Převzato:
V Jihlavských listech byl blog Akce K
Akce K…?
Akce K – olektivizace,
to je zločin, který změnil naši krajinu,
je to také následek OSVOBOZENÍ PŘED 75 LETY
Takže máme rozorané meze, hlubokou orbu, která vynesla kameny na povrch,  plošné meliorace a spláchnutou zeminu.
Uvařit guláš z akvária je snadné, horší je to naopak.
Byly to zejména kláštery, které kolonizovaly nejenom krajinu jižních Čech.
Vrcholným dílem slavného rybníkáře Štěpánka Netolického je Zlatá stoka.
Prvním profesorem ekologie v CZ,  jmenoval Václav Havel Otakara Štěrbu.
Nyní v době sucha, bychom se měli nad jeho odkazem, nejenom uzákoněním
krajinné oblasti Litovelské Pomoraví zamýšlet.
Voda v krajině a architektuře.
Můj druhý blog v Jihlavských listech je z roku 2010:
„Vodní prvky v intravilánu Jihlavy“.
Byl doložen  fotografiemi, vodních ploch, které se mi do blogu pochopitelně nedalo vložit.
Třeba se tu story podaří publikovat s retro fotkami někdy jindy.  O vodu bude aktuálně, zvláště letos zvýšený zájem.
Agroprojekt, kravíny 96-2a scelování, rozorané meze, obrovské splachy sprašové zeminy,
která se vytvářela desetiletí nebo spíše staletí.
Dříve prováděla zemědělská družstva zavlažování.
Žlutá značka z Telče na Roštejn. Volevčice,
první potůček pod silnicí, za ním železná konstrukce stavidla, která rozváděla vodu v kanálcích po obvodě údolí.
Náš přítel na věčné časy spojil vývoj technologie tanku s traktorem.
Těžký traktor, když vjel do zmíněného údolí, tak se zabořil.
Meliorace, tedy zrovna zde, byly prováděny po roce 1968.
Jedna větev vedla přímo ke studni na pozemku na druhé straně údolí nad zmíněným stavidlem. Poblíže stavení kolegy ze Stavoprojektu Karla Chalupy.
Po jednom z velkých dešťů vyprávěl,  že měl tyto jemné splachy nejenom v kuchyni,
ale také v ledničce.
Telč a její barokní krajina, kde sochy sv.Jánů nikomu nevadí,
 vděčí počínaje Pařezákem a konče třeba, asi první oborou na našem území,
šlechtě - Zachariáši z Hradce.
Posledním hraběcím myslivcem byl pan Čermák.
Posledním hraběcím stavitelem byl František Filsak.
Jejich názoru na krajinu a stavbu jsem si velice vážil.
Architekt Jiří Jirmus vypracoval návrh na
„CHRÁNĚNOU KRAJINOU OBLAST JAVOŘICKÉ POLESÍ“
neuspěl, stejně jako Otakar Štěrba, který píše,
jak se pokoušel na úrovni ministerstva ovlivnit zachycení vody v krajině a existenci polužních lesů.
Byl sice sporadicky vyslechnut, ale při odchodu mu bylo mezi dveřmi přátelsky sděleno,
jak uvádí ve své knize, myslím, že ho cituji doslovně:
„Hochu na ty tvoje blbiny nemáme čas“
Převzato:
Významný ekolog Otakar Štěrba na cestách po světě s oblibou dokumentuje životní prostředí pomocí kamery, zvláště v oblasti kontinentálních vod.
První režijní dokumenty Velká řeka (1980) a Velké krajinné ekosystémy (1981) vyrobil ve spolupráci s Krátkým filmem Praha. Následně začal spolupracovat s Československou televizí jako režisér dokumentů Československé ženy v Himalájích (1985) a Přelidněné Himaláje (1985).
Pracoval jako odborný konzultant na celovečerním filmu Zdeňka Sirového Cesta na jihozápad (1989).
