Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

Spisovatelka Ludmila Klukanová slaví 85. narozeniny.  Jihlavské listy jí při té příležitosti položily několik otázek. S naší bývalou redaktorkou si tykáme.

Jak se vůbec pozná dobrá kniha?

Asi tak, že má krásný jazyk, sloh a myšlenky, které člověka zušlechtí.

Knižní trh je dnes mnohem pestřejší, než když jsi vyrůstala. Mnohem víc se prosazují i komiksy, které se kromě zábavy zabývají i vážnými tématy, třeba holokaustem. Co ty a komiks?

Naposled jsem četla v komiksu Rychlé šípy (to mi bylo 12-13 let), moc se mi líbily, ale jinak na to už dnes nemám věk.

­­­Co tě vůbec přivedlo ke psaní?

Měla bych říci po pravdě, že nevím. V devíti letech jsem napsala pohádku pro sestru, která byla nemocná, a potom, jak šel čas, mně to dělalo radost, když moje slohy chválili učitelé a já si potají psala básničky, ale v dospělosti už to byla témata, která mě nutila podat o nich svědectví. Potom tu byl můj otec, sedlák, který byl velmi moudrý a čestný člověk, a ta strašná doba války a po roce 1948 musela být zapsána pro budoucnost.

Tvá tvorba vychází z poezie, se kterou jsi začínala, přesto ti žádná samostatná sbírka poezie nevyšla. Proč?

Vyšla mi knížka Slep mi klíč, kterou vnímám jako sbírku poezie, i když není ve verších, protože jde o poezii v próze. Pak vzešla témata, která mi připadala důležitější napsat, a psala jsem prózu. K poezii jsem se třeba vrátila v bibliofilské knížečce Moréna. Nakonec i výbor z mých literárních prací: Vyvěrání – Propadání, tam je také dost mé poezie.

Jak moc bylo v době tvého prvního publikování obtížné zaujmout a něco vydat?     

Dnes si to neumí nikdo představit, ale zdálo se to téměř nemožné. Začala jsem publikovat v časopise Host do domu a v Sešitech pro mladou literaturu v 67. - 68. roce, potom časopisy byly zrušeny, knižní vydání nepadalo v úvahu, tiskli jen uznávaní a prověření autoři. Až v 80. letech soudruzi polevili v ostražitosti a já vydala v brněnském nakladatelství Blok knížku pověstí a krajinopisu, ale zase s notnou dávkou poezie, Jezírka.

Jako červená nit se tvou tvorbou táhne doba diktatury, ve které jsi žila – téma vesnice a těžkých 50. let. Téma, které nemohlo v době komunistického režimu knižně projít. Knížka Na štítu bylo vytesáno kolo byla kupříkladu cenzurně zkrácena…       

Ano, Na štítu bylo vytesáno kolo bylo zkráceno o vše, co se týkalo náboženství, víry, kostela. Nakladatelství to odůvodnilo nedostatkem papíru.

Pozdější novela Remonta, příběh dospívajícího chlapce, která se odehrává v rodině sedláka, už ale vyšla. Jak se to podařilo?

Vyšla v ostravském nakladatelství Profil a bylo to díky osobní statečnosti redaktorky Sobkové, která knížku prosadila. A příběh novely jsem musela řediteli nakladatelství vysvětlovat. Nejdříve to hned zamítl, že vyzdvihuji kulaky. V brněnském nakladatelství mi dokonce řekli, že taková knížka vyjít nemůže, a kdyby ano, už bych nesměla vzít „tužku ro ruky“.

Řediteli Profilu jsem v dopise oponovala, že vyšel Tichý Don od Šolochova, román s negativním hrdinou Melechovem - i když v mé Remontě nebyla hlavní postava negativní. Psaní o takovém prostředí však bylo do té doby tabu. Nakonec tu knihu pustili, možná i proto, že se už psal rok 1986.

Dnes si naopak každý může vydat, co chce, ale zase v záplavě množství knih je možná obtížnější dostat se ke čtenáři a zaujmout.    

Když spisovatel najde svůj hlas, který souhlasí s jeho srdcem, tak u vnímavých čtenářů najde odezvu.

Ale může se stát, že kvalitní kniha v tom množství zapadne. To by se před třiceti, čtyřiceti lety nestalo. Byly knižní čtvrtky a na kvalitní knihy se čekaly fronty.  

Ti, kteří o ní mají ponětí, tak si ji najdou. I když vkus čtenářů se značně změnil, dnešní čtenáři hledají většinou zábavu a velmi závažné knihy zůstávají jen hloubavcům.

