Každý, kdo se kdy alespoň okrajově setkal s činností okresního archivu v Jihlavě, ví, že kým byl TGM pro první československou republiku, tím byl František Hoffmann pro tuto jihlavskou instituci (a vlastně stále je). Mužem, který jí dal řád, strukturu, naplnil její působení vlastní odbornou prací a zároveň ji zapojil do veřejného a kulturního života města i okolí.

Není tedy divu, že představitelé archivu pečují o památku svého „zakladatele“ oddaně a s pečlivostí, jež je archivářům (obvykle) vlastní. Takovou pečeť zřetelně nese také kniha František Hoffmann. Vzpomínky na Litomyšl, Jihlavu a Prahu, jež vyšla přičiněním editora Petra Dvořáka v Nakladatelství Lidové noviny v roce 2020.

Jak lze z názvu odvodit, základní text publikace vychází z vlastních vzpomínek Františka Hoffmanna, sepsaných v posledním období jeho života. Píše o mládí a válce prožité v rodné Litomyšli; o „středním“ zralém období dvaceti let strávených v Jihlavě, odkud poté - nedobrovolně v důsledku událostí roku 1968 – odešel do Prahy.

Při bližším seznámení s publikací čtenáře možná napadne, že by kniha vlastně snesla i podtitul Vzpomínky na lidi v Litomyšli, Jihlavě a Praze: množství postav (a nejen dějů), které zůstaly v mysli devadesátiletého muže, je vskutku neobvyklé. A místy připomíná téměř jakýsi „personální katalog“, který si archivář František Hoffmann přirozenou cestou pro sebe doplňoval s velmi neobvyklým smyslem pro detail. 

Vzpomíná-li takto letitý člověk s plným pracovním, veřejným i rodinným životem, je vždy na co a na koho myslet. A tuto „plnost“ lze ze stránek knihy snadno vyčíst. Editor Petr Dvořák nejen že knihu připravil pro vydání. Aby v ní čtenářům usnadnil orientaci, napsal vlastně její další část. Opatřil ji totiž tak bohatým poznámkovým aparátem a přílohami, že rozsahem i obsahem naplnil její význam. Je to jakýsi klíč k pochopení osob (autora samotného nevyjímaje), jejich vztahů a konečně i dobových událostí. Svého druhu výkladový slovník. Obdiv editora k autorovi vzpomínek, k němuž se v ediční poznámce opakovaně hlásí, je z této pečlivosti a snaze po úplnosti nesporný.

Jak se z ediční poznámky dočítáme, Hoffmann již neměl možnost svůj text redigovat. Je tedy již na-vždy zahaleno tajemstvím, v jaké podobě by nakonec byl zveřejněn po jeho vlastních úpravách.  Je totiž velmi otevřený. Možná otevřenější, než by čtenář čekal. Zejména v pasážích osobních – jak ve vztahu k rodinným záležitostem, tak i v přiblížení dalších osob z jeho života. 

Bohaté jsou Hoffmannovy vzpomínky především na dvě města – Litomyšl, odkud pocházel, a kde prožil mládí, a rovněž na Jihlavu. V ní strávil pracovně plodné dvě desítky let a zapsal se pozoruhodně do její novodobé historie. Detailní vnoření se jak do prostředí, tak i do vykreslení místních obyvatel a jejich vztahů bude mít vždy kouzlo pro čtenáře především podle toho, odkud pocházejí. Nicméně sdělné a zajímavé jsou, zejména popisem doby a jejích událostí, obě části, ať už člověk pochází odkudkoliv.

Nelze si přitom nevybavit, že Hoffmann do Jihlavy přišel zkraje padesátých let jako další z příchozích české národnosti, kteří se ve vlnách v kdysi německém městě usazovali již po první světové válce, aby ji svojí činností – ekonomickou, kulturní i politickou – oživovali a počešťovali. Aby se v ní také pokoušeli zakládat jistou personálně-rodinnou kontinuitu, která by jejich činnost podepřela a třeba i rozvinula, a která v městě, zejména po vyhnání původních německých obyvatel, chyběla a dodnes do značné míry chybí.

 Ovšem ušlechtilé snahy místních i meziválečných příchozích byly zhusta násilně ukončovány, a to v důsledku událostí, jakými byly „Mnichov“, nacistická okupace, vyhnání německých obyvatel či rok 1948. Rok 1968 nebyl výjimkou a učinil konec i Hoffmannově působení v Jihlavě.   

František Hoffmann se v rekapitulaci svého života v textu na mnoha místech hlásí ke svému ideovému přesvědčení, totiž socialismu. Předúnorový člen sociální demokracie, po Únoru 1948 odolal nabídkám ke vstupu do KSČ, nicméně socialismu jako myšlenkovému schématu zůstal věrný celoživotně. Od počáteční inspirace anglickým „váhavým socialismem“ tzv. Fabiánské společnosti jako protiváhy revolučního marxistického socialismu, přes pokus o obrodu socialistického Československa v 60. letech, po obnovení členství v sociální demokracii po roce 1989. Je zřejmé, že o své světonázorové orientaci důkladně přemýšlel, věděl, proč se k ní hlásí a zůstal jí věren po celý život, ačkoliv tolikeré změny 20. století „nabízely“ mnohým četné možnosti k výhodným změnám postojů i hodnot, jak je dobře známo. Hoffmann zůstal ve svém přesvědčení stálý a „neodvolával“, což nepochybně svědčí o jeho nemalé pevnosti a zásadovosti. A kolik lidí může tuto zdánlivě prostou větu o sobě bez uzardění říct? 

