Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Když před 48 lety nastoupil na místo školníka v „dřevěnomlýnské“ škole, byl dvaadvacetiletým mladíkem. Na začátku prosince teď oslavil Vlastimil Kubík sedmdesátku, a škole a dětem slouží dál.

Za tu dobu se ve škole změnilo téměř všechno. „Například školní docházka z osmi na devět let, místo klasické černé tabule máme interaktivní, v jídelně se místo ohyzdných várnic blýskají stříbrné termoporty, v rozvrhu se objevily nové předměty, jiné se naopak už nevyučují…,“ popisují kantoři a žáci školy.

Celé generace dětí ale měly po desítky let jednu jistotu - školníkem je pan Vlastík, jak mu tady říkají. Jak popisuje Zdeňka Sochorová z učitelského sboru, obdivují ho tu pro jeho životní optimismus i ochotu kdykoli pomoci. 

Poradí si prý v zásadě se vším: „Zapomene si žák klíček od skříňky? Žádný problém. Vlastík přispěchá s obrovskými kleštěmi a zámek přeštípne. Přetrhne se někomu z ženského osazenstva jemný řetízek? Vlastík za pomoci malinkých kleštiček spojí i ta nejdrobnější očka! Zasekla se tabule? Vypadla klika? Ztratily se bačkory? Nejdou hodiny? Vyrostla tráva? Napadlo půl metru sněhu? Je tady přece Vlastík!“

Kluk ze Zborné

Jeho maminka pocházela ze Smrčné, otec ze Zbilid. Vlastimil Kubík se narodil ve Smrčné a klukovské roky prožil v nedaleké Zborné. Do školy chodil na jihlavskou „Jungmannku“. Tehdy by ho ovšem ani ve snu ne­napadlo, že prakticky celý svůj profesní život spojí s prostředím školy a profesí školníka.

Život ovšem hraje na náhody, a tak se ocitl v dřevěno­mlýnské škole, v ZŠ Havlíčkova. Coby vyučený zedník tu v roce 1971 pracoval na úpravách po elektrikářích. A protože tehdejší školník právě odcházel do důchodu, místo vzal.

Zrovna se totiž oženil a školnický byt se novomanželům taky tuze hodil. A tak to měl pan Vlastimil do práce doslova přes schody. Plat nebyl bůhvíjaký, zpočátku proto chodil zedničit „na melouchy“, aby si přivydělal. Ve škole už ale zůstal, ve školnickém bytě se ženou vychovali dvě dcery a syna a bydlí v něm dodnes.

Postavu školníka mají mnozí spojenu s filmovou romantickou představou: bodrý chlapík v čapce s nápisem chodí chodbami, odchytává pokuřující zlotřilce a záškoláky a pouští na ně předstíranou hrůzu. Případně tu a tam uštědří i nějaký ten lehký záhlavec.

 „To se tenkrát ještě mohlo,“ usmívá se Vl. Kubík při vzpomínce na své školnické začátky a představě pohlavkového napomenutí. Dnes by prý něco takového rozhodně neprošlo.
Podle Vlastimila Kubíka musí být autorita školníka u dětí přirozená: „Záleží na tom, jak se k nim chováte – musíte bojovat tou jejich zbraní. Nesmíte na ně být zlý, když se něco stane, nevynadat jim, udělat si s nimi srandu. A oni se potom chovají úplně jinak.“

Drzí sígři prý se ale za ty roky ve škole přece jen také našli, a tak před lety došlo i na nějaké to sundání brýlí a metodu „lehká ruka“. „Celkem ale žádné velké průšvihy nebyly. A když se k tomu dotyčný přizná, berete to zase jinak,“ ohlíží se školník Kubík.

Přesto nezastírá, že dnešní školáci jsou přece jen jiní: „Někdy jsou na sebe zlí mezi sebou. Je to samý mobilní telefon, nedovedou se spolu bavit. Ale jinak je to celkem dobrý,“ zamýšlí se. Doba je dnes podle něho prostě jiná a děti už neběhají venku v partách, které je chránily i před nebezpečím.

