Michal Boček
sport
tel.:+420 567 578 032
mobil:+420 604 200 576
sport@jihlavske-listy.cz

Nemá tolik času, aby se uvelebil u televizní obrazovky a sledoval reprízy významných utkání české hokejové reprezentace na mistrovství světa. „Vím, že to běží. Na nějakou třetinu se občas podívám. Je hezké zavzpomínat. Ale je to sakra dávno. Už jsme prostě starý,“ říká s úsměvem hlavní kouč jihlavské Dukly Viktor Ujčík, majitel zlatých medailí ze šampionátů 1996, 1999 a 2001.

Když vidím tyto záznamy, pokaždé kroutím hlavou, jaké fauly dříve hráčům procházely, jak byli rozhodčí benevolentní.
Taky se někdy divím. Takový je vývoj sportu. Hokej byl tenkrát úplně jiný sport. Je dobře, jakým se nyní ubírá směrem. V první řadě jde o zdraví hráčů. Hokej je čím dál rychlejší, hráči mají na všechno čím dál méně času a naopak přibývá situací, kdy jeden může nachytat druhého nepřipraveného a ublížit mu.

Zpřísnění pravidel vítáte?
Určitě ano. Jinak by šikovní hráči byli upozaděni těmi silovými, kteří to mydlí. Hokej plný srážek a šarvátek by neměl kvalitu a nebavil by diváky. Ano, je to kontaktní a tvrdá hra, ale fanoušek rád vidí góly. A díky přesilovkám a oslabením padá více gólů.

Vídeň 1996. Vaše premiéra na mistrovství světa, v prvním utkání jste dával branku Švédům, a nakonec titul. Co více může nováček chtít?
Byla to opravdu pecka. Tehdy jsem měl dobrou sezonu ve Slavii. Hrál jsem s výbornými spoluhráči. Díky tomu mu stouplo sebevědomí. Věděl jsem, že umím dávat góly. Do Vídně jsme jeli s velkou pokorou, protože zlato se nevyhrálo dlouhých jedenáct let. Věděli jsme, že náš tým nějakou sílu má. Poté, co jsme zvládli první dvě utkání proti severským soupeřům (Švédsko, Finsko – pozn. red.) nám narostlo sebevědomí. Vzadu nás jistil Roman Turek. Vynikající gólman byl základ každého úspěšného mistrovství světa. Šli jsme krůček po krůčku, zápas od zápasu, a najednou člověk stál na ledě se zlatou medailí na krku a držel pohár. Nějakou dobu jsem tomu nemohl uvěřit (úsměv).

Hráli jste pohledný hokej. Vídeňský valčík, chtělo by se říci.
Hodně nám pomohlo, že jsme hráli téměř před domácím publikem. Vídeň je kousek od hranic, tudíž přijela spousta českých fanoušků. Tím se euforie po vítězných zápasech ještě znásobila. Mohli jsme se podělit o radost s lidmi přímo na stadionu.

Při návratu vám před Jihlavou mávaly davy fanoušků.
To začalo už ve Znojmě. Všude jsme zastavovali. Nekonečná, ale krásná cesta. Do smrti na ni budu vzpomínat (úsměv).

Více v tištěném vydání JL s datem 22. 5. 

Diskuze k článku