Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Dlouhých devatenáct let byl Václav Horský učitelem na Manažerské akademii v Jihlavě. Od letošního září učí matematiku a fyziku na stonařovské základce.

Jeho rodinné kořeny jsou v Polné. V Jihlavě i v Polné je také známý jako dlouholetý instruktor a zakladatel oddílů japonského bojového umění aikido, v němž je držitelem mistrovského stupně 3. dan. Od mládí ho zajímala gymnastika, přemety, salta. Dnes, s odstupem, ji stále obdivuje, přestože už ji vnímá i jako sport za hranicí zdravého pohybu.

„Chtěl jsem studovat tělocvik, ale sportovní lékařka tehdy usoudila, že astmatik tělocvik studovat nemůže. Tenkrát jsem to bral jako křivdu, ale dneska jsem za to vděčný, protože kvůli tomu jsem si přibral fyziku a ten tělocvik mi v životě zůstal jako koníček, o ten jsem nepřišel,“ zamýšlí se V. Horský.

Po řadu let byl výraznou osobností jihlavského Sokola. V době výstavby divadla DIOD byl jedno volební období i jeho starostou.

„Byla pro mě velká zkušenost pracovat pod touto organizací, kterou mám moc rád, protože nabízí sport ne vrcholový, ale pro všechny, a to se mi moc líbí. Ale na své životní cestě jsem se posunul zase někam dál,“ ohlíží se V. Horský za touhle důležitou životní kapitolou.

S Bohem musíš konkrétně 

Jeho současný život je totiž úzce provázán s jeho vírou. Na zahradě domu ve Stonařově, kam se s rodinou před třemi lety přistěhoval, vzpomíná, jak coby někdejší upřímný ateista uvěřil. V roce 2012, ponořen do vody řeky Jihlavy, přijal křest. Od letošního ledna se pak stal pastorem sboru Apoštolské církve v Jihlavě. 

„V Jihlavě jsme bydleli v bytě 2 + 1 se čtyřmi dětmi, ale když jsme zjistili, že nás bude sedm, tak jsme hledali něco většího,“ začíná V. Horský s vyprávěním příběhu, který ho před časem s početnou rodinou přivedl do Stonařova.

Jako věřící se prý s manželkou modlili a volali - pane Bože, pomoz! „Ale do toho přišel jeden známý, zkušený křesťan, a říká – vy se modlíte hezky, ale blbě. Pokud chce mít člověk s Bohem osobní vztah, tak musí mluvit konkrétně. Musíte mu říct, co máte za problém a co potřebujete, musíte komunikovat. A pak poznáte, že to je od něho,“ vzpomíná pastor.

A tak si prý tenkrát s manželkou říkali: „Pane Bože, aby to bylo aspoň 4 + 1.“

Věděli, že to bude mimo Jihlavu, protože na tu finančně neměli. Věděli, že chtějí květinovou zahrádku, v místě školu, školku, aby to bylo suché, čisté, ne vlhké, aby se s dětmi mohli rovnou nastěhovat. Aby tam byla garáž na kola a kotel na tuhá paliva a na plyn, aby tam byl obchod a aby se odtud dalo jezdit do práce autobusem. A aby tam byl potok nebo studna na zalévání těch květin.

„Asi za týden se objevil inzerát, akorát to nebylo 4 + 1, ale 8 + 2. Dvě garáže, škola, obchod, školka, krásné, čisté, suché, kotel na tuhá paliva a na plyn, autobusy. Jenom ten potok je támhle dole v údolí…,“ ukazuje Václav Horský ze zahrady stonařovského domu z roku 1980.

A protože i cena byla velmi příznivá, a protože i Bůh odpověděl kladně na pochybovačné otázky, prodali jihlavský byt a přestěhovali se.

„A majitelé toho domu nás pak dovedli pod jabloň, kde byl kbelík dnem vzhůru, odklopili ho a řekli – a tady je vyvrtaná studna. A to byl ten poslední bod z toho našeho seznamu,“ usmívá se V. Horský.  

Pomoc pro Moravu

Pomoc od Boha, kterou pocítil ve vlastním životě, předával letos v létě dalším potřebným lidem. Spolu s několika přáteli, sousedy či známými realizovali více než desítku výjezdů na pomoc jihomoravským obcím, zasaženým na konci června ničivým tornádem.

