Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Archeolog Muzea Vysočiny v Jihlavě David Zimola je rodák ze Znojma, kde ale žil jen asi měsíc. Je Jihlavák, a jeho největším profesním zájmem je právě město Jihlava a Jihlavsko v období středověku.

Jak jste se k archeologii dostal a čím je právě Jihlava pro archeologa specifická?

Vždycky mě zajímala historie, vystudoval jsem historii a archeologii na FF MU v Brně v první polovině devadesátých let a od té doby, od roku 1997, pracuji tady v Jihlavě, ve zdejším Muzeu Vysočiny.

Jihlava je důležitá především tím, že tady zůstaly zachovány staré gotické domy. Na rozdíl třeba od bohatších měst, jako je Brno, kde byly starší stavby přestavěny v 19. století, máme v Jihlavě to štěstí, že se v historickém jádru města zachovala jednak gotická architektura, už od 13. století, a jednak jsou zde neporušené archeologické terény, které my zkoumáme, a to jak na dvorcích domů, tak také v okolí.

Ještě v relativně nedávné historii se ale i v Jihlavě nemilosrdně bouraly staré hradby, aby uvolnily místo novému…?

To se děje pořád. Bestia triumfans (filozofický pojem - lat. výraz pro triumfující zvíře, obludu: pozn. red) – devadesátá léta 19. století, kdy vzalo za své třeba pražské židovské město. Ale to odbočuji.

Je to tedy skutečně tak, že se archeologie města Jihlavy systematičtěji rozvíjela až od sedmdesátých let 20. století?

Ano, v podstatě od sedmdesátých let se tomu někdo věnuje systematicky. Ten „někdo“ je, pokud jde o Jihlavsko, brněnský Archeologický ústav Akademie věd v osobách Borise Novotného a později Zdeňka Měřínského. To jsou takoví otcové zakladatelé systematické archeologie Jihlavy.

A jak se vlastně u nás ke středověkým artefaktům přistupovalo dříve? Třeba za první republiky, kterou si mnozí dnes tak trochu idealizují, anebo po druhé světové válce?

Ono to souvisí s rozvojem oboru jako takového. Středověká archeologie se začíná vyvíjet až po druhé světové válce. Více v padesátých a šedesátých letech, kdy se připravují metody, zkoumají se zaniklé vesnice, tvrze, hrady a nakonec i města. U nás v Jihlavě, vzhledem k tomu, že zde byl početný německý živel, se předváleční, především němečtí badatelé snažili propojit osídlení germánských Markomanů, kteří osídlili Moravu v době římské, s archeologicky prokazatelným osídlením ve 13. století. Tedy snažili se dokázat autochtonní, neboli původní výskyt německy hovořícího etnika na Jihlavsku.

Toto ovšem není pravda, protože první stálé, pravděpodobně slovanské osídlení můžeme datovat až do 12. - 13. století. Až teprve kolonizace související s objevem stříbrných rud a rozvojem hornictví znamenala příchod většího počtu lidí do regionu, především z německy hovořících zemí.

---- Záchranný výzkum ----

Když se vrátíme k samotné práci archeologa - jak moc se snoubí realita s obecnou romantickou představou, kterou o ní lidé mívají? Že tu si kopne, něco najde, tam si kopne, něco najde…?

(Smích) Tak to je ideální stav, ke kterému se snažíme dopracovat, ale v reálu tomu tak není. V „reálném archeologickém životě“ v podstatě zkoumáme především to, co se ničí. To znamená zpravidla na stavbách.

To je tedy největší procento z toho, čemu se i na Jihlavsku věnujete?

Přesně tak. Jmenuje se to záchranný archeologický vý-zkum, který stavebník musí ze zákona umožnit. V praxi to znamená, že někdo chce stavět na archeologické lokalitě – uvedu příklad, teď nejnověji v Jihlavě v domě U Mincovny č. 8, kde pracují kolegové z organizace Archaia Brno. Ti musí uzavřít dohodu s magistrátem a výzkum provádět v místech zásahů pod povrch, tedy podle projektové dokumentace. Takže i když by si třeba chtěli „kopnout“ někde jinde, tak to v rámci stavby není dost dobře možné.

A nemůže se stát, že třeba narazí v zemi na nějakou situaci, která bude natolik zajímavá, že by stála za rozšíření průzkumu?

