Michal Boček
sport
tel.:+420 567 578 032
mobil:+420 604 200 576
sport@jihlavske-listy.cz

Celý hokejový svět hltá probíhající mistrovství světa juniorů v Edmontonu. U televizní obrazovky sedí i obránce jihlavské Dukly  Krenželok, přímý pamětník šampionátu 2017. I tehdy se nejlepší mladíci do 20 let potkali v Kanadě (Montreal, Toronto). „Finále Kanada – Amerika je od té doby nejlepší zápas, co jsem kdy viděl,“ řekl Krenželok v rozhovoru pro web Dukly a Jihlavské listy.

Jak jste reagoval, když se vaše jméno objevilo ve finální nominaci českého národního týmu?

Dozvěděl jsem se to prostřednictvím nominační zprávy Českého hokeje. Byl jsem hrozně moc rád. Mistrovství světa dvacítek je vrchol juniorské kariéry. Co chtít více.

A ještě k tomu se hrálo v Kanadě, kolébce hokeje.

Přesně tak. Je rozdíl, hrát v Kanadě nebo třeba v Rusku. Když jsem působil v kanadské juniorce, hodně kluků mi říkalo, že pro Kanaďany je mistrovství světa dvacítek více než šampionát dospělých. Přes Vánoce to každý sleduje, protože má možnost vidět nejlepší hráče v dané kategorii a budoucí hvězdy NHL. Ale řekl bych, že i minulý rok v České republice měl turnaj velkou sledovanost a těšil se dobré návštěvnosti. 

Na šampionátu byl vaším spoluhráčem jihlavský brankář Jakub Škarek. Kdo by tehdy řekl, že i vy obléknete dres Dukly.

To jsem taky nečekal (úsměv).

Česká reprezentace dodržuje na turnaji vánoční zvyky. Zpíval jste u stromečku?

Já ne, to dělali ti nejmladší hráči. Myslím, že právě Kuba Škarek zpíval. Nebylo to v jeho podání špatné, byli tam i horší zpěváci. Možná najdu v mobilu ještě nějaké video (úsměv). Rozdávaly se dárky, udělali jsme si pohodovou vánoční atmosféru a pak jsme v prvním zápase porazili Finy.

Na toto utkání máte vynikající vzpomínky.

Ve třetím nebo čtvrtém střídání se mi povedlo dát gól. Měl jsem velkou radost, protože v hledišti byla skoro celá moje rodina. Mamka, taťka, ségra, jenom brácha chyběl. Byl jsem hrozně rád, že tu euforii mohli prožít se mnou na stadionu. Porazili jsme úřadující mistry světa. Měli jsme to dobře našlápnuté. Věřili jsme, že porazíme Švýcary i Dány, ale nějak to nevyšlo.

Vybaví se vám ten gólový okamžik?

Dostal jsem přihrávku na modrou čáru, vystřelil jsem a trefil jsem finského hráče do zad. Odražený puk přepadl přes brankáře. Takový kuriózní gól, se štěstím, ale počítal se.

Finové překvapivě nepostoupili do čtvrtfinále, odvolali hlavního kouče a hráli o záchranu.

To jsem ještě neviděl, aby se v průběhu tak krátkého turnaje odvolával trenér. Finové rok předtím vyhráli zlato a měli vynikající hráče. Někdy se stane, že týmu turnaj prostě nesedne.

Českému týmu nesedla utkání s papírovými outsidery. Velkou nepříjemností byla porážka s Dánskem.

V tom zápase jsme měli spoustu šancí, ale nedávali jsme góly. Dánové hráli houževnatě a taky měli v kádru dobré hokejisty. V prodloužení, kdy to bylo vabank, ujeli a dali gól.

Proti Švýcarům jste dohnali dvoubrankové manko a opět padli v prodloužení.

Rozhodl Nico Hischier, v tom roce jednička draftu NHL. Co k tomu více říci… Vynikající hráč, který potvrdil svoje kvality. Švýcarský tým stál vyloženě na jeho schopnostech.

Jediná výhra ve skupině stačila na postup a znamenala čtvrtfinálovou konfrontaci s Kanadou.

