Na pult jihlavského knihkupectví Otava dorazila v omezeném nákladu prvotina jihlavského autora Libora Kučery Obrazy svázané pavučinou. Kniha je jeho ohlédnutím za léty pátrání po osudech svého rodu.

Nejzajímavější a nejpodstatnější informace o každodenním životě svých (i obecně našich) předků, po nichž dvanáct let usilovně pátral v archivech, muzeích a knihovnách, shrnul do podoby relativně útlé knížky jihlavský autor Libor Kučera (* 1964).

Jeho prvotina nazvaná Obrazy svázané pavučinou ale není žádným strohým genealogickým výčtem či návodem. Objevené a z několika zdrojů ověřené reálie a skutečnosti totiž propojil jednoduchými fiktivními příběhy. Vznikla tak knížka patnácti povídek, z nichž každá je obrazem jiné doby, prostředí a místa. 

Autor, povoláním obchodní referent v jihlavské strojírenské firmě a v soukromí milovník přírody, hudby a anglicky psané literatury, vydal knihu vlastním nákladem. Tiskla se v jihlavském Jiprintu.  Obálka vrací čtenáře do doby minulých staletí kresbou venkovské chalupy podle Jaroslava Malečka.

Roky v archivech

Cesta k výsledné formě povídek, která se dostává do rukou čtenáři, ovšem vedla přes klasické genealogické pátrání a bádání.

„Kromě matričních zápisů o narození, úmrtí a sňatku či smluv o prodeji nemovitostí jsem např. dlouho objevoval logiku v měsíčních zápisech o pohybech vojáků uvnitř rakouské armády,“ popisuje Kučera.

Pročetl také různá předvolání k zemskému soudu do Prahy, císařské patenty přikazující různé odvody a poplatky, otázky při přezkoušení snoubenců i malebně psané staré kroniky.

„Nahlédl jsem do zajímavých osudů vykukujících z pozůstalostních řízení, policejních přihlášek, hlášení o postrku, dění na vsi zjevného z obecních účtů. Našel jsem krásně zdobené výuční či mistrovské listy vystavené řemeslnými cechy, známky a poznámky mých předků na školních vysvědčeních a mnoho jiných zašedlých dokumentů,“ pokračuje autor knihy.   

Samotná kniha nás provede několika stoletími. V šestnáctém zavítáme do Větrného Jeníkova, v následujícím do Polné a do Veverské Bítýšky, v 18. století pak přes Buřenice, Pohled, Borovský potok, Poříčko či Komín do Kalhova.

Další povídky zavedou čtenáře do reality 19. století a do České Bělé, Vítovic, Vážan, znovu do Větrného Jeníkova, Mirotic, Herálce či Adamova. 

Při této pomyslné cestě potkáme hrdiny nejrůznějších profesí. Objeví se mezi nimi sládek, mlynář, sklář, kloboučník, soukeník, valchář, ale i hrobník, tkadlec, kovář, revírní, učitel, tesař, zedník, krejčí, punčochář, řezník a jirchář. Samozřejmě nebude chybět nejčastější povolání našich předků – rolník.

Navštívíme s nimi trhy, poutě a posvícení, vstoupíme do kláštera, na zámek či mezi Židy. Zažijeme morové doby i hladomory, svatby i války, zemědělské práce, dožínky nebo třeba číslování domů.

Čtrnáct generací

Nejstarší předek, jehož jméno L. Kučera v rámci své rodiny dohledal, se narodil kolem roku 1560 a od autora je vzdálen 14 generací.

„Ale to je výjimečný případ. Snad spíš bohudík než bohužel. Pokud by se totiž dochovaly doklady umožňující dohledat všechny předky 14 generací zpět, byl by celkový počet nalezených předků 32.766. A to už není práce na jeden život. O smysluplnosti ani nemluvím,“ usmívá se badatel. Pokud jde o rozsah bádání, doporučuje spokojit se s návratem do dob napoleonských, případně josefínských.

