Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Inovativní model výuky vnesla do nového školního roku jihlavská ZŠ Jungmannova. Někdejší „zvláštní škola“ se dnes svým statutem i výukou postupně vyvíjí do modelu běžné „základky“. O těchto trendech jsme hovořili s její ředitelkou Ivanou Málkovou.

Jak je to tedy aktuálně se statutem bedřichovské „Jungmannky“ a jaký je o ni mezi rodiči zájem?

V minulosti byly všechny naše třídy speciální. Před čtyřmi lety jsme poprvé otevřeli první běžnou třídu. Tím jsme získali statut té klasické, běžné základní školy.

Dnes máme přípravnou třídu pro předškoláky a děti po odkladu školní docházky. Dále jsme otevřeli první třídu, ve které jsou na principu „malotřídky“ společně vzdělávány děti v 1., 2. a 3. ročníku. Vyučují v ní třídní učitelka a asistentka, je v ní 23 dětí, tři z nich mají doporučení pedagogicko-psychologické poradny na podpůrná opatření.

V další třídě, označené jako čtvrtá, se učí společně asi dvě desítky třeťáků, čtvrťáků a páťáků a také žák, který se vzdělává podle vzdělávacího programu speciální školy.  Od 5. do 9. ročníku zatím máme výhradně speciální samostatné třídy, v nichž se učí žáci základům, tedy učivo s minimální doporučenou úrovní. To, co se tady děti učí v osmičce, by v běžné třídě bylo učivo páté, šesté třídy. Rozdíly tam jsou. 

Vedle toho jsme letos otevřeli nový typ inovativní první třídy se samostatným výukovým programem.

To je poměrně složité. Jste tedy v určitém přelomovém období, kdy se stále více posouváte k principům práce běžné školy?

Není to jednoduché (smích) - je pravda, že se občas musím dotazovat na některé věci i na ministerstvu, protože mi je tady nikdo nezodpoví. Jsme trochu „jiná“ škola. Do budoucna asi speciální třídy zůstanou zachovány, i když zřejmě ne v takové míře, protože ministerstvo klade důraz na inkluzi, tudíž chce tyto děti inkludovat do běžných tříd.  

Co konkrétně princip speciální třídy obnáší?

Počet žáků ve třídě je dán od šesti do čtrnácti. U nás máme v průměru asi jedenáct dětí na jednu speciální třídu, což vede k větší individualizaci výuky. Ve třídě pracuje speciální pedagog, který používá speciálně pedagogické metody a postupy, využívají se rozmanité kompenzační a didaktické pomůcky pro větší názornost. Jede se pomaleji, žáci se speciálními vzdělávacími potřebami mají upravené výstupy vzdělávacího programu. V každé třídě máme asistenta pedagoga. Dítě do speciální třídy můžeme přijmout na základě žádosti rodičů, podmínkou je ovšem kladné doporučení pedagogicko-psychologické poradny. 

Je problém sehnat pro speciální třídu učitele?

Problém sehnat „zapáleného“ kvalitního učitele je asi v dnešní době vždycky. Je dobré, že už se postupně zlepšuje odměňování učitelů. Samozřejmě, že když učitel do speciální třídy nastupuje, sdělíme mu, jací žáci ve třídě jsou. Sám musí zvážit, zda se na takou práci cítí. Může se stát, že přijde poprvé do třídy a řekne, že je to úplně mimo jeho představy.

Stalo se nám asi tři roky zpátky. Paní učitelka opravdu vydržela týden, protože měla jiná očekávání ohledně výuky cizích jazyků. Ale v těchto třídách jsou cizí jazyky vždy problematické. Musíme se zaměřit jen na základy. Potom se učitel třeba rozhodne hledat místo jinde, což chápu.

Žijí dva životy…

Platí nadále, že poměrně vysoké procento vašich žáků je z romských rodin?

Je to do čtyřiceti procent. Dneska už se to hodně mísí, což je trend naší školy, a proto také vznikají ve výuce nové věci.