Pokud mě paměť neklame, vedli jsme 1:0 a před polovinou zápasu jsme vyrovnávali na 2:2. Jako hráči jsme cítili, a trenéři nám to potvrdili, že to byl náš nejlepší zápas na dvacítkách. Akorát jak se říká: Kanadu porazíte jednou z deseti případů.

Což se tehdy nepodařilo.

Kanada měla v týmu neskutečné hvězdy. Brankáře Cartera Hart, obránce Thomase Chabota, útočníky Mathewa Barzal, Anthony Cirelliho nebo Pierra-Luca Duboise. Dnes to jsou všechno hvězdy NHL. Hrozně jsme bojovali, snažili se, ale na jejich kvalitu jsme neměli. Byli někde jinde.

Zmíněného Duboise jste znal z kanadské juniorské ligy, kde jste na něj hrál osobní obranu.

Už v té době, kdy mu bylo šestnáct sedmnáct let, měl skoro dva metry. Byl to silný vyspělý hráč, rychlý bruslař, vynikající na puku. Bránil se hrozně těžko, ale dalo se to zvládnout. Každý se dá ubránit. Kanaďané jsou taky jenom lidi.

Vzhledem ke čtvrtfinálovému výkonu porážky se Švýcarskem a Dánskem dvojnásob mrzely.

Kdybychom vyhráli alespoň jeden z těch zápasů, mohla skupina vypadat jinak, a mohli jsme jít ve čtvrtfinále na schůdnějšího soupeře. Na druhou stranu hrát proti Kanadě v jejím domácím prostředí byl velký zážitek.

Navíc ve vyprodané montrealské hale Bell Centre.

Já byl na utkání Montrealu už dříve, když hrál úvodní zápas nové sezony NHL proti Torontu. Věděl jsem, jaká tam je parádní atmosféra. Hlavně jsem se soustředil na sebe, abych podal co nejlepší výkon. Pochopitelně jsem věděl, že v Centre Bell se prohánělo po ledě nespočet vynikajících hokejistů. Už jenom stát v takové hale a reprezentovat Českou republiku je jeden z největších hokejových okamžiků, jaké se člověku mohou poštěstit.

V dějišti turnaje jste setrvali až do konce. Jak se vám líbilo finále, v kterém Amerika porazila Kanadu 5:4 na nájezdy?

Za mě i ostatní kluky, co seděli v hledišti, to byl jeden z nejlepších hokejů, co jsme kdy viděli. Za sebe říkám, že od té doby jsem lepší zápas neviděl. Jenom škoda, že právě tohle finále rozhodovaly nájezdy.

Takže se přikláníte, po vzoru NHL, k variantě hrát prodloužení, dokud nepadne vítězná branka?

Určitě. V semifinále OK, tam bych nájezdy dejme tomu nechal. Ale finále by se mělo hrát do rozhodnutí, protože nájezdy jsou vabank. Amerika měla šikovného Troye Terryho, který proměnil tři nájezdy v semifinále s Ruskem a potom rozhodl i finále.

Jste s některými spoluhráči v kontaktu?

Velcí kamarádi jsme se Šimonem Stránským, se kterým si pořád píšeme. Potom tam byli Dan Vladař, Filip Chlapík, David Kaše nebo Michal Špaček. Občas si napíšeme, ale jak hrajeme každý někde jinde, moc se nevídáme.

Co byste vzkázal svým reprezentačním následovníkům, kteří jsou na dvacítkách letos?

Přeji klukům, aby nebyli nervozní, hráli nejlepší hokej, co umí, a vybojovali co nejlepší umístění.  

Kvůli koronavirové pandemii se turnaj hraje za přísných hygienických podmínek v tzv. „bublině“. Může to ovlivnit psychiku hráčů?

Do kluků se nedokážu úplně vcítit. My jsme se mohli pohybovat po Montrealu normálně, kdežto oni budou zavření v „bublině“. Ale zvládli to hráči NHL, bez manželek a dětí, takže to zvládnou i mladí kluci, kteří ještě nemají rodiny. Co jsem slyšel, prostor na vyžití tam je. Dokážou se zabavit. Neměl by to být velký problém.

Diskuze k článku