Začátkem devadesátých let začal do jihlavského okresního archivu v Hluboké ulici přicházet badatel středních let, který se do badatelského listu zapsal jako Ladislav Vilímek, narozený 29. května 1940 v Brtnici, bytem v obci Rounek. 
Byl jsem tehdy zaměstnán v archivu jen krátce, a tak jsem byl dost překvapen, že se ves s tímto názvem v našem okrese vůbec nachází. Pan Vilímek se zajímal o oblast na západ od okresního města, hlavně o obce Vyskytnou, Rounek, Plandry, Bílý Kámen, Rantířov, Hosov a údolí řeky Jihlavy od Starých Hor až po Dvorce.

Zpracovával dílčí historii těchto obcí v kratších článcích uveřejňovaných v Zemědělských novinách. Byl v té době zaměstnán v Agrostavu v Hruškových Dvorech a k návštěvě archivu využíval každou volnou chvíli. 
Jeho zaujetí pro historii a historické památky bylo tak silné, že když bylo v roce 1995 archivu přidáno jedno středoškolské místo, nabídl ho ředitel dr. Karel Křesadlo se všeobecným souhlasem ostatních zaměstnanců právě jemu. Nabídku bez váhání přijal.

Stůl v badatelně
Náš nový kolega Vilímek měl stejně jako já svůj stůl v badatelně archivu. Rychle se zaučoval a hned se zapojil do běžné archivářské práce, spočívající v té době nejčastěji ve vyhledávání archiválií pro badatele a žadatele, kterých do archivu proudilo několikanásobně více než dnes. 

K návštěvníkům přistupoval vždy se snahou vyhovět jim co nejlépe, a ti se mu na oplátku zase nezřídka svěřovali se svými osudy, příběhy svých předků a různými zajímavostmi. 
Platnou posilou byl i při stěhování archivu z Hluboké ulice do současného sídla v roce 1999. Po přestěhování do zrekonstruované budovy archivu ve Fritzově ulici se zabýval revizí stavebních spisů města Jihlavy a inventarizací spisů zemědělských konfiskátů Jednotného národního výboru Jihlava po roce 1945. 

Jakákoli práce v archivu ho velmi bavila. Několikrát se vyjádřil v tom smyslu, že je to jeho nejlepší zaměstnání v životě, a vážil si toho, že mohl aspoň několik let před odchodem do důchodu v archivu působit. 
Vezmeme-li v potaz, že do té doby pracoval v technických či zemědělských oborech, v podnicích Modeta, Jihlavan, Oseva, Agrostav, není důvod jeho slovům nevěřit.

Kříže a kapličky
Pan Vilímek měl vždy pozitivní vztah ke stavebním památkám – a nemuselo se přitom jednat o nějaké významné stavby. 
Již v době před příchodem do archivu se věnoval průzkumu, popisu a ochraně drobných památek rozptýlených po krajině v okolí svého bydliště: pamětním kamenům, křížkům, kapličkám nebo pozůstatkům po dolování stříbra. 
Při svých vycházkách do kraje narazil na několik smírčích křížů a jiných pamětních kamenů, do té doby nikde nezaregistrovaných. Informace o nich zasílal Společnosti pro výzkum kamenných křížů do muzea v Aši, kde se nachází centrum shromažďující údaje o tomto typu památek.

Hodně pozornosti věnoval L. Vilímek prostým venkovským kapličkám, v minulé době často zanedbávaným. Jeho nejoblíbenější sakrální stavbou tohoto typu se stala barokní kaple sv. Antonína Paduánského, stojící v lese na kopci nad Rounkem v nadmořské výšce 629 m, vybudovaná v roce 1737 za peníze Antonína Polesného, pekařského mistra v Pelhřimově. 
Pod dohledem restaurátora odkryl L. Vilímek několikanásobnou vrstvu přemaleb až na původní omítku s barevnými malbami. Postaral se o nové vysvěcení kaple při slavnostní mši 17. června 1995 a v dalších letech k ní pořádal kolem poloviny června poutě a ke svátku sv. Valentina, jehož ostatek se v oltářním stole nachází, vycházky. 

Kapli převzal do své péče a dokud mu to zdraví dovolilo, vzorně se o ni staral. Inicioval také restaurátorský průzkum a obnovu kaplí na Bílém Kameni a v Jiříně, jejichž historii zpracoval v roce 1996 ve Vlastivědném sborníku Vysočiny. 
Vidí nerad, když není jakákoli historická stavba řádně udržována, nebo jí dokonce hrozí zánik. Vyvinul proto velké úsilí za záchranu zámečku v Plandrech, avšak neúspěšně.

Osudy Židů 
Dalším velkým Vilímkovým tématem je židovská problematika. Podstatnou měrou se podílel na výstavě o Židech na Jihlavsku s názvem Dotyky, uspořádané v roce 1998 v Muzeu Vysočiny, a také do úspěšného sborníku vydaného při této příležitosti přispěl řadou kapitol.

Nejsou mu lhostejné neudržované židovské hřbitovy, s několika dalšími dobrovolníky proto zajížděl po několik let každé jaro provádět úklid židovského hřbitova ve Větrném Jeníkově. Podílel se také na údržbě židovského hřbitova v Jihlavě, na soupisu náhrobků, v obřadní místnosti na hřbitově připravil na židovské téma několik výstavek. 
Již celé čtvrtstoletí systematicky pořizuje excerpce z archivního materiálu o Židech z Jihlavy a z Jihlavska a zapisuje vzpomínky těch, kteří přežili druhou světovou válku. 
Ve své digitální kartotéce má uloženo na 30 tisíc záznamů! Údaje nezištně zasílá Židovskému muzeu v Praze i jiným institucím. Tato jeho činnost má pozitivní ohlas i v zahraničí, a tak pan Vilímek občas vede korespondenci s lidmi židovského původu, roztroušenými různě po světě, včetně samotného Izraele. 

