Dětské týmy pracují v rámci kampaně nazvané Jihlava mi není fu©k! O co přesně jde?  
Jde o dvouletý vzdělávací projekt „Město jako prostor pro kreativní učení“, který se na veřejnosti prezentuje právě touto kampaní „Jihlava mi není fu©k!“ Zahájen byl v červnu 2020, financován je zejména grantem z tzv. norských fondů, kofinancuje ho město Jihlava. Celkové náklady se pohybují kolem dvou milionů korun. Příjemcem dotace a realizátorem projektu je spolek KVAS. 
Kampaň má za cíl podpořit mladé lidi v tom, aby se nebáli sdílet své názory a pocity a měli chuť společně tvořit, aby si vytvořili vlastní názor a postoj k veřejnému tématu. A aby také za své činy a názory přebírali odpovědnost a dokázali dohlédnout důsledky svého jednání, nebo naopak pasivity. 

Vyhodnotili jste, že právě v těchto oblastech mají dnešní děti a teenageři rezervy a že právě tyhle schopnosti bude společnost potřebovat?  
Donedávna médii cloumal covid, teď je to konflikt na Ukrajině. Myslím, že témata, která tenhle projekt přináší, jako jsou občanská uvědomělost, angažovanost nebo také neposlušnost, schopnost kriticky myslet, rozhodovat se či spolupracovat, s oběma problémy úzce souvisí.
Společně s dětmi se v programech ptáme - můžeme ovlivnit, jak Jihlava vypadá a jak se tady žije? Máme budoucnost města nechat na politicích, anebo ji můžeme ovlivnit i my sami? Můžou se zapojit mladí lidé, nebo musí počkat do osmnácti, protože děti nikdo nebere vážně? A chtějí vůbec něco změnit?

V jakých formách se práce s jihlavskými dětmi odehrává? 
Aktivity začaly probíhat už od jara 2021. Ale tou hlavní aktivitou je sedm dlouhodobých vzdělávacích programů, které odstartovaly v září 2021 ve spolupráci mezi školami, učiteli a místními kulturními organizacemi. 
Tyto programy teď probíhají až do konce dubna. Sedm žákovských týmů v nich spolu s umělci řeší otázku Jihlava mi není fu©k! Prakticky to znamená, že zkoumají některá palčivá témata města. Umělci skrze tvůrčí prostředky pomáhají mladým lidem najít adekvátně intenzivní hlas, aby se jejich názory dostaly k uším široké veřejnosti. 

A kterými konkrétními prostředky tedy umělci s dětmi pracují?  
Jde např. o tvorbu filmu, divadla nebo výtvarných artefaktů. Jsou to také ankety, reportáže atd. (konkrétní obsah a komentáře k jednotlivým programům viz na jiném místě stránky, pozn. red.).

Pracujete s dětmi ze sedmých až devátých tříd. Co vám komunikace s dětmi řekla o nich samotných nebo o našem vzdělávacím systému? 
Pro nás jsou v téhle chvíli nejzajímavější postřehy umělců, kteří s dětmi v jednotlivých programech pracují. Zjišťujeme, že málokdo s dětmi a mladými lidmi diskutuje s upřímným zájmem, proto se nám od dětí málokdy dostane autentická výpověď – převažuje snaha dětí trefit se do očekávání dospělých. Ve chvílích, kdy přece jen otevřeme téma, které děti a mladé lidi pálí, tak ho nechtějí prezentovat veřejně. 

Jak konkrétně se to projevuje? 
I když umělci s dětmi pracují svobodnými uměleckými technikami, tak ve chvílích, kdy se jich upřímně na něco tážou – s důrazem, že to není na známky, tak děcka přesto sklouznou k hledání jediné správné odpovědi, jak se to od nich ve škole často očekává. Myslím, že jsou děti málo zapojovány do debat nad diskutabilními tématy. Někdy se i bojí odpovědět, bojí se riskovat, že neznají tu správnou odpověď. Někdy je to tak daleko, že samy děti reagují, že nemá smysl o věcech mluvit, protože se stejně nic nezmění a že nemají na nic vliv.    

