Reklama
Dnes je čtvrtek 29.10.2020     svátek má Silvie

Den architektury – vycházka areálem PN Jihlava


9.10.2020 Fotogalerie/Komentáře (1), autor:
Jiří Varhaník

















 

Diskuze k článku

Nový komentář

On ale musel ty komunisty děsně provokovat ...
On ale musel ty komunisty děsně provokovat tím, že
vypadal pořád tak prvorepublikově, ne? Když jsem
třeba viděl poválečné Fuchsovy fotky, tak už měl rádiovku
a vypadal jako takovej…
Strejda.
Přesně. To Rozehnal, když si představím padesátá
léta a on v tom raglánu a kloboučku, to muselo přece
děsně provokovat?
A to zase nebyl pan profesor Rozehnal, že by takhle dráždil.
Ale máte pravdu – profesor Fuchs nebyl ten typ, on byl
strejc opravdu. Byl to běžný mužský, kterému nějaké takové
jemné nuance nic neříkaly.
Byl to ale výborný architekt.
 Když jsem například dělala
soutěžní projekt na obchodní dům do Jihlavy, tak jsem ho
pořád nemohla zařadit do toho náměstí.
On mi řekl: „Najdi
si modul náměstí.“ A to byl problém, který vše vyřešil.
Urbanismus ho vlastně v návrhu vedl. Fuchs navrhovaný
objekt podřídil urbanistické kompozici. Zatímco Rozehnal
začal od jednotlivých místností, ze kterých skládal stavbu.
Vytvořil jakousi kompozici a tu potom modeloval a osazoval
do terénu. Studium na škole s takovými profesory
nelze nikdy zapomenout. A pan profesor Rozehnal dokázal
každému posluchači otevřít okno do disciplíny jménem
architektura. Záleželo na každém posluchači, jak
toho využil.
Ing. arch. Růžena Žertová (1932, Ostrava)
V letech 1951–1956 studium architektury na brněnské
technice v ateliéru profesora Bedřicha Rozehnala. Od
roku 1960 do roku 1984 zaměstnaná ve Státním projektovém
ústavu obchodu v Brně, kde projektovala např.
obchodní domy v Košicích (1968), Ústí nad Labem
(1974), Pardubicích (1974) a Ostravě (1984). Od roku
1983 samostatně činná jako designérka a architektka
v Brně.
---------------------------------------------------------
ROZHOVOR S EVOU ROZEHNALOVOU
Podle zvukového záznamu pořízeného 30. 8. 2009 dopoledne
v atriu paní Evy Rozehnalové v Brně v ulici
Jabloňová připravil Petr Pelčák.
O tatínkovi nedávno psali v knize o historii techniky a ne
všechny věci v tom textu jsou správně uvedeny. Za prvé
se tam píše, že náš tatínek byl v komunistické straně,
když byl na škole. A to – pokud vím – není vůbec žádná
pravda. Náš tatínek byl v sociální demokracii a v okamžiku,
kdy se začlenila do komunistické strany, tak vystoupil.
Ještě když jsem dělala přijímačky na vysokou školu,
tak jsem s tím měla potíže – pořád, až do rozhodování
o umístěnce. A druhým omylem je, že se ztratily tatínkovy
materiály a celý jeho spis až po roce 1989, když jsme žádali
o rehabilitaci. To není pravda. V době, kdy našeho tatínka
zavřeli – čili v šedesátém, když byl ve vazbě – naše
maminka zažádala o obnovení procesu a posbírala prohlášení
od všech investorů, kterým tatínek zpracovával
projekty a kde mu žaloba kladla za vinu, že to špatně zdanil.
Našemu tatínkovi to bylo úplně jedno, jak se co zdaňuje,
a spoléhal na to, že škola, která jim dala za úkol
spolupracovat touto formou s praxí a která na to má celý
aparát, to zdanění vypočítá dobře. Náš tatínek nebyl po
této stránce zdatný obchodník. A tak naše maminka obešla
všechny ty investory, pro které pracoval, a od všech měla
prohlášení, že jsou spokojeni a že projekty jsou vypracovány
v perfektní kvalitě. Protože u tatínkova soudního procesu
prohlásil pan profesor Alexa, že to, co dělal tatínek,
by dokázal každý zednický mistr z Boskovic. Tatínek se
narodil ve Střebětíne u Boskovic, tak proto z Boskovic.
Kdyby se prokázalo, že jeho návrhy měly uměleckou hodnotu,
tak se na to nevztahovalo to chybné zdanění.
Všechno měla maminka shromážděné – ta svědectví investorů
– a představte si, že v době, kdy komunistický
soud byl tak hlídaný, že tam neproklouzla ani myš, tak dva