Nezřídka zazvoní návštěva z exotických končin u jeho dveří na Rounku. Několikrát také vypomohl žákům a studentům s pracemi na židovské téma, například s projektem Zmizelí sousedé, v němž se žáci seznamují s osudy židovských obyvatel, kteří žili v místě jejich bydliště. 
Pro jihlavské státní gymnázium připravil podklady pro pamětní desku obětem z řad studentů českého gymnázia v době okupace, instalovanou před několika lety ve vstupu do budovy gymnázia. V roce 2017 napsal publikaci Židovští studenti latinského a německého gymnázia v Jihlavě. 

Poznatky získané studiem archivních pramenů se L. Vilímek snaží předávat veřejnosti prostřednictvím přednášek nebo psaného textu. Jeho přednášky (on sám tomu říká „povídání“) se setkávaly vždy s velkým ohlasem, nejen pro zajímavý obsah, ale také pro jeho řečnické umění. 
Jeho způsob vyprávění a vzpomínání je přitažlivý hlavně pro starší generaci, býval proto zván k besedám do domovů důchodců nebo do spolků pečujících o občany seniorského věku. 
Vystupovat na veřejnosti mu nikdy nečinilo potíže. Průpravu získal už v mládí, kdy při svém hudebním nadání účinkoval na pódiích ve vystoupeních jako člen autorského divadla Skoba. Sudičky k němu vůbec byly štědré, neboť ho obdařily i výtvarným talentem a pestrou paletou zájmů: o historii, výtvarnou kulturu, literaturu, přírodu atd.

Osudy obcí i domů
Téměř veškerý volný čas věnuje L. Vilímek psaní. Na žádost starostů obcí zpracoval pro některé vesnice publikace o historii (Smrčná, Řehořov) nebo historický atlas (Kamenice, Ústí a Branišov). 
Do místních sborníků napsal několik odborných článků, většinou s židovskou tematikou nebo o historických stavbách. Pro široký okruh čtenářů otiskl v různých regionálních novinách stovky článků.
Největší ohlas veřejnosti si získalo dosavadních pět svazků řady I domy umírají vstoje, vydaných v letech 2014–2019 statutárním městem Jihlava. 
Autor se v nich zabývá historií jihlavských domů v 19. a 20. století, dnes často již zbouraných, a postupuje přitom podle určitého schématu: popisuje stavební stránku objektu, připomíná některé obyvatele domů a někdy připojuje také své osobní vzpomínky a příhody. 

Ty se týkají hlavně jihozápadní části historického centra města, označované v minulosti jako III. městská čtvrť. Do této části se jeho rodiče, Ladislav a Marie Vilímkovi, koncem třicátých let přistěhovali a bydleli tu postupně na třech různých místech. 
Otec, pocházející z Černovic na Pelhřimovsku, provozoval v Jihlavě dílnu na výrobu elektrických motorů, matka se narodila v Brně a později žila v Brtnici. Tady, ve světě tajuplných uliček a oprýskaných domů, mladý Ladislav vyrůstal, prožil školní léta a horlivě ministroval v minoritském kostele Nanebevzetí P. Marie.
Impulzem pro práci na této řadě publikací byly vzpomínky na staré domy, které byly v minulých desetiletích zbourány, někdy i zbytečně, bez pokusu o jejich záchranu. Na vydání čeká díl VI. a pan Vilímek už sbírá materiál pro další svazek. 

Životní optimismus
Psaní je pro Ladislava Vilímka droga, životní nutnost. Pomáhá mu zapomínat na neduhy a problémy své i svých blízkých. U počítače nemusí aspoň chvíli myslet na to, že jeho dcera s vnoučaty žije až na druhé straně zeměkoule a osobně se vídají vždy až po delším čase. 

Rozsáhlé aktivity a pevné sepětí se svým krajem mu dlouho bránily vypravit se za nimi na návštěvu, jednoho dne se přece jenom k daleké cestě odhodlal a po dlouhém letu přistál na kalifornském pobřeží. V dalších letech podnikl cestu ještě několikrát.
Ladislav Vilímek vychodil střední textilní školu v Heleníně a je tedy dobrým příkladem toho, kam to může člověk dotáhnout i bez příslušného odborného vzdělání,  pokud má o věc skutečný zájem.
Navíc má dar zaujmout lidi a získat je pro historii a ochranu památek, proto za ním do archivu přicházela řada návštěvníků s prosbou o informaci či radu. K jeho typickým osobním vlastnostem patří nekonfliktnost, optimismus a pozitivní přístup k životu. Je nadán schopností zmírňovat konflikty a napětí mezi lidmi, což bylo potřebné nejednou prokázat i v archivu.

Pan Vilímek už v archivu 18 let nepracuje, stále ho však jednou nebo dvakrát týdně navštěvuje. Čas od času nám tak může zopakovat svoji oblíbenou větu, že „Život je krásnej!“, když o tom někdy začínáme sami pochybovat. Proto mu přejeme do dalších let hodně zdraví a radosti z objevování! Ad mea veesrim šana!
 

Diskuze k článku