Lze to vyčíst i z další součásti knihy, jíž jsou editorem vybrané dokumenty, dokreslující Hoffmannovy postoje v letech 1968 a 1969. Jak už to u podobných textů bývá, jejich strohost otesává některé věty na samou podstatu. Zejména tam, kde Hoffmann stručně vysvětluje své smýšlení a zároveň hájí své konání jak před rokem 1968, tak během rozjitřených měsíců následujících.  

Je zřejmé, že ne vždy se čtenářův respekt k odborným schopnostem autora musí překrývat také s jeho postoji politickými. Ale doby, kdy se erudovanost musela sklánět před aktuální ideologií, či se jí vyloženě podřizovat, jsou (snad nejen prozatím) pryč.  

Postoje Františka Hoffmanna a jeho jistá odtažitost k poúnorovému režimu se odrazily i ve volbě témat, jimž se v odborném životě rozhodl věnovat.  Přirozený zájem o novodobá témata, jakými byla národnostní otázka v dělnickém a socialistickém hnutí, opustil kvůli „vlivu vnějších poměrů, nepříznivých objektivnímu zkoumání této problematiky“. A soustředil se na problematiku archivní a historii středověku, resp. dějiny měst, což byla ideově méně kontroverzní témata (str. 75). A to byla – nejen pro Jihlavu – šťastná volba, neboť v tomto oboru dosáhl poté vynikajících úspěchů, jež kniha také připomíná. 

Text ovšem nenabízí jen vzpomínky na dobu, která již minula. Je možné jej vnímat rovněž jako podnět pro současná zamyšlení. Zejména z pohledu jihlavského – zdejší archiv má dnes na rozdíl od někdejších dob z počátku Hoffmannova působení již vybudované rozsáhlé zázemí (prostorové i personální) a především za sebou desetiletí úspěšné činnosti. Je tedy možné se zamýšlet, co se od té doby změnilo v jeho vnímání veřejností, resp. školskou veřejností, o jejíž zájem a aktivní spolupráci (včetně publikační) František Hoffmann jako archivář i pozdější muzejník tolik usiloval. Zejména po přečtení těch pasáží, které se týkají „nezájmu o historická témata u učitelů jihlavských škol“, hledání okruhu lidí, kteří by v archivu nacházeli „styčné body“ (jakým byl třeba renomovaný jihlavský malíř a Hoffmannův přítel Gustav Krum, str. 125). Nebo poznámku o přednáškách v muzeu, např. na téma nejstarších jihlavských privilegií, po nichž musel Hoffmann sám „diskusi podněcovat, poněvadž touto náročnou problematikou se v Jihlavě nikdo nezabýval, což platilo zejména o profesorech středních škol“ (str. 104-105). Lze se domnívat, že i v tomto ohledu je tento vzpomínkový text stále živoucí.

Hoffmannova slova i bohatá obrazová příloha publikace jej představují také jako smělého sportovce, který se coby gymnaziální student neváhal vydat s kamarády na namáhavou cestu bicyklem na Podkarpatskou Rus; o pár let později pak na Balkán a do Turecka. S nemalou smělostí pak také vzpomíná na řady a řady jeho životních souputníků, přičemž na mnoha místech koloruje jejich životy a konání velmi osobními, často břitkými soudy. Tato pasáž překvapila i samotného editora, jak se v knize dočítáme. Dlužno říct, že ne vždy jsou soudy neomylné a postihují i osoby, jejichž činnost se „veřejného dění“ týkalo jen okrajově. V takových případech, v kombinaci s precizním poznámkovým aparátem, může být tato otevřenost nejen překvapivá, ale pro některé ze zmíněných (či jejich blízké) třeba i málo příjemná. Ale vzpomínky jsou vždy subjektivní; z povahy věci osobnější než jiné texty. Je na autorech, popř. editorech, kam až zajdou.

V této souvislosti nelze nemyslet na úvahu, nakolik má být zveřejněno vše, co člověk napíše a co sám neoznačí za text, jenž zveřejněn v takové podobě být má. Tématika zajímavá a přitom složitá.  Jako otázka tzv. „morálky podstatného vůči morálce archivu“, již klade romanopisec Milan Kundera ve svém svazku esejů Nechovejte se tu jako doma, příteli: má všechno, co kdy autor napsal, stejnou cenu a je určeno ke zveřejnění? Ale to jsou otázky, jež budou a mají být kladeny (samozřejmě zdaleka nejen v kontextu této knihy), přičemž odpovědi na ně budou různé. Bylo by zajímavé vědět, jak by na ni odpověděl sám František Hoffmann.

Ačkoliv se sám v mládí někdy obával „jednotvárnosti“ činnosti v archivu (str. 45), svou dlouholetou tvůrčí potencí víc než dostatečně doložil, že archiv není jen místem pro uložení zaprášených spisů. Je bohatou studnicí, z níž lze čerpat – byť někdy nikoliv bez jisté námahy, jak ví každý, kdo si někdy zkusil ve starých spisech „zabádat“. Ale archivní spisy náš život nejen zaznamenávají, nýbrž také paradoxně oživují a přes svou letitost i občerstvují. Současný státní okresní archiv v Jihlavě pod vedením ředitelky Renaty Piskové, v němž editor a „spoluautor“ knihy vzpomínek Františka Hoffmanna Petr Dvořák po léta svědomitě pracuje, tento myšlenkový vklad svého „zakladatele“ svou otevřeností a aktivitou zcela naplňuje. A v tomto smyslu je kniha František Hoffmann. Vzpomínky na Litomyšl, Jihlavu a Prahu součástí i doplněním odkazu Františka Hoffmanna a jeho působení (nejen) v Jihlavě.

Diskuze k článku