Také se podílel tvorbou scénáře na pětidílném seriálu Zeměpis světa – Příběhy z ostrovních říší Tichomoří (2002). V letech 2005 až 2007 v Pákistánu natáčel a režíroval dokumentární film Nemocnice na konci světa (2008), který v jeho tvorbě vyniká svou humanitární stránkou.
Za zmínku uvádím, že tato osobnost stojí za reintrodukcí bobra do české přírody a také je iniciátor vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví".
1. Zdeněk Gryc říká:
Pondělí, 27. 4. 2020 v 13:23
Otakar razil slogan:
VELKÁ HORA A VELKÁ ŘEKA
skromně  jsem dodával a ARCHITEKTURA.
Každý snad byl trochu vodák, třeba i nasedal v této době, do lodi na Soumarském mostu.
Vnímat a poznávat krajinu s kola.
Vnímat a poznávat krajinu s horizontu vodní hladiny.
Rádio plus,  dnes v poledne,  uvedlo zprávu:
Vodočet u Soumarského mostu 47 centimetrů
nejnižší voda pro sjíždění 50 centimetrů.
Sjezd se odkládá, to je nejenom pro vodáka,
důvod k zamyšlení 75 let od výročí konce války:
OD BAROKNÍ KRAJINY,
kterou jsme viděli nedávno na obrazech malíře Nágla,
kde měl také neuvěřitelné obrazy z koncentráku v Terezíně
a na nedávné výstavě fotografií MuDr. Kubici.
 
KE KRAJINĚ SCELENÉ, KOLEKTIVNĚ DRENÁŽOVANÉ."
 "Žlutá značka z Telče na Roštejn. Volevčice,
první potůček pod silnicí, za ním železná konstrukce stavidla, která rozváděla vodu v kanálcích po obvodě údolí."
Jediná autentická fotografie na tuto "před-drenážní" krajinu od Kubici,
 je publikována na str. 46 s básní od Petra Křičky DOZPĚV v publikaci:
"A V TENTO KRAJ CHODÍVÁM ZA KRÁSOU"
 Vernisáž výstavy fotografií MUDr. Františka Kubici
Dům Gustava Mahlera Jihlava
11. července 2017
Zahajovacího slova vernisáže se ujal doc. RNDr. Zdeněk Laštovička, CSc.
– jeho vzpomínky na přátelství a spolupráci
s MUDr. Kubicou zaujaly všechny návštěvníky vernisáže – dá se říci, že ozdobily slavnostní letní podvečer a souzněly s vystavenými díly, na něž jsme se díky některým sdělením dívali zasvěcenějšíma očima.
Poprosila jsem Zdeňka Laštovičku, přítele našeho i všech jihlavských turistů, o možnost zveřejnění jeho projevu, k čemuž laskavě svolil
– jsem přesvědčena, že naši čtenáři ocení nejen uvedené vzpomínky na jeho blízkého přítele, ale i autentické svědectví o tehdejší době.
Zdeněk Laštovička řekl:
Dámy a pánové!
Hlavními iniciátory této výstavy, pracovníky Okresního archivu v Jihlavě, jsem byl požádán o osobní vzpomínku na Dr. Františka Kubicu. Byl jsem tím velmi potěšen a považuji za čest, že mohu tuto mimořádnou osobnost našeho kraje také něčím připomenout.
Naše první seznámení, prostřednictvím Bedřicha Slavíka – zoologa, ornitologa a Lesníka Vysočiny (lesníka s velkým „L“) se uskutečnilo v jihlavském muzeu, kam jsem nastoupil jako mineralog a geolog v roce 1966.
Doktor Kubica, který byl na přírodovědeckém oddělení velmi častým hostem, (možná by bylo vhodnější říci, že byl mezi námi jako doma), mne od prvních okamžiků zaujal tvrzením, že celou naši Vysočinu naprosto detailně zná! Později tuto svoji jedinečnost vyjádřil i písemně – a to dvěma krátkými větami… (cituji)
„Není cesty v mém kraji, kde bych snad někdy neprošel. Není místa, jemuž by se vyhnuly mé kroky nebo mé oči…“
Je jasné, že toto bylo zidealizované vyznání básníka. Osobně jsem byl přesvědčen, že prakticky celou Vysočinu v té době jsem znal především já!?