Co z toho lze vyvodit?
Popravdě řečeno se nám potvrzují často omílané věty, že naše školství nadále v hlavních principech odpovídá nastavení z dob průmyslové revoluce Marie Terezie, která potřebovala poslušné dělníky. Ty ale dnes čeká nejistá budoucnost, ve které se nedokážou flexibilně a odpovědně rozhodovat.
Děti, které za pár let vyrostou, budou potřebovat vyhodnocovat množství informací, aby se dokázaly rozhodovat a orientovat ve složitém světě. Ale připravíme je na to? Bereme my dospělí názor mladých lidí vážně? Přizýváme je dostatečně k otázkám o budoucnosti města? Vždyť právě naše děti tady budou jednou žít. Musíme s nimi otevírat i ta témata, na která neznáme jednoznačná řešení.

Problém tedy vidíte hlavně v nastavení školního vzdělávání? 
To jsou provázané nádoby, vůbec ale nechci říkat, že za to mohou jen učitelé. Myslím si, že to je náš celospolečenský postoj k dětem a že si neuvědomujeme tu urgentnost, že vlastně vzděláváme a vychováváme „občany - ovce“, když bych to měla říct takhle zjednodušeně. Často dětem říkáme - ty tomu nerozumíš, mlč, až něco dokážeš, tak potom mluv. A pak si myslíme, že se v osmnácti dokážou najednou rozhodovat samy. 
Nicméně pokud vychováváme děti jen ke známkám, k odměně, tak je vlastně vedeme jen k přístupu: „Udělám to jen tak dostatečně, abych dostal tu známku - já sám už nemám potřebu jít iniciativně, aktivně dál.“  

Kudy z toho ven? 
Vyžaduje to systémovou změnu, je to dlouhodobá věc. Z projektu mohu v téhle chvíli říci, že mi přijde skvělé, když v každé zapojené třídě oslovíme třeba i jen jedno, dvě děti, které vidí, že se to dá dělat i jinak, setkají se s určitým výjimečným přístupem, kdy jim někdo opravdu naslouchá a dává prostor jejich názoru. My už sice nemáme možnost s nimi dál pracovat, ale třeba je ovlivníme, třeba je to nakopne v jejich další činnosti a kariéře.  

Nebylo by ještě efektivnější, kdyby projekt k takovému dlouhodobému přístupu „nakopl“ spíše kantory, kteří ty dětí učí? 
A to si myslím, že je třeba slabinou toho projektu. Že se tolik nesoustředí na kantory, že učitel v něm stojí tak trochu stranou a přihlíží, zatímco hlavním aktérem je tady lektor – umělec.  
Teď pracuji v Praze na jiném projektu, kde se právě soustředíme na pedagogy. Kantor je v něm tahounem programu a vlastně si najímá umělce na dílčí věci. Jde o projekt Školy pro budoucnost. Tam dáváme podporu pedagogovi, aby dokázal sám vést projekt. Dostává finance, ale i návrhy, koho by si mohl najmout, je pro děti průvodcem. A děti si samy volí, jestli chtějí pracovat třeba s designérem nebo s filmařem. 

Chystáte nějaký výstup z práce dětí v kampani Jihlava mi není fu©k! i pro veřejnost? 
Zjištěné informace, své názory a argumenty odprezentují všechny týmy formou výstavy a také živými prezentacemi na diskuzním žákovském setkání Pecha Kucha Night. Výstava se bude konat v pátek 22. dubna ve výstavním prostoru v ulici Matky Boží 24. Vernisáž doplní drobné performance i na ulici, ve veřejném prostoru. Na 13. květen se potom připravuje žákovské prezentační setkání Pecha Kucha Night do divadla DIOD. 

Diskuze k článku