SCENÁRISTA televizních seriálů Jan Coufal na prázdném náměstí v Telči uprostřed covidové doby. Foto: Jiří Varhaník
Česká televize na jaře úspěšně odvysílala rodinný seriál Kukačky. Jeho duchovním otcem je scenárista a dramaturg z Telče Jan Coufal, mimo jiné též autor dvou řad seriálu První republika.
Aktuálně televize odvysílala seriál Kukačky, o němž režisér Biser Arichtev řekl, že vy jste jeho duchovní otec…
U nás se obecně za autora seriálu považuje režisér, ale tak to není. Redakci, První republiku i Kukačky dělali kluci z naší společnosti Dramedy Productions. To je producentsko-showrunnerský systém, a showrunner je ten, kdo to vymyslel a je hlavní scenárista. Ve světě pak má skoro každý díl seriálu jiného režiséra.
My se tak snažíme pracovat i u nás, přestože v našich podmínkách není zafinancovatelné, aby se točilo po dílech. Točí se najednou, proto máme jednoho režiséra. Kukačky jsem tedy vymyslel, s producenty jsme na tom začali pracovat a v určitém momentu jsme přizvali Bisiho jako režiséra, který má potom na starosti samotnou realizaci.
Ten příběh se točí kolem záměny dětí v porodnici, takže se nabízí inspirace skutečnou událostí z Třebíčska z roku 2006. Vy ale máte tuhle zkušenost i přímo ze své rodiny, byl jste své mamince zaměněn?
Tenkrát to bylo opravdu jen drobné pochybení, vnímal jsem to jako veselou historku, kterou maminka vyprávěla. Ale když jsme hledali ten silný příběh, tak se obě ty zmíněné věci spojily.
Samozřejmě jsem tu třebíčskou kauzu vnímal a přišlo mi to v tu chvíli jako velmi silný příběh. Když jsem si to potom rešeršoval, tak podobné případy se staly ve všech státech kolem nás, stalo se to v Rakousku, Británii, Polsku, v Americe. Asi před měsícem vystartoval v jižní Americe seriál, kde také maminkám v porodnici vymění dítě, ony se rozhodnou, že se sestěhují a budou je vychovávat dohromady. Takže to téma je vlastně nadnárodní, je široce srozumitelné, každý si dovede představit tu emoci, kterou postavy prožívají.
Do příběhu jste jako vedlejší motiv vepsal téma autismu – Aspergerova syndromu. I tady přišla inspirace konkrétně z Vysočiny, dokonce z jihlavské školy?
Manželka pracovala v soukromé škole SCIO v Jihlavě, kam chodí moje děti. Teď pracuje v ZŠ Jungmannova. Obě ty školy, i když SCIO škola asi víc, jsou nakloněny inkluzi, moje děti mají spoustu kamarádů, kteří mají nějakou poruchu autistického spektra.
Ve škole se o tom nějak nemluví, ty děti se nestigmatizují, moje děti to někdy třeba ani neví. Já to samozřejmě poznám a těch historek jsem měl spoustu. Nechtěl jsem dělat osvětu o autismu, ale ohlasy na postavu Jakuba jsou obrovské. To jsme asi trefili něco, co trápí a oslovuje hodně lidí.
Já jsem z dramaturgického hlediska jen chtěl, aby ti dva kluci (autistický Jakub a raubíř a motorkář Tomáš, pozn. red.) byli co nejrozdílnější a ten Aspergerův syndrom mi přišel jako něco, co výrazně dramatizuje příběh. Kdyby se ty rodiny domluvily, že si děti vymění, tak tohle dítě lpí na zavedeném pořádku, na všech těch věcech, na sebemenším rituálu. Takže by byl samozřejmě o to větší problém s ním takovouto situaci řešit. Ohlasy ale byly opravdu enormní a kladné, že jsme ukázali bez předsudků takové rodiny a takové děti, jakých je asi spousta.
Před nedávnem se ostatně v reálu diskutovala ze strany ministerstva školství otázka inkluze, dokonce se hovořilo o rušení speciálních škol. Názory na to byly hodně rozdělené…
Já jsem odpůrce zvláštních škol, osobně mám přes své děti s inkluzí jen pozitivní zážitky.
Jak se píše „na tělo“
Když se vrátíme ke scenáristice – vy máte zkušenosti také s psaním na konkrétního herce, jste autorem několika příběhů do cyklu 3 + 1 s Miroslavem Donutilem...?
To byla vlastně moje první „placená práce“ po škole. Tehdy jsem dal do České televize nějaký scénář, který jsem vytvořil ještě během studia, v naději, že mi ho zrealizují. Vzešla z toho nabídka napsat povídky pro pana Donutila. Takže jsem viděl, že nemusím nutně skončit na té poště, ale psát pro někoho, kdo byl už tentokrát obrovská hvězda.
Celkem jsem nakonec napsal tři ty cykly. Z určitého pohledu je to lehčí, když máte pevně daného představitele a už při psaní ho v té postavě vidíte. Já, když něco píšu, tak ne že bych psal pro konkrétního herce, ale vlastně si v tom vždycky někoho už představuji.
Třeba Sabina Remundová se nechala slyšet, že role maminky v Kukačkách byla jakoby přesně pro ni. Tady se režisér do vaší představy trefil?
Naprosto, ještě ji překonal. Sabinu jsem si tam nepředstavoval, ale teď už si to nedokážu představit bez ní. Já jsem věděl, že máma od velké rodiny s velkým srdcem je základ toho seriálu, že se k ní budou všichni vztahovat, protože takovou mámu, která všechno pochopí a všechny má ráda a všem pomůže, by chtěl mít doma každý. Takže jsem věděl, že to bude jedna z klíčových rolí. A když přišla Sabina a řekla - to budu hrát já, a pak to předvedla na castingu, tak jsem řekl - jo, to budeš hrát ty!
Více v tištěšném vydání JL s datem 23. 4.
Diskuze k článku