dny před odvolacím řízením se celý ten spis ze soudní budovy
ztratil – do nenávratna. Takže se odvolací řízení nemohlo
konat a tatínek šel na Pankrác.
Jak jste doma prožívali celou tu akci na likvidaci prvních
poválečných profesorů, Fuchse, Kopřivy, vašeho
táty? Věděli jste vůbec, o co jde a co hrozí?
Já jsem v té době, kdy tatínka zavřeli, dělala státnici. Obhajovala
jsem někdy v dubnu nebo v květnu. A tatínek šel
sedět v lednu a nejdřív byl tak dva tři měsíce ve vazbě
v Brně. Vzpomínám si, že tatínek tam šel dokonce nemocný.
Měl vřed na zádech a chodil k doktorům. Věděla
jsem, že mu tam není dobře a že je to dost špatné.
Vzpomínám si, jak jsme šly s maminkou na návštěvu do
vazby do Bohunic. To mě tehdy dost vzalo, protože za
námi šel chlap s kvérem a velel nám, abychom si otvíraly
a zavíraly dveře: „Otevřete, zavřete“ – a za námi chlap
s prstem na spoušti. Přišly jsme do místnosti, kde byl
přes celou délku stůl.
Na jedné straně byl tatínek
a bachař, na druhé straně my s maminkou. Když jsme ho
viděly, to teda nebylo veselé! A vzpomínám si, že když
jsem odešla z té návštěvy – maminka jela domů a já jsem
se vracela do školy – tak jsem u Milosrdných bratří zašla
do kostela. A brečela jsem tam a brečela, protože jsem
nechtěla přijít do školy, pokud se s tím nesrovnám. A přišel
takový laskavý pán, který byl přesvědčený, že jsem
v jiném stavu a že mě odmítl milenec. A vím, že jsem se
na něho strašně osopila. Chudák za to nemohl. Ale mně
přišel ten problém tak nicotný oproti tomu, co se děje tatínkovi.
Změnilo se nějak chování vůči Vám ve škole?
Musím říci, že skoro ne. Do dneška, když máme srazy absolventů,
mám spoustu kamarádů, kteří se nezměnili vůbec.
To nejbližší okolí se mi snažilo pomoct, podpořit mě.
Mne zachránilo, že tehdy ve zkušební komisi u té státnice
byl pan profesor Kumpošt a že tam byl pan Svetlík z Bratislavy.
A Lubor Lacina mi dělal oponentní posudek. Ti
všichni byli nesmírně laskaví.
Já jsem měl na mysli profesorský sbor. Čili učitele,
ne studenty. Zejména ty ostravské stalinisty, kteří
chtěli zlikvidovat brněnské profesory.
To byl asi zejména Meduna, který pak na škole udělal kariéru.
S tatínkem se znal samozřejmě úzce Kurial, Fuchs,
Doubrava (ten zůstal tatínkovým kamarádem až do naprostého
konce, do své smrti).
--------------------------------------------------------------
Co si pamatuji, tak Jeřábek,
co učil dřevěné konstrukce, byl velice slušný a milý
člověk,
-------------------------------------------------------------
dále pak Kopřiva, Felix Haas a mnozí další.
Jaké to vlastně bylo studovat na škole, na níž je Váš
otec nejoblíbenějším profesorem?
Víte, já jsem tatínka naprosto uctívala. Trochu jsem se ho
bála, trochu styděla a vždycky jsem se strašně snažila ho
nezklamat. On se mně líbil jako člověk. Všechno, co udělal,
jsem naprosto zbožňovala. Vzpomínám si, že vůbec
nejhorší zkouška na škole, kterou jsem dělala, byla u našeho
tatínka. Tam byla komise se zástupci ze svazu mládeže
a všelijakých dalších školních organizací. Já jsem si
ani nesměla z pytlíku tahat otázku, to za mě tahal ten zástupce
mládežníků. Samozřejmě jsem uměla všechno zpaměti.
V životě jsem se tak neučila, protože u tatínka jsem
nemohla něco nevědět. A protože tatínek dobře věděl, jaké
to bude trauma, začal se mě poptávat večer předem. Já
jsem úplně zapomněla, že sedím doma u kuchyňského
stolu u večeře. Zbělely mně klouby, jak jsem se držela židle
a zajíkavým hlasem jsem odpovídala. Prostě mě vyzkoušel
předem, aby věděl, co může čekat. A když jsem ke zkoušce
potom druhý den přišla, musím říct, že to opravdu byla
nejhorší zkouška mého života. Ale dobře to dopadlo. Tatínek
mi ani nesměl navrhovat známku…
Takže i to dělala komise?
To byla komise, která dávala pozor, abych náhodou neměla
protekci!
V čem myslíte, že spočívala jeho obliba u studentů?