„Matriční zápisy z 19. století obsahují informace o rodičích, o číslech domů, často jmenné rejstříky, takže relativně rychle a hlavně    prokazatelně   najdete správnou osobu. Navíc v archivech je dost dalších doplňujících materiálů z té doby,“ konstatuje Kučera po vlastních zkušenostech.

Dohledat prokazatelně toho pravého předka v nejstarších matrikách už podle něho vyžaduje projít úplně všechny zápisy z místa, a často i z širokého okolí. Je třeba porovnávat kmotry, všechny páry shodných křestních jmen (protože „příjmení“ mohl jeden člověk za život vystřídat i několik) apod.

„K tomu počet předků s každou generací narůstá. Takže posun o dvě generace v první polovině 18. století může znamenat klidně stokrát víc práce než posun o dvě generace v 19. století. A se vzdálenými předky stejně nemáme tolik společného jako s těmi časově bližšími,“ uvažuje Kučera.

Rod Mikoláše Alše

Pokud jde o vlastní rodinu, dohledal autor, že jeho babička a děda, kteří přišli do Jihlavy každý odjinud, měli společného předka, anebo že má společné předky s Mikolášem Alšem.

„Těší mě nalezení předci, jejichž rod žije ve stejném statku již 400 let, nebo rody, kde se stejné řemeslo dědí po mnoho generací. Ale našel jsem i zcela stejné osudy mužů čtyř generací za sebou, dané zjevně jejich děděnými vlastnostmi. Zaznamenal jsem dnes neexistující příjmení a obce. Různé žertovné zápisy o nemanželských otcích či vtipné nekrology,“ dodává L. Kučera.

Při bádání ho ale nadchly i věci, na které narazí každý genealog: velká podrobnost katastrálních map z roku 1838, nebo soupis téměř veškerého daněného majetku a téměř všech lidí žijících u nás v polovině 17. století. „Když vezmu, jak málo dat se dochovalo z novějších dob, tak to jsou takové malé zázraky,“ uvažuje. 

Knížku povídek inspirovanou historií vlastního rodu si podle svých slov vydal pro radost. Použil v ní většinu zjištěných zajímavostí. Faktické vydání všech informací by ovšem podle něho vydalo na tlustou knihu, ve které by se spousta informací opakovala či jen nepatrně lišila.

„Proto jsem z té spousty nalezených předků vybral patnáct zástupců, kteří dohromady pokrývají celé spektrum osudů, profesí, období a prostředí. U těch jsem se pokusil, s důsledností mně vlastní, zjistit maximum podrobností,“ popisuje.

Jak sám autor vnímá, propojením reálných informací fiktivním dějem do tvaru povídek trochu zlehčil vlastní badatelské úsilí. „Jeden detail (třeba pět slov ve větě), kvůli kterému jsem třeba padesát hodin hledal v archivních materiálech, tak může čtenář považovat za vymyšlený doplněk,“ připouští.

Jak ale doufá, přiblíží zvolenou formou každodennost našich předků dnešnímu čtenáři srozumitelněji, přestože atmosféru podpořil staršími výrazy a odpovídajícím slohem.

Pro věcnou přehlednost ale na předsádce nechybí zjednodušený rodový vývod, kde jsou graficky znázorněny příbuzenské vztahy mezi hrdiny všech povídek.

Bádání je droga

„Knížku jsem psal pro děti a příbuzné, ale zjistil jsem, že může zaujmout i jiné čtenáře,“ konstatuje Libor Kučera při ohlédnutí za svou prací.

Jemu samotnému přineslo genealogické bádání další cíle pro cestování. Zjištěné podrobnosti o životech lidí v minulosti mu umožnily srovnání s našimi současnými životy a starostmi. „Takový nadhled je k nezaplacení.    Stejně jako lekce pokory, když jsem se musel smířit s tím, že něco se prostě dohledat nedá,“ uzavírá autor na konci své práce.

Některými z vyhledaných informací navíc Libor Kučera přispěl do několika publikací o regionální historii. A samotné bádání, kdy hledal třeba jediné jméno na stovkách stránek matrik a poté šel po nalezené stopě jako ohař, popisuje doslova jako adrenalinový zážitek či drogu.

Diskuze k článku