Taky se to může stát, ale pak je to vždycky o penězích. Jde o to, kde na takovou práci získat prostředky, protože pak už to ze zákona nehradí stavebník, ale lze to hradit třeba z grantových projektů nebo dotací. A to je pochopitelně vždy problém.

---- Kostely a kláštery ----

Když tuhle věcnou realitu současné archeologické práce otočíme do kontrastu – co pro vás osobně byly nejvíce vzrušující profesní zážitky či momenty, pokud jde o realizované průzkumy?

Já jsem tak trošku zamilovaný do sakrálních – církevních objektů. To jsou tedy hlavně kostely a kláštery. Takže to, co mě osobně nadchlo, byly výzkumy v novoříšském klášteře. Tam jsme u premonstrátů dělali výzkumy od roku 2008 až do minulého roku, kdy jsme zkoumali křížovou chodbu. Zajímavý, a dá se říci vzrušující výzkum probíhal v hrobce pod kaplí sv. Anny Samotřetí v roce 2012, i když se jednalo o ryze „novověký“ výzkum ostatků obyvatel kláštera v 17. – 19. století.

Novoříšský klášter a jeho obyvatelé měli pohnuté osudy třeba i v mnohem mladší historii. Je to tak, že se archeolog – specialista zaměřuje takřka výhradně na konkrétní dějinné kapitoly?

Třeba pro mě osobně je to skutečně ten vrcholný až pozdní středověk, tedy 13. – 15. století, základ mého profesního zájmu.

A máte takovou tu „nemoc z povolání“, tedy že když někam přijedete, díváte se na domy a situace archeologickýma očima?

No, bohužel jsem se přistihl, že ano. Při realizaci archeologické památkové péče, což je vlastně náš hlavní obor, člověk neustále nahlíží do nějakých výkopů. A když jsme vloni na podzim navštívili Austrálii, tak jsem se přistihl, že i tam nahlížím do výkopů a hledám nějakou tu vrstvu, objekt nebo nález. A přitom by mě to o dovolené na druhém konci světa nemuselo vůbec zajímat.

Třinácté nebo patnácté století v Austrálii asi nebylo tak archeologicky zajímavé, jako v Jihlavě?

To je otázka, jak pro koho. V našem slova smyslu bychom tam „náš“ středověk hledali marně. To však neznamená, že Austrálie byla v té době liduprázdná, naopak byla osídlena, ovšem kulturami na úrovni našeho pravěku.

A člověka k zájmu o středověk naformuje třeba i prostředí, v němž vyrůstá, tedy ve vašem případě Jihlava?  

Určitě ano. Díky absenci stálého pravěkého osídlení v okolí Jihlavy. I když, bylo by to krásné, kdybychom tady na náměstí měli možnost zkoumat např. římský „maršlágr“, jako někde u Olomouce nebo v Pasohlávkách. Ale bohužel, to tady u nás nebylo. V té souvislosti se můžeme dostat zpátky k první republice, kdy se místní badatelé snažili objevit ty Germány, nebo dokonce Římany. Jedná se o případ vykopávek na „Březinkách“ – nedaleko dnešní školy Demlova, kde byla zkoumána poloha „Schlössel“ (zámeček). Stopy osídlení se zde ve 30. letech 20. století nalézt podařilo, ale pocházejí z doby mladšího novověku, tedy ze 17. - 18. století.

---- Lidar, dron i 3D ----

Jak se během vaší kariéry vyvíjejí technologie pro archeologii. Je to vývoj podobně překotný, jako v některých jiných oborech?

Už od sedmdesátých let se vyvíjí dendrochronologie – datování stáří dřeva. To je obor, který ve velké míře prezentujeme právě i na současné výstavě v jihlavském muzeu. Ta má trvat bezmála do konce října, a tak snad lidé ještě budou mít šanci ji navštívit, až se expozice muzea opět otevřou pro veřejnost.
V oboru dendrochronologie se pracuje s křivkami, to vidíme na výstavě na panelech. Pro každý druh stromu se vytváří křivka, a záleží na počtu letokruhů, které odborníci v oboru dokážou ze starých dřev „odečíst“ a vytvořit kompletní křivku, díky níž mohou datovat kratší časové sekvence.