Ale brzy se ukázalo, že naše poznávání tohoto krásného koutu světa bylo poněkud rozdílné. Já jsem ho poznával plně a bez omezení v rámci pracovní náplně mých zaměstnání, kdežto doktor Kubica se vypravoval do přírody této oblasti soukromě, a to až po skončení pracovní doby své náročné lékařské služby, nebo ve volných dnech, svátcích či dovolené. Toto mělo dopad i na další naši společnou životní zálibu a vášeň – fotografování.
Já jsem fotografoval hlavně pracovně, s cílem dokumentovat studovaný či zájmový objekt pro muzejní účely, kdežto dr. Kubica vnášel do fotografií velmi citlivý osobní dojem,
kterým na něho přírodní, historické či lidské prostředí Vysočiny působilo.
Jednoznačně šlo o kvalitní uměleckou fotografii.
Opět se nabízí citace jedné jeho úvahy na toto téma… (cituji)
„Tak jako tužka či pero je prostředkem k vyjádření písemnému, štětec k zrození obrazu, jako housle či harfa jsou nástrojem, v němž ruka lidská rozeznívá tón k tónu,v akord a hudbu
– tak také fotografický přístroj je pouhým nástrojem ke tvorbě špatné, průměrné nebo dobré…“
Dámy a pánové,
vážení přítomní – při této vernisáži mám k dispozici jen krátký čas na vzpomínání co se dělo v té naší muzejní partě před těmi padesáti roky umělce.
Všechno to ale pro nás mělo jeden jediný cíl
– připomenout a doložit tehdejší generaci i generacím dalším naši společnou lásku
 – tu kouzelnou Českomoravskou vysočinu.
Ještě si dovolím připomenout, že doktor Kubica byl také vlastenec,
což dokázal i za 2. světové války účastí v protifašistickém odboji.
To byl další důvod pro můj silný osobní vztah k jeho osobnosti,
 protože v tomto období jsem tragicky přišel o mého otce,
který byl věkově s Dr. Kubicou téměř vrstevníkem.
Protože moje matka zůstala až do konce života sama,
chyběl v mém poválečném životě, v naší rodině, mužský fenomén a tak jsem i nevědomky vyhledával kontakty s muži, kteří otce připomínali.
Nyní bych chtěl ještě připomenout to, co bylo vrcholem i závěrem životní publikační a editorské činnosti Dr. Františka Kubici.
-------------------------------------------------------------------------
Tento případ mne tak zasáhl, že vzpomínky na den,
kdy jsem se dozvěděl neuvěřitelnou informaci, že 5000 exemplářů Kubicovy publikace
"Rodné zemi zpívám"
 bylo zničeno, mně stále způsobují tlak na srdci a zvýšenou nervozitu.
Kniha vydaná v roce 1970 Domem kultury a vzdělávání v Jihlavě (cituji),
u příležitosti 25. výročí osvobození naší vlasti z nacistické poroby Sovětskou armádou,
 byla na pokyn do městských a okresních politických pozic se navracejících komunistických funkcionářů skartována – tedy zničena zešrotováním.
Šlo o část promyšleného aktu pomsty vůči Dr. Kubicovi,
 za jeho aktivní účast na obrodném procesu na konci 60. let.
Tuto dobu a dění v Jihlavě si často připomínám a protože mne v té době postihla podobná diskriminace, nejednou jsme to vzájemně s Dr. Kubicou probírali a hodnotili.
Tehdy jsme však netušili, kdo patřil mezi přední iniciátory těchto likvidačních akcí mezi kulturními zaměstnanci a umělci v Jihlavě.
Když jsem se to jméno náhodou dozvěděl z jednoho spisu v pražském archivu
(až v roce 1990), doktor Kubica už, bohužel, řadu let nebyl mezi námi.
