Letos, poslední únorovou sobotu, když Pražané vzbudili Horymíra a ten s vykartáčovaným Šemíkem skočil z Vyšehradu přes Vltavu a pádil k Neumětelům, přišla postní neděle, přezdívaná Pučálka, podle pokrmu z namočeného a usmaženého hrachu. Právě na tuto neděli l. března 2020 připadá stoleté výročí předání carského ruského zlatého pokladu československými legionáři v sibiřském Irkutsku Sovětům.

O ruském zlatém pokladu bylo mnoho napsáno a ještě více mezi lidmi napovídáno. I já si dodnes pamatuji z Čenkova, z besed mých dvou dědů, sousedů, přátel i přespolních besedních vypravěčů, pro mne příjemné vyprávění o dalekém Urale, Sibiři, Bajkalu a hlavně o carovi a jeho velkém zlatém pokladu. 

Jednou, možná, že to bylo ještě za Protektorátu, nebo brzy po květnové revoluci roku 1945 v Třešti, besedníci vyprávěli, že jeden třešťský továrník si dovezl z Ruska pytle zlata a za to si postavil továrnu. Když jsem se později začal zajímat o historii ruských legií, tak jsem zjistil, že pan továrník nebyl ruským legionářem a ani bratři legionáři, z nichž jsem některé znal, si nepřivezli zlato, jak se často tvrdí…
Proto bych rád, milí čtenáři, po 100 letech přispěl k objasnění dějin a osudu ruského zlatého pokladu i našich bratrů legionářů v Rusku v letech 1914-1920.
Když došlo v Rusku ke slavné Říjnové revoluci 25. října 1917 – podle našeho kalendáře 7. listopadu 1917, kdy byl proveden bolševický státní převrat vedený Leninem, dochází již po měsíci k jednání o válečném příměří mezi Ústředními mocnostmi (Německo, Rakousko-Uhersko) a sovětskou vládou v Brestu Litevském. 

Příměří bylo uzavřeno 15. prosince 1917 a prodlouženo přes Vánoce do 14. ledna 1918. Rozpory mezi delegacemi v Brestu jsou ale tak silné, že v prosinci ani v lednu 1918 k žádné dohodě nedošlo. 
Všeruské Ústavodárné shro-máždění, které bylo zvoleno na podzim 1917 ještě před Říjnovou revolucí, na základě Všeobecného a rovného hlasovacího práva, je 19. ledna 1918 námořníky násilně rozehnáno. 
Velitel stráže námořníků Železňak, který rozháněl Petrohradský sněm prohlásil: „Stráž je unavena“ … a ukončil tak na desetiletí, dá se říci na celé dvacáté století, pokus o demokracii v Rusku.
Ukrajinská lidová republika 9. února 1918 podepisuje v Brestu Litevském mírovou smlouvu s Němci a druhý den 10. února Lev Trockij – komisař pro zahraniční záležitosti vydává prohlášení o jednostranném ukončení válečného stavu bez uzavření mírové smlouvy… “ani mír, ani válku“ a již se na jednání v Brestu více nevrátil. 
V tento stejný den profesor Masaryk uzavřel se Sověty Dohodu o neutralitě československých vojenských útvarů na Rusi. V druhé polovině února sovětští delegáti prohlašují: „Anekčního míru nepodepíšeme, ale válku nevedeme.“ 
Němci l. března 1918 obsazují Kyjev, a tak 3. března 1918 Ústřední mocnosti uzavírají v Brestu Litevském se sovětskou vládou mír, který byl tak potupný pro Sověty, že nebyl ani zveřejněn.
Právě obava před Němci v této době, je hlavním důvodem, že vláda lidových komisařů odváží ruský zlatý poklad z Petrohradu do Kazaně – filiálky ruské státní banky. 
Vlaky se zlatým pokladem doprovází již z Petrohradu úředníci i se svými rodinami, kteří vedou úřední listiny, seznamy o množství a druhu zlata.

