Psal se rok 1943. V tehdejším Německém Brodě (nyní Havlíčkův Brod) byla umístěna velká německá posádka. Dnes v onom objektu, kde posádka sídlila, je městská radnice. Dupot okovaných holínek německých vojáků vzbuzoval u českých občanů neustálý strach se spoustou otázek, co bude dál.

Moji rodiče bydleli v malém domečku „Na Letné“, na konci městečka, pod silnicí k Perknovu. Přes pár domků dál žila starší žena německé národnosti, jejíž jméno si rodiče pamatovali dodnes.
Byl letní podvečer, stmívalo se, občas zazněly výstřely odkudsi z dálky. V hluboké noci se ulicí začal náhle ozývat značný křik německých vojáků a štěkot psa. Rodiče to okamžitě probudilo.
Vrata vedoucí na naši zahradu se začala otřásat a dunět pod údery pěstí mužů v uniformách. Rány pěstmi a po chvilce i kopání do vrat neustávalo. Třesoucí se tatínek vyšel ven, aby se podíval a zjistil, co se to děje. Před plotem u vrat stáli i pobíhali vojáci, jejich velitel na tatínka vykřikl jméno s otazníkem: „Hermann..., Hermann...?“

Tatínek vyrozuměl, že hledají onu ženu - Němku, jež bydlí v ulici kousek od nás. Nemohl ale ze sebe vypravit ani slůvko, a tak jenom pokrčil rameny.

Po válce zůstal její dům prázdný. Až v polovině šedesátých let jsme se dozvěděli, že se paní Hermannová odstěhovala do Německa.

Můj tatínek od svých studentských let psal básně i povídky, měl lásku ke knihám a k českým spisovatelům, mezi něž patřil i Karel Havlíček Borovský. Nám dětem často recitoval jeho verše, které měl nesmazatelně uchovány ve své paměti, a to až do svých blížících se stých roků narození.

Ta dávná a zároveň tak blízká doba byla dobou strádání, dobou smutnou, plnou útrap a miliónů ztracených životů, proto ani tato vzpomínka na událost, jež se stala té horké letní noci, nikdy mamince a tatínkovi z paměti nevymizela. V těchto situacích šlo mnohdy o život.

Tatínek a všichni občané si toho byli plně vědomi. Když Němci obsadili Německý Brod, tak tatínek všechny tyto knihy i svoje básničky ukryl ve sklepě do výklenku ve zdi, kde by je nikdo nenašel.
Po válce se tyto písemnosti opět vynesly zpět do našeho bytu a daly do knihovničky, aby svým světlem rozzářily náš domov, který byl dlouhé roky skryt za těžkými roletami, přes které nesměl v noci proniknout ani jediný paprsek světla.

Diskuze k článku