„Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem mrtvých i živých“. Ř 14,9.
Pandemie koronaviru Covid-19 změnila navyklý způsob života naší planety.

Vylidněná města, zavřené školy, továrny, rušení politických, kulturních a sportovních akcí - ten výčet by byl dlouhý, ale připojím i pozitivní dopady: Emise, ano, ty samé, o kterých se vedly letité spory a úvahy na mezinárodní úrovni, ty pandemie snížila na hodnoty, o jakých se ekologům ani nesnilo - jak mávnutím kouzelného proutku. A především pak nepřehlédnutelná solidarita. Vnímáme, jak ohroženost života lidi sbližuje, zlidšťuje ve vzájemné pomoci, podpoře a nápadech.
Všelijak vykolejeni si s pokorou uvědomujeme, že pán tvorstva nemá věci pod kontrolou tak, jak si myslel a jak v nich ve svém „doma“ kotvil svými jistotami.

Milé sestry, milí bratři, jakkoli se nám, křesťanům, přímo nabízí využití všeobecného znejistění a rozpoložení člověka pro údernou zvěst o tom, že Ježíš zemřel a zmrtvýchvstal, že smrt byla poražena a že se jí není třeba bát, bylo by to laciné, respektive jen půl pravdy. A půlka pravdy může také lhát, jak zpíváme v Baladě velkopáteční od Miloše Rejchrta.

Ten základní smysl velikonoční zvěsti není jen v tom, abychom se nebáli smrti, ale abychom žili jako svobodní, které Kristus vysvobodil z poddanství hříchu a smrti a učinil nás svým vlastnictvím. Smyslem vzkříšení nejsme vlastně v prvé řadě my, ale Kristus. Všechno, co nás učil a co pro nás učinil, včetně své smrti na kříži, směřuje k tomu, aby byl Pánem všeho a všech – aby panoval. Sebrat si z Velikonoc vzkříšení jen jako nějakou třešničku na dortu, tzn. odejít s ní někam pryč od politicko-kulturně-sociální angažovanosti života, abychom si ji tam užívali podle své chuti a vůle, to by byl jen pád do starého otroctví.
Vzkříšení není obecná pravda, která by platila nad každou smrtí. Je spojena s osobou, dílem a vůlí Ježíše Krista.

Vzkříšení nesměruje člověka k tomu, aby mu dodalo naději až v hodině smrti, ale aby člověka probudilo dnes, v této chvíli. Otvírá mu oči víry a vede ho k tomu, co je nové a co mu už ani smrt nemůže vzít – život v naslouchání Bohu a v užitečnosti lidem. Život dobrý a pravdivý. Vzkříšení začíná s prvními krůčky na cestě za Ježíšem.
Už ty první a ty další kroky společného života nám dávají pocítit, že Kristus, jenž je pravda a život, vstoupil i do našeho života. Jeho láska položila dobrý základ, na němž se dobře žije - daruje odpuštění hříchů a vede nás k lásce.
Není to cesta snadná, pohodlná, bezstarostná a sám Ježíš připomíná, že jen málokdo ji nalézá.

Co se ještě týká smrti samotné, už prvotní církev čelila pochybnostem okolního světa s tím, že i věřící následovníci Kristovi přece umřou. Zajisté, že umřou. A pamatují snad na to víc než mnozí, kterým smrtelnost tak náhle obnažil koronavirus. Zemřou, ale vědí, že už nejsou kořistí smrti. Smrt už s Kristovými učedníky nemůže naložit jako s kořistí, jak zpívá Luther. Kristus nad nimi panuje. Jsou jeho. I jako mrtví, i jako umírající patří svému Pánu. Nikdo mu je nevyrve z ruky. Amen.
Milé sestry, milí bratři, ne můžeme se setkávat, nemůžeme se vidět, nemůžeme se sdílet v širším společenství. Jako jeden z důležitých základů farářské práce vnímám pastoraci. Moc mi schází, že se s vámi nemohu vidět a mluvit s vámi o vašich radostech a starostech. Snažím se vám alespoň volat telefonem. Jsem s vámi v modlitbách.
 
 

Diskuze k článku