Domnívám se, že dotyčný funkcionář měl na svědomí postihy nejen mne a mojí rodiny,
 ale že oblast jihlavské kultury a umění byla v tomto směru jeho tehdejší doména.
-------------------------------------------------------------------------
 Vzhledem k jedinečnosti mimořádné osobnosti doktora Františka Kubici
 i k jeho tragickému závěru života, bude v dnešní době asi vhodné
zaměřit pozornost na nyní už dostupné archivní materiály z oněch kritických let
a pokusit se vysvětlit události, které jsou dodnes veřejnosti neznámé.
Bude to vhodné i proto, že ještě žijí pamětníci,
kteří mohou mnohé případy doložit svými vzpomínkami a svědectvím.
------------------------------------------------------------------
To je také úkolem blogu:
„Paměť národa – Chceme lépe rozumět příčinám nesvobody“
Zdeněk Gryc | Sobota, 4. 4. 2020 v 10:04
V jihlavských listech je také aktuálně blog Akce K
Vyjímám z něj:
Akce K…?
Akce K – olektivizace,
to je zločin, který změnil naši krajinu,
 
KUBICA a ROZEHNAL
VŠECHNO SOUVISÍ SE VŠÍM
Lékař s autorem Moravských nemocnic
Kubica s Rozehnalem.
V jeho pozůstalosti je krásný dokument, který vydali:
"Jako společnou bibliofolii MuDr. František Kubica a Václav Kotek ve Znojmě
v nákladu 200 číslovaných výtisků.
Kresby a úprava Karla Svolinského.
Na ručním losinském  papíru vytiskly písmem Grégrova antikva sloučené tiskárny ve Znojmě na jaře 1948.
Tento grafikem podepsaný výtisk má číslo 101."
PO JARU 1948, také bylo JARO 1968 . . . PRAŽSKÉ JARO
Exkurze tančíků se konala v létě 21. srpna 1968.
Na obě jara bychom měli na jaře 2020 "pamatovat!"
Kriminálníkův výtisk nemá číslo 1.  ale 101.
Co tím chtěl Kubica Rozehnalovi sdělit ?
Těch kdo autenticky dobu pamatují je málo.
Vody je také málo, stav je znepokojující.
Hoffmann,  Kubica,  Štěrba,  Laštovička.
 Jiří Jirmus měl takové úsloví, když o někom mluvil:
"To jsou demokrati".
 Otakar Štěrba  ještě za Protektorátu začal se síťkou
 v močálech starých Černovic.
 Na fakultě zpracovával odkaz profesora  Absolona.
 Pět let jsme chodili,  hlavně v zimě,  do Nové Ochozské jeskyně u Brna.
 Otakara zajímala zejména podzemní voda jeskyně a vyvěračky.
 V únoru 1958 mi vysvětlil,  pod hrozbou prokurátora  ředitel Agroprojektu
 Ing Havelka  s Ing Floriánem: "pokud nenastoupíš na umístěnku, tak prokurátor."
 Potkali jsme se tam s kolegou,  Zdeňkem Laštovičkou.
 Já kreslil zastavováky  areálů JZD.   On pro ně hledal v krajině nejbližší zdroj vody.
 Paní Laštovičková pamatuje,  že v bazénu plavali v jednom družstvu
 Martin Laštovička a Tomáš Gryc.
Laštovička při svém působení v jihlavském muzeu poznal dva Františky:
PhDr.  Františka Hoffmana a MuDr.  Františka Kubicu.
Jeho /shora vložená/ přednáška o Kubovi je nezapomenutelná.
Škoda že současný stav nedovoluje  uskutečnit:
"Vzpomínka  na dr. Hoffmanna odložena"
Konat se ve svém původním termínu 26. 3. nebude ani Vzpomínkový podvečer ke 100. výročí narození PhDr. Františka Hoffmanna, CSc.  Ten měl být dernisáží výstavy, která v muzeu připomíná jubileum významného historika a archiváře Jihlavy.