Pamatuji se na léta, kdy zněla kritika, že děti z romských rodin společnost vyčleňuje do zvláštních škol. Jenže na druhé straně si mnohé tyto rodiny už předem trošku „rezervovaly“ místa ve zvláštních školách a své děti, typicky sourozence, nechtěli dávat do běžných škol...  

My tu sourozence také máme. Je to asi o důvěře, zkušenostech. Jsme pro tyto děti bezpečná škola. Cítí se zde dobře, protože jim poskytneme to, co oni potřebují. Bereme je jako partnery, bavíme se s nimi, když něco neví, opravdu se jim snažíme pomoci. Myslím si, že jim někdy tu cestu i vyšlapáváme. Snažíme se děti u nás vychovávat tak, aby měly hranice a nastavená pravidla a vždy je po nich důsledně vyžadujeme.

Vždycky říkám, že tyto děti žijí dva životy – ve škole a za dveřmi školy. Navštíví-li školu člověk, který zde nepracuje, tak s údivem říká – vy tady nemáte počárané zdi, tady je čisto, tady není křik. Kde to jsme? A já říkám, no, vždyť jste normálně na základní škole...

Znamená to, že ty děti jedou podle vzorů, které mají?

Myslím si, že ano, že to na ně hodně působí. Když vidí, že zde velmi dbáme na čistotu a pěkné prostředí, tak samy jdou, opravdu vezmou to koště a „jedou“ úklid.

Měli jsme ve škole kluky, kteří se v hodinách ve třídě tak úplně necítili, museli mít nějaký pohyb. Dala jsem jim do ruky barvu, štětec a šli natírat vrata od garáže. Ale oni byli šťastní, že něco mohou dělat, že je za nimi vidět nějaký výsledek. Je potřeba žáky vždy zabavit, využít energii pozitivně tam, kde ji potřebujeme. 

Distančku jsme přežili

Už jsme zmínili, že vaše škola je přece jen specifická – vyučuje ve větší míře děti ze sociálně slabších rodin. Byl v tom ohledu problém „přežít“ během covidové uzávěry škol distanční výuku?

Přežili jsme ji. Hodně to bylo o práci učitelů a asistentů, kdy museli kontaktovat rodiny a žáky. Většina našich žáků by asi úplně samostatně nepracovala, ale podařilo se nám zapojit všechny kromě jednoho, který nám z toho vypadl. Pracoval, potom se odřízl, zase pracoval. Velkou roli asi sehrálo, že se jeho rodina hodně stěhovala.   

Vybavení měly děti buď svoje, nebo jsme jim je půjčili. Vyučovací hodiny neprobíhaly všechny on-line. Žákům jsme zadávali úkoly, měli od nás i pracovní listy, hodně jim připravovali učitelé, aby mohli pracovat doma. Kdo neměl přístup k internetu, přišel si do školy, vyzvedl si materiály. Učitelé a asistenti opět byli nápomocni, pomohli jim s tím. Za to jim patří velké poděkování.

Jak vaši žáci zvládli respirátory a roušky?

Zvládají to. My jsme si to nastavili tak, že roušky a respirátory nosili ve škole všichni, i když ve speciálních třídách by některé děti na základě výjimek nemusely. Ale vysvětlila jsem jim, že jsme všichni pod jednou střechou. A oni to pochopili a nosili je. Tak to máme nastaveno i v novém školním roce.

Problém není ani s testováním. Měli jsme zde děti, které se nejprve testovat nenechaly z toho důvodu, že měly kombinované postižení. Domluvili jsme se s rodiči, ať to doma zkoušejí a nakonec to zvládli všichni.

Třída, ve které nezvoní

Kolik dětí aktuálně ZŠ Jungmannova vyučuje?

Těsně před začátkem školního roku jsme měli zapsáno 107 dětí, ale každým dnem se nám hlásí a přestupují další. Oproti loňsku nám žáků přibývá. Po prvním školním týdnu je to již 117 dětí.

Více v tištěném vydání JL s datem 19.10.

Diskuze k článku