Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Vysočinu má nafocenou ze všech úhlů, nyní je nadšený pro snímky z ptačí perspektivy. Nejraději se vrací na Žďársko.

Fotograf Vladimír Kunc je rodákem z Havlíčkova Brodu. Začátkem října oslavil 66. narozeniny. Vyrostl v osadě Dolík u Petrkova, kde rodiče pracovali v JZD. Vzpomíná na své idylické dětství plné her v přírodě a pak na toulky historickou Prahou při studiu geodézie a kartografie.

Od mládí absolvoval mnoho fotografických soutěží a výstav. Když v roce 1987 přišla nabídka z brodského kulturního domu Ostrov, chytil příležitost za pačesy a stal se profesionálním fotografem. V roce 1991 se osamostatnil. Fotí vše, co je potřeba, ale nejraději má šumavskou přírodu.

„Vysočinu fotím vedle Šumavy nejčastěji, vydal jsem řadu obrazových publikací na toto téma,“ ohlíží se muž s dobráckým úsměvem.

Vladimír Kunc se nadchnul pro záběry z tzv. ptačí perspektivy.

Před třemi roky si zakoupil dron, a jak říká, po půlročním školení složil zkoušku na Úřadu pro civilní letectví.

„Záběry z této perspektivy mne pohltily. Jak jsem neměl rád klasické letecké záběry, tak z dronu je to úžasné. Volíte si dobu, kdy chcete fotit podle počasí a atmosféry, výšku od 1 metru až do povolených 120 m, přesnou kompozici záběru. Vše vidíte na monitoru s nohama na zemi,“ vysvětluje nadšeně.

V zápětí s úsměvem dodává, že první létání - nádhera, ale hned asi při třetím letu - první zrušený dron. Zavadil o větve stromu.

To však nadšence neodradilo.

„Dron má spoustu zajímavých možností, lze naprogramovat let, kroužit kolem objektu, lze takto vytvářet panoramatické snímky,“ pochvaluje si fotograf.

A úsměvných historek z focení ve vzduchu, těch má Vladimír Kunc řadu. Občas prý na něho někdo vyběhne, že létá nad jejich domem či zahradou a určitě je natáčí. Přitom on fotí nějaký objekt.

„Jednou na mě vyběhla paní jen v županu, že jsem ji fotil v bazénu na zahradě. Nakonec jsem ukázal záběry, na nichž byl protilehlý kostel, a ne ona v bazénu,“ vzpomíná.  Fotograf se představil a žena zjihla, že má jeho knihy o Vysočině a těší se na další.

Na otázku, jaký autorský záměr Vladimír Kunc sledoval pro knihu Žďársko nadhledem – a zda i zohledňoval představy města Žďáru, coby partnera knihy, fotograf vysvětluje, že podoba knihy byla čistě na jeho rozhodnutí. „Ve výběru záběrů mám volnou ruku, ale samozřejmě beru ohled na odběratele knih a tím pádem i na město,“ říká.

Nová publikace dle jeho slov znamenala rok focení. Najdeme zde záběry z období celého roku. Některá místa, např. Zelenou horu, Vladimír Kunc fotil několikrát.

Největším oříškem dle jeho slov byly záběry v CHKO Žďárské vrchy, kde je nutné povolení CHKO i Úřadu civilního letectví.

Fotografové vědí, že technicky nejsložitější je pořizování snímků v zimním období. To kvůli citlivé technice.

„Přesto mám zimní záběry moc rád. Už jen proto, že klasické letecké záběry z letadla byly v zimě nemožné, nebo uskutečnitelné jen s velkými problémy,“ říká Kunc.

Dle jeho vysvětlení v zimě trpí hlavně baterie dronu, je nutné je nevystavovat mrazu. „Asi největší problém je vytváření námrazy na vrtulkách dronu, což může způsobit kolizi až pád. Několikrát mi dron signalizoval tuto závadu, hlavně při focení v mlze, kdy bývá teplota kolem nuly,“ ohlíží se.

Žďársko je Kuncův nejoblíbenější region na Vysočině, před deseti lety již vydal knihu Žďárské vrchy - Klenot Vysočiny.

„Záběry v knihách se snažím vždy udělat nově, ale je jasné, že náměty se opakují. Některé jsou třeba foceny v jiné roční době, v jiné atmosféře a úhlu záběru. V této nové knize jsem se víc zaměřil na oblast Vírské přehrady a Bystřicka,“ uvádí fotograf.

Hlavně jižnější část Vysočiny změnil k nepoznání kůrovec. Může být ještě vůbec krajina bez lesů pro fotografa atraktivní či výzvou?

Vladimír Kunc jako fotograf obdivuje, jak se kácením otevřely nové netradiční výhledy, třeba i na Vírskou přehradu. „Takže nafotit. Za 20 let to již nebude možné pro vzrostlý les,“ uvádí.

Ale kůrovec je pohroma. Vladimír Kunc však za čtyřicet let toulek po Šumavě poznal, že příroda si dokáže pomoci sama. „A hlavně tam, kde se nechal ten mrtvý les. Na Vysočině máme hospodářské lesy, tak se kácí a osazuje nový les, ale chybí mi více listnáčů,“ poukazuje.

Problémem je podle něho i přemnožení spárkaté zvěře, která okusuje mladé stromky. Odhaduje, že problém rovinaté Vysočiny je větší než na Šumavě.  „Ale jak říkám, příroda to nakonec zvládne a snad jí člověk správně pomůže,“ věří vysočinský patriot.

Vladimír Kunc zatím pokračovatele nemá. „Syn Martin fotí i natáčí, ale jen tak pro rodinu. Teď mám ročního vnuka Vladimíra, tak třeba on bude jednou fotograf,“ vkládá naděje do nejmladšího nositele jména.

Diskuze k článku