Co se týče moderních metod archeologického průzkumu, tak to je např. snímkování z vesmíru, tzv. lidar. V podstatě jde o skenování povrchu pomocí družic země laserovými paprsky, které mají schopnost filtrovat vegetaci. Výsledkem je reliéfní mapa, podle níž můžeme zjistit, kde se na povrchu nacházejí zaniklé objekty vytvořené člověkem. Jedná se třeba o pravidelné útvary – obdélníky a čtverce, které naznačují výskyt zaniklých domů, fortifikací nebo polí.
V muzeu také máme dron, jenž jsme využili minulý rok ve Žďáru nad Sázavou při mapování středověkých pecí na vápno. Odhalené pece byly fotografovány z výšky zhruba 10 – 15 metrů, což umožňuje kvalitnější dokumentaci, než když fotíme pomocí tyče nebo ze žebříku. Fotodokumentace z dronu, to je úplně jiné kafe.

A pak dnes můžeme využívat 3D modeling movitých i nemovitých archeologických objektů. Nejprve je třeba pořídit velké množství fotografií, z nichž speciální program vytvoří v počítači 3D obraz, např. dnes zasypaného interiéru hradního paláce na zámku v Telči, který lze ve virtuálním světě prezentovat.

Vědecké činnosti se věnuje i jihlavské Muzeum Vysočiny. Pokud vím, v jeho podzemí např. probíhá konzervování dřeva?

My jsme jedna z mála institucí, které se konzervací dřeva z archeologických nálezů zabývají. Myslím, že další laboratoř je v Opavě, a to je na Moravě všechno. Ani Archeologický ústav podobnou konzervační dílnu nemá. Na konzervaci dřev používáme nerezovou vanu, která je rovnoměrně zahřívána pomocí elektrického topení. Konzervované dřevo je uloženo do lázně sestávající z hustého roztoku polyethylenglykolu (PEG), který ze dřeva postupně vytěsňuje vodu a dutiny vyplňuje právě tímto „pegem“, využívaným mimo jiné také ve zdravotnictví.

---- Archeolog na cestách ----

Už jste zmínil svoji podzimní cestu do Austrálie. Vy ale cestujete po celém světě. Co vás na cestování láká a co řadíte k největším zážitkům?

Jednak to souvisí s mým oborem – samozřejmě mě zajímají archeologické památky po celém světě. Takže kde jsem, tam se je snažím navštívit.

V tom už ale často jdete hlouběji do historie, než je etapa středověku - třeba k jihoamerickým indiánům?

Mexiko je moje srdeční záležitost, tam se mi líbilo hodně. Ale naposledy jsme tam byli v roce 2007, a to už je taky nějaký ten pátek. Jezdím čistě soukromě, na to, aby člověk mohl takto cestovat pravidelně a každý rok, samozřejmě nejsou prostředky. Zatím poslední naše cesta vedla do Kambodže a do Thajska, čili primárně do Angkor Vatu (náboženský komplex z 12. století v Angkoru v Kambodži: pozn. red.). To jsem si chtěl prohlédnout, protože je to přece jen civilizace časově blízká našemu středověku.

Na cestách často trávíte i řadu týdnů…

Třeba do Austrálie člověk samozřejmě nemůže jet na dva dny. Nedávno jsem to počítal – my jsme si tam loni v říjnu v Sydney půjčili auto a najeli zhruba během měsíce třináct tisíc kilometrů. Na cestě jsme obrazili kde co, včetně Aboriginců (Austrálci, původní obyvatelé kontinentu: pozn. red.), nebo třeba dinosaurů - jsou tam krásné lokality s jejich stopami. Teď samozřejmě bohužel hrozí, že vinou světové pandemie může být volné cestování omezeno, minimálně na nějakou dobu.

Řada lidí se dnes o historii Jihlavy, kde žijí, příliš nezajímá. Co může archeologie dělat pro to, abychom pro svůj život čerpali i ze zkušeností našich předchůdců?

Myslím si, že dnes nemá cenu psát pro lidi nějaké rozsáhlé knihy. To v podstatě nikdo nečte, dnes se vůbec téměř nečte. Ale možná pomocí sociálních sítí nebo dalších nových technologií by se snad dala naše historie lidem přiblížit víc. Ale opět - musel by na to být vedle terénního výzkumu čas, to je vždycky alfa a omega všeho. Snažíme se čas od času udělat o výsledcích naší práce výstavu. A je také velice potěšitelné, že je mezi Jihlavany velký zájem o popularizační přednášky na nejrůznější vědecká témata, které pracovníci našeho muzea a jejich kolegové pravidelně připravují.

Diskuze k článku