Na vzpomínkovém večeru v Malovaném sále muzea měli přednášet a vzpomínat odborníci a pamětníci Hana Kábová, Stanislav Petr, Zdeněk Laštovička či Vlastimil Svěrák.
---------------------------------------------------------------------------------
Pozoruhodná byla  vernisáž výstavky věnované k 100 letům Hoffmanna,
s projevy  ne jenom Laštovičky, paní PhDr. Hoffmannové  a i to,
jak se podařilo rozhovořit  jeho vnuka  architekta.
Vernisáž je společenská záležitost.  Mnohdy je to i prezence těch,  kteří ještě  pamatují.
Není zde prostředí pro kontemplativní prohlídku.
Signifikantní je, pozdější návštěva výstavy. Nebyl tam nikdo.
Po chvíli přišel Zdeněk Laštovička v doprovodu své manželky.
 
----------------------------------------------------------------
PS. Myslím, že jak odezní výročí 75 let od kolonizace a devastace naší přírody okupantem,
tak tématem budou oba články v JL:
a/ "Vody je málo, stav je znepokojující
29.4.2020 Aktuality/Komentáře (5), autor: -čtk-Březnové průtoky v tocích, které monitoruje brněnská pobočka Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ), byly podprůměrné. Současný stav je proto velmi znepokojující, uvedli na blogu brněnských hydrometeorologů Jana Boráková a Jáchym Brzezina."
b/ "Deset ran zcela ekologických...
14.5.2020 Čtenáři píší/Komentáře (0), autor:
Dr. Milan Kameník, ekolog, Jihlava
Pandemie Coronaviru-19, kůrovcová kalamita, největší sucho za posledních 500 let… Všichni se ptáme: „Proč? Kdo za to může? Trestá nás Hospodin jako Egypťany v bibli, kde se voda proměnila v krev, přemnožily se žáby, mouchy a kobylky, objevil se dobytčí mor?“

 

K těm melioracím. Ono je to trochu ošidné. Mnohde se dělaly tam, kde to nemělo vlastní význam, ale dělaly se také tam, kde spodní voda prosakovala na povrch a nedalo se tam nic pěstovat, ani ta tráva se nedala sekat, jelikož jste tam zapadli a nedostali jste se ven (pamatuji to jako kluk). Udělaly se meliorace a  dalo se to normálně využívat. Jednou jsem šel jako již senior do lesa na houby kolem tohoto pole a tam se dělala nějaká hloubení bagrem a  vrty (zkoušelo se, kde jsou uloženy drenáže podle zakreslených map). Našli je a ihned voda začala zaplavovat prostor, tak to honem zasypali, ale již přerušili trativody a dnes jsou tam močálové minitůňky. Jediný kladný význam to mělo, že tam byly asi 3 roky žáby (konečně jsem je slyšel z dob dětství opět vyzpěvovat) . Jenže dnes tam už také nejsou.
Mne nejvíce štve to nekonečné stavění různých logistických center, skladů a překladišť na orné půdě. Říkalo se, že denně zmizí pod betonem 15-20 ha orné půdy. Podívejte se jak kolem dálnice D1 z Prahy stojí kvanta těchto budov. Nebude to dlouho trvat a bude to snad podél celé D1 (přehnaně řečeno). Nemusíte daleko chodit a jenom kolem Jihlavy co nám vyrostlo takových monster, vše na orné půdě. Nic proti tomu, ale ať se to staví tam, kde se půda neobdělává apod (obdobné je to s fotovoltaikou). Jenže to zase nebude v blízkosti dálnice. Takže co vlastně chceme.
O těch rybnících je to podobné. Jako kluci jsme se koupali téměř všude (i ty škeble tam byly), dnes to nejde ani náhodou. Je to o zdraví, protože tam teče všechno možné. Tu rybu bych do pusy nedal.

Kdo za to může? U nás přece Háável a ve světě Půůtin