Byla tam tehdy řada osobností, Fuchs, Kopřiva, Kurial.
Ale všichni studenti mluví o Rozehnalovi. Je
z toho cítit, jak obrovské měl kouzlo.
Asi měl jakési charisma. Pamatuju si, že když mu bylo padesát,
skupina studentů mu přišla k nám do Pisárek pod
okno hrát „štandrle“. A skandovali:
„Ať žije náš profesor!
Rozehnal, to je náš vzor!“
Já si myslím, že náš tatínek byl lidský.
On nikdy ze sebe nic nedělal. Tím, že byl kluk ze
Střebětína nebo z Letovic, tak asi měl blízko k lidem. Řekla
bych, že o sobě vždycky pochyboval. Protože ať jeho úspěchy
byly jakékoliv, vždycky říkal: „No jo, ale jestli oni se
nespletli, když mi tu cenu dali. Vždyť přece tolik lidí umí víc
Ale že se jim ho podařilo dostat až do kriminálu.
Přece by stačilo ho vyhodit ze školy jako Kopřivu
a Fuchse.
K tomu jim asi pomohl profesor Alexa, aby se udržel na fakultě.
Ten byl schopen soudu dosvědčit, že práce profesora
Rozehnala nemá architektonickou úroveň.
Jak dlouho ten proces vlastně probíhal?
Já nevím. Hrozně dlouho. Za mě už to začalo, ale vrcholilo
to, když byl na škole můj bratr, který přišel po mně.
Pan profesor Rozehnal si vždycky okusoval nehty, jak byl
nervózní. Nechtěl do toho zatahovat rodinu, tak jsem byla
takovým jeho důvěrníkem. Po návratu se ho ujal architekt
Karel Volavý. Všichni ti lidi kolem profesora Rozehnala –
čili Fricka, jak se mu říkalo – to bylo takové neorganizované
bratrstvo. Karel byl tehdy zaměstnán v nemocnici,
tak tam zařídil Rozehnalovi práci. Naproti Dětské nemocnice
byly nějaké prostory, kde měl kancelář. Já jsem měla
pocit, že jsem vlezla do sklepa, jaká tam byla tma. A on
tam, chudák, rýsoval ty obrovské plachty. Kreslil špitál
v Bohunicích. Krásný projekt, který vlastně k ničemu nebyl.
Pan profesor prý vězení snášel špatně.
Tak jistě, to asi nejde snášet dobře. On byl navíc takovej
velmi citlivej člověk. Ale projektoval tam. V tom kriminále
toho udělal hodně.
A jaký vlastně profesor Rozehnal byl? Všichni studenti
ho milovali. První, koho jsem o tom kdysi dávno
slyšel mluvit, byl architekt Zdeněk Řihák. To jsme
ještě studovali. Pan architekt Řihák nám vyprávěl
o Rozehnalovi jako o bohovi.
No protože Rozehnal nikdy nikomu neublížil. Dovedl pochopit
každého, kdo se zajímal o architekturu. Ono to není
jednoduché, člověk musí znát strašnou spoustu věcí, aby
mohl vůbec architekturu dělat. To on mně vlastně poprvé
řekl, co se musím naučit a vědět. Ale on to nevykládal
jako pedagog. Kolikrát přišel do aťasu – měl bílý plášť
s kolárkem, takový ten nemocniční s páskem – přišel za
mnou a říkal: „Pojď se podívat, něco ti ukážu.“ Šla jsem
s ním do jeho ateliéru a on mně třeba ukázal nějaký detail
a říká: „Myslíš, že je to dobrý, nebo ne?“ A pak se rozvykládal:
než začnu cokoliv dělat, že musím nejdřív zjistit demografické,
geologické poměry místa. Vždycky mi k tomu
dal nějaký příklad. To ale nebylo takhle koncentrované,
jak to teď říkám. Pokaždé mluvil o něčem jiném a takhle
mě v podstatě komplexně vyškolil.
V čem bylo jeho kouzlo, že na něj všichni studenti
tak vzpomínají?
Každému prostě dal možnost se projevit. Nikdy to neshazoval,
nikdy to tvrdě nekritizoval, nikdy nedával najevo, že
je chytřejší anebo že ví, jak to udělat. Prostě každému tak
nějak otvíral cestu, kudy jít. To bylo zázračné. Já jsem zažila
profesora Fuchse a vážím si ho. I profesora Kuriala si
vážím – toho si vážil málokdo. Ale Rozehnal vás prostě dokázal
naučit projektovat. Podívat se na architekturu jako
na skládačku, která se staví do nějaké kompozice a má
určitou funkční náplň. Výsledek musí být estetický.
Dokonce něco víc než estetický, protože současně musí
být dokonalý ve svém provozu.
 
Zdeněk | 2020-10-12 19:43:31 | Reagovat

Reklama
© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. Výroba www stránek a eshopů
S-Rank (www.seznam.cz) www.i-asap.net