Když Němci 1. března 1918 obsazují Kyjev, obnovují moc ukrajinské Ústřední rady, která bojuje proti Sovětům, a pronásledují i naši 1. Husitskou divizi. Ta prchá z Ukrajiny před Němci a teprve v noci celá přešla Kyjevem po Alexandrovském mostě na levý břeh Dněpru, kde došlo k první srážce s Němci, kteří úporně usilují o zničení našich obou legionářských divizí.
Boj s Němci vyvrcholil bitvou o železnici na železničním uzlu Bachmače, kde naposledy bojují bolševici spolu s našimi legionáři proti Němcům. Byla to slavná bitva u Bachmače, bitva o cestu na východ, která byla ukončena vítězně 13. března 1918, kdy o půlnoci z Bachmače vyjíždí poslední 92 ešalon na východ k Penze - bráně Sibiře. 

V těchto dnech – 8. 3. 1918 odstupuje z funkce lidového komisaře pro zahraniční záležitosti Lev Trockij a stává se komisařem pro válku  - válku s našimi legionáři.
Sovětská vláda 9. 3. 1918 přesídlila z Petrohradu do Moskvy.

Naši legionáři 26. 3. 1918 v Penze podepisují se Sověty dohodu o volném průjezdu do Vladivostoku, kterou potvrdil komisař Stalin. Přes dohodu a sliby Stalina a Trockého, komisaře války, dochází k odzbrojování a zadržování legionářských vlaků-ešalonů. 
Situace na transibiřské magistrále se stává pro legionáře nebezpečnou a neudržitelnou. První ešalony z 8. slezského a 5. pluku TGM, které postupně v březnu a začátkem dubna projíždějí Penzou a jsou částečně odzbrojeny a po komplikacích na magistrále, dojíždějí začátkem května bolševiky zcela odzbrojeny, do Vladivostoku. 

Pluky – 3. pluk Jana Žižky, 2. pluk Jiřího z Poděbrad, 6. Hanácký a 7. Tatranský jsou rozesety po celé Sibiři. Běda osamocenému ešalonu, jak se to stalo u Mias ešalonu štábu l. pluku Jana Husi, který vezl raněné a archiv pluku - byl přepaden bolševiky. Proti přesile se nemohl bránit, proto se vydal na cestu pěšky sibiřskými pralesy do Mias.
Proto pak dochází 29. května 1918 v Penze k boji s bolševiky, kde náš čenkovský rodák, poručík Švec, bolševiky poráží. Legionářské ešalony, v čele s obrněným vlakem, kterým původně do Penzy přijela Rudá armáda s názvem Lenin, se stal kořistí Švecových chlapců a pak pod novým legendárním jménem Orlík I. vyjíždí k Volze a Uralu vlastním pořádkem. 
Poručík Švec 8. června 1918, v klínu řeky Volhy a Samarky, osvobozuje Samaru. Na osvobozeném území od bolševiků se tvoří demokratická Vláda Samarská, z bývalých poslanců Všeruského Ústavního sněmu, který námořníci 19. 1. 1918 v Petrohradě násilím rozehnali.       

Cesta na Vladivostok a obranný boj Čechoslováků se proměňuje v pomoc mladé ruské demokracii. Na svátek upálení Mistra Jana Husa 6. 7. 1918 se spojila penzenská skupina se sibiřskou skupinou na železniční stanici v Miňarech. Tím ovládli transibiřskou magistrálu až k Bajkalu do Irkutska – Paříže severu. 
Za Bajkalským jezerem 31. 6. 1918 se plukovník Gajda v železniční stanici Olovjané na řece Ononu setkává s vladivostoc-kou skupinou, a tak Čechoslováci ovládli celou sibiřskou magistrálu až do Vladivostoku.
Velitel 1. pluku Jana Husa Stěpanov s poručíkem Švecem 7. srpna snadno po Volze obsazují Kazaň a zde se poprvé naši legionáři setkávají se zlatým ruským pokladem, který od převzetí Kazaně je pod ruskou stráží. 
Místo, aby se Rusové v Kazani připravovali k boji s bolševiky, tak kazanští „gulali“ – užívají si zábav, politizují a bolševiky zahání Čechoslováci. 
Stěpanov se v Kazani zařídil jako velitel kazaňské fronty, kde na slibovaných 20 tisíc vojáků bylo mobilizováno pouze 300 důstojníků a těm musel velet český důstojník. Celá tíha velitelské odpovědnosti padla na poručíka Švece, který je 28. srpna povýšen na plukovníka.

Poklad putuje až do Omska 