„Volali jsme hned pastorům do zasažených obcí,“ popisuje, „je zajímavé, že nikomu ze sborů v Hodoníně či Břeclavi se při tornádu nic nestalo, dokonce ani neutrpěli nějakou vážnou škodu. Ale říkali nám – my ne, ale naši sousedé potřebují pomoc.“

S ohledem na radu SOS teamu Apoštolské církve, který jezdí pravidelně pomáhat na místa katastrof, počkali Jihlavští se svou pomocí dva týdny. To už na Moravě opadala první vlna dobrovolníků a nastupovala fáze systematické pomoci.

„Vyjeli jsme poprvé začátkem července, většinou lidé mimo naši církev – sousedi, známí, příbuzní, lidé, kteří vás znají. Máme přímé vazby na to místo a věděli jsme kam a co,“ vysvětluje pastor Horský.

První setkání s realitou a stavem obcí po tornádu přirovnává k pocitu z míst, kterými prošla válka. Mikulčice, Lužice, Moravská Nová Ves, všechna ta místa byla k nepoznání, chyběly celé domy.

„Zasáhne vás to, prostě se vás to dotkne,“ vzpomíná duchovní na své dojmy. A tak začalo vyklízení sutin, nakládání, podávání tašek na střechu, házení do míchačky. „To se člověk naučí, to vám ukážou – poměr jedna ku třem a už jedete. Říkal jsem si – tolikrát jsem to viděl tatínka dělat a nikdy jsem si to nezkusil,“ směje se V. Horský.

Důležitou prací v rozvalinách poničených vsí je čištění starých cihel: „Celý den sedíte na zadku, protože spadne stodola a ty cihly jsou potřeba. Ta cihla má obrovskou hodnotu v dnešní době, kdy není stavební materiál. Lidi ji hned využijí.“

Stavělo se lešení, nahazovaly zdi, budovaly se krovy a laťovaly střechy. „Naši sousedi jsou zedníci, velice ochotní chlapi. V koordinačním štábu je okamžitě stáhli, takže nahazovali stropy, stavěli tarasy, zdi, dostavovali štíty. Chlapi tady ze Stonařova, to jsou lidé, kteří postavili své domy vlastníma rukama. Tohle jsou lidi, kteří tam na Moravě mají obrovskou hodnotu,“ oceňuje Horský. 

Pomoci nést příběh

Vedle pomocných rukou ale potřebují lidé ve zničených obcích také společnost. „To, že s nimi nesete třeba jen jeden den jejich příběh, je ohromně důležité,“ zamýšlí se duchovní.

Ty příběhy se podle něho v čase mění: „Ze začátku vám lidé vyprávěli, co to bylo, a dneska už vám říkají, že si vlastně zvykli v tom žít. Už na nich není ta tíha prvního nárazu, té ztráty, ale tíha každodenního života, kdy bydlí v jedné místnosti v suterénu, kde mají postel a pár věcí v suchu, protože přes ty plachty všude teče. Čekají na krov, na materiál na tašky. Čekají na ruce, na peníze.“

Stát podle zkušenosti V. Horského pomohl na Moravě v prvním období. Prací hasičů, armády a těžké techniky vyřešil problém demolice, vytvořil prostor pro obnovu. Pomohl také zajistit, aby dobrovolníci měli oběd, měli se kde umýt. 

„Ale v těch rodinách, kde jsme byli, byla pomoc státu minimální. A slyšel jsem příběhy lidí, kteří měli pojištěný dům na pět milionů a dostali 900 tisíc s tím, že si mají schovávat doklady a že jim to pojišťovna pak dorovná. Chápu, že pro pojišťovny je to darda, jenže ti lidé potřebují peníze teď! Osamělá paní bez muže třeba platí peníze za jeřáb, který jí pomůže narovnat trámy na krov!“ argumentuje pastor Horský.

Apoštolská církev v Jihlavě podle něho veškeré prostředky ze svých sbírek a darů přeposílá v této chvíli přednostně jižní Moravě:  „Prostřednictvím darovací smlouvy je předáváme přímo lidem na místě. A těch lidí se také ptáme, kdo zrovna potřebuje pomoc.“

I v září výjezdy dobrovolníků z Jihlavska pokračují. Pastor Horský se o prázdninách osobně vypravil pomáhat třikrát, v současné době výjezdy koordinuje, předává kontakty na potřebné.

„Nikoho nenutíme. Nabízíme, aby se k nám lidé přidali a jeli s námi, nebo aby pomohli třeba tisícovkou, kterou předáme konkrétním lidem. Příběhy těch lidí na Moravě jsou nádherné,“ dodává duchovní. 

Jezdí se každou sobotu, když se to zadaří. Velký výjezd se chystá na víkend od 17. září. To se místo tradiční sborové dovolené vydá se spacáky na pomoc Moravě téměř celý sbor jihlavské Apoštolské církve.  

Diskuze k článku