Každý den je jiný

Práce školníka prý vlastně nikdy nekončí. „Není to pás. Mně se to líbilo i proto, že každý den se dělá něco jiného. Je fakt, že jste tady uvázaný jako pes u boudy, ale ta práce vám to zase vrací,“ uvažuje Vl. Kubík. 

Během let se ale jeho povinnosti přece jen hodně měnily. V sedmdesátých letech stávala ještě v každé třídě kamna na tuhá paliva a k povinnostem školníka - v zimním období topiče, patřilo také naházet uhlí do sklepa, narovnat pět nebo šest uhláků na jednu várku do výtahu a roznosit otop do pater. Po vyučování pak bylo nutno zlikvidovat popel, nasadit na ráno a ve tři hodiny se znovu zatápělo. Až v polovině sedmdesátých let dostala škola plynovou kotelnu.

Za poslední roky zažila ZŠ Havlíčkova i velké stavební akce. Měnila se okna, dávala se nová střecha, rekonstrukcí prošlo celé rozlehlé školní hřiště s altánem. Při opravě čelní fasády se pod štukem objevil zapomenutý český lev, ukrytý za války pod štukem.

Nejnáročnější z celého roku jsou prý pro školníka paradoxně prázdniny. „To tady bývají řemeslníci, maluje se a opravuje, musíte jim být k ruce,“ popisuje Vl. Kubík. Řadu drobných oprav by školník zvládl sám, i v tom se ale doba změnila - na vše máme pravidla a bezpečnostní předpis. Sám by si prý školník správně neměl vyměnit ani vypínač, a tak je spíše koordinátorem prací. „I když, maličkosti nebo třeba topení, to si opravíte sám, to by stálo moc peněz,“ usmívá se Vl. Kubík. 

Uplynulý rok ale přinesl zcela novou zkušenost v podobě virové pandemie a po celé měsíce opuštěné školní budovy. „Je to hrozné, je tady smutno. Je to prázdné, člověk už si zvykl na ta děcka, na ten kravál,“ rozhlíží se školník. 

Škola se ovšem i v dobách vynucené uzávěry musí neustále temperovat. „Ono se to nezdá, ale kdyby se nechala vychladnout, tak ji už v zimě nikdo nevytopí. A v létě je to zase naopak, budova je vyhřátá, že by v ní člověk bez větrání nevydržel,“ vysvětluje pan Vlastimil. 

Najít ten správný komfort pro všechny tedy také patří ke školnickým úkolům. Ve třídách má být 22 stupňů, ale každý má trochu jiné nároky. „Vždyť tady nemáte pomalu žádné chlapy – jsou tu jen asi čtyři chlapi kantoři,“ naznačuje Vlastimil Kubík s úsměvem, že školník musí být občas taky tak trochu psycholog.

Aby bylo bezpečí

S „dřevěnomlýnskou“ školou je propojena celá rodina Vlastimila Kubíka. „Vstávali jsme sice o půl osmé, ale jinak jsme měli s bráchou a sestrou jediné privilegium v tom, že když byla nějaká ta pětka, schytali jsme facana hned mezi dveřmi ještě ve škole,“ směje se dcera Jitka. Sama se dnes ve škole stará o pořádek z pozice uklízečky.  „Vzala jsem to po mamce,“ dodává.

Od ledna 2020 vystřídal Vlastimila Kubíka na postu školníka jeho nástupce Martin Kos, bývalý žák školy. „Pozici si školník musí vybudovat sám. Řekl jsem na rovinu, že mu do ničeho nebudu mluvit – já jsem to taky neměl rád a spadl jsem do toho najednou. Ale když bude potřebovat, rád pomůžu,“ uvažuje Vl. Kubík.   

Sám přestoupil na pozici recepčního školy. „Otvírám a zavírám dveře, to je můj hlavní úkol,“ popisuje svoji práci u počítače ve školní recepci za hlavním vstupem. Na monitoru kontroluje prostřednictvím záběrů několika průmyslových kamer pohyb osob v areálu, aby byli žáci v bezpečí.

„Oficiálně jsem teď recepční. A jinak jsem tady technický náměstek…,“ směje se pan Vlastimil pomyslnému titulu, kterým ho při odchodu do důchodu počastoval bývalý ředitel školy.

Diskuze k článku