Jen ještě k minulosti, dokonce i začátkem padesátých let, kdy ještě dobíhaly nakladatelské plány z let minulých, vycházely dobré knihy. Namátkou třeba Nizámí, Tolstoj, Hamza a další.

Pak přišla sametová revoluce a ty jsi nastoupila v roce 1990 jako redaktorka do Jihlavských listů. Nakolik tě novinařina zbrzdila od psaní knih?

Tenkrát v nás byla tak silná euforie, že jsem literaturu ani nepostrádala. Věnovala jsem se novinařině, kterou jsem ale neznala a učila se jí.

Jak vůbec vnímáš knihu? Jako zdroj vědění, jako umělecké dílo, jako možnost pobavení? 

Myslím, že člověk, který má umělecké sklony či si potrpí na dokument, má také potřebu lehčí múzy a třeba i na ty detektivky. On se tím bystří důvtip, nezavrhovala bych je.

A jak by se měla kniha číst, nebo jinak řečeno, jak k ní přistupovat?    

Jsou knihy vzácných děl, ty by se měly opatrovat, jsou knihy naučné, ty by měl čtenář vyhledávat, kdy je potřebuje, jsou knihy „krásné literatury“, ty by měly člověka šlechtit, a potom je čtivo do vlaků.

Na Vysočině se každoročně koná Podzimní knižní veletrh, i když vloni se kvůli pandemii neuskutečnil. Nakolik jsou knižní veletrhy důležité?     

Dnes je asi důležitá ekonomická stránka takového počinu. Když po roce 1989 za mnou přišla Markéta Hejkalová s otázkou, zda by měla v Havlíčkově Brodě udělat knižní veletrh, byla jsem nadšená a moc ji podporovala. Myslela jsem si – asi bláhově – že čím víc budou lidé číst, tím víc budou myslet! Dnes vím, že to tak jednoduché není, ale když se čtenář potká s autorem, nakladatelem, když si vyslechne v přednáškových salóncích nějakého spisovatele o jeho knize či názorech, může ho to povznést. Může to být k jeho dobru.

Psaní není omezeno věkem. Na čem teď pracuješ?

Napsala jsem pohádky, kterých si velmi považuji, protože jejich náměty jsou z přírody, která se musí opečovávat, aby nám vydržela. Potom si víceméně pro sebe píšu jakousi kroniku, která se týká všeho, co se událo ve světě, v zemi nebo v rodině. A občas napíši nějaké Časobraní pro Jihlavské listy.

Fotografům se přeje: Dobré světlo. Co se přeje spisovatelům?

Řekla bych neotřelé myšlenky a dobrou tužku.

Takže za Jihlavské listy přejeme neotřelé myšlenky a dobrou tužku do dalších tvůrčích let.  

----Literární nej Ludmily Klukanové----

Která kniha tě nejvíc ovlivnila?   

Po válce, v jedenácti letech, jsem ze školní knihovny dostala ke čtení Babičku Boženy Němcové. Bylo to pro mne zjevení, protože jsem podobnou babičku měla doma. Potom jsem na měšťance propadla Zeyerovi, Vrchlickému, Nerudovi, ale setkání s poezií Otokara Březiny mě zcela pohltilo. Později to byl Robinson Jeffers, Chalív Džibrán, Saint-John Perse a další. Dál Jakub Deml, Karel Čapek, Dostojevský, Tadeus Nowak, Exupéry, Márquez – a bylo by jich ještě hodně, co mně přinášeli své bohatství vidění světa jinak, než jsem ho viděla já.

 Ke které knize se nejvíce vracíš?       

Je to asi divné, ale Bible, což je poklad na celý život, a potom Zpěv pro rovnodennost od Saint-John Perseho a Exupéryho Citadela.

 Kterému žánru dáváš přednost?      

Poezii.

 Kterou knihu by si měl přečíst úplně každý?      

Knihu Přísloví a Knihu Kazatel – možná by byli lidé moudřejší.

 Která kniha tě nejvíc zklamala, nebo nesplnila tvé očekávání?       

Když si tak vzpomínám, byly to knížky z mého dospívání o lásce, jaké psala M. Kyzlinková nebo Brodský-Zahradník.

 Na knihy kterého autora se nejvíc těšíš?         

Nestačím ani přečíst naši knihovnu, ale byly by to knihy s historickými a archeologickými objevy, či úvahy Tomáše Halíka.

 Kterou by sis přála dostat na Vánoce pod stromeček?       

Asi nějakou, která by lidem vysvětlila, proč tu na Zemi „strašíme“, proč zde vlastně jsme.

 Která z knih tě v poslední době nejvíce oslovila?          

Deník Henryho Davida Thoreaua a Radky Denemarkové Hodiny z olova.

Diskuze k článku