David Kratochvíl
černá kronika/region
tel.:+420 567 578 039
mobil:+420 776 242 497
kratochvil@jihlavske-listy.cz

Letošní rok je pro Martina Málka, mluvčího Služeb města Jihlavy (SMJ), plný výročí. S manželkou oslaví čtvrtstoletí společné cesty životem, bude mu 55 let a v práci si v půlce ledna připomněl další jubileum, a to 20 let ve funkci. Jako narozeninový dar mu aktuálně malují kancelář.

Pracovně začínal svou kariéru jako moderátor v soukromém regionálním rádiu. Po letech se přesunul na pozici šéfa propagačního oddělení. Když se po sedmi letech na stanici vyměnilo vedení, naznal, že je třeba jít za novou výzvou.

Novou práci dlouho nehledal. V lednu 2002 nastoupil na pozici mluvčího městské organizace, v níž setrvává dodnes. Že je jedním z nejdéle sloužících mluvčích jedné organizace v republice, si podle svých slov nepřipouští.

„Nastupoval jsem v době, kdy už SMJ nebylo jen o vyvážení popelnic, ale začal fungovat například Vodní ráj, který byl nejvíc na očích. V regionu něco takového bylo nevídaného. Pro mě to sice bylo takzvaně pole neorané, ale na druhé straně to byla obrovská výzva,“ říká.

„Když jsem nastupoval, tak by mě nenapadlo, že tu budu dvacet let. Když ale někde jsem, tak jsem docela držák,“ dodává.

Málokdo o něm ví, že už se chtěl, když pracoval v rádiu, dostat do celostátní televize jako reportér.

„Vzali by mě, ale bohužel to bylo v době, kdy jsem měl manželku na mateřské a vůle, že by se mnou šla do Prahy, tehdy nebyla. Sám jsem tam jít nechtěl. Tendence, že bych se chtěl posunout někam výš, jsem měl ovšem pořád,“ hlásí.

Upozorňuje na fakt, že funkce tiskového mluvčího není jen o komunikaci s novináři. „Tahle oblast mé pracovní náplně je asi nejvíc vidět. Ale dělám k tomu marketing, obchod a také promo. Během roku pořádáme řadu akcí, během kterých si mám možnost také zamoderovat, takže mě to naplňuje,“ přiznává.

Referuje, že když se může vidět v televizi nebo číst výstupy v novinách nebo poslouchat svoje vyjádření na rozhlasových stanicích, dělá mu to dobře. „Rádio je rádio, ale když je člověk vidět…,“ praví spokojeně.  

V současné době mluví už za šest divizí firmy a má už třetího šéfa. Kde se vidí za deset let? V důchodu prý určitě ne. „Jestli budu v SMJ, nebo někde jinde? To sám nevím, ale novým výzvám se nebráním. Ještě něco nového bych si zkusit chtěl,“ povídá otevřeně.

Taky nechybělo moc a stal se manažerem dlouholetého kamaráda,  herce Ondřeje Vetchého. „Pak to vyšumělo. Uvědomil jsem si, že by mě to stejně  asi nebavilo. Mnohem lepší je s ním opékat špekáčky, chodit do lesa na dříví a povídat si o umění, sportu, politice a holkách,“ míní. 

Svou profesi bere maximálně vážně. Byl i členem Českého klubu mluvčích - organizace, která mimo jiné na školeních učila, jak správně mluvit, chodit, oblékat se nebo vystupovat před televizní kamerou.  Dál jezdí do Prahy na semináře pořádané ČTK.

Právě tyto zkušenosti se mu náramně hodily v roce 2013, kdy v krajském městě došlo k vraždě patnáctileté školačky skupinkou mladíků. Její tělo hodili do jednoho z kontejnerů SMJ a to následně skončilo na skládce.

„Mělo to dvě polohy. Nikdy v životě jsem nezažil takový zájem o svou osobu. Byly tu tehdy i televize ze Slovenska. Nebylo to vůbec nic příjemného. Lidsky mi bylo úplně nejhůř. Musel jsem být v kontaktu i s jejími rodiči, protože se řešil obřad v krematoriu,“ přibližuje.

Podobné pocity prožíval také ve chvíli, kdy došlo k záměně nebožtíků v krematoriu. „I v té době jsem byl najednou mluvčí, který otevíral noviny, televizní nebo rádiové zpravodajství,“ vzpomíná si. K nešťastnému případu vysvětluje, že se to stalo tak, že došlo k přehození vík na rakvích.

Naopak pozitivní chvíle plné radosti prožil, když do Jihlavy dorazila tehdy nejpopulárnější chlapecká hudební skupina Lunetic.  Málek, ještě coby modérator rádia, před jedním z knihkupectví bavil a udržoval ve varu tisíce natěšených diváků.

„Bylo mi jasné, že tam nejsou kvůli mně, ale užíval jsem si to, že ten dav mě tehdy poslouchal na slovo. Jeli jsme třeba mexické vlny…“ vzpomíná s úsměvem.

Nezapomene ani na oslavu desátých narozenin Vodního ráje. „Tanečníci z Afriky pomocí dešťových holí přivolávali přeháňky tak dlouho, až za dvě hodiny  neskutečná průtrž mračen skutečně dorazila,“ povídá.  

Nikdy by prý ale v žádné práci nevydržel, kdyby se do ní netěšil. „Tím, že jste mluvčí nějaké organizace, prezentujete práci svých kolegů ve firmě a já jsem rád, že se s nimi mohu denně potkávat, a vážím si toho, co dělají. Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale takhle to mám nastavené,“ uzavírá.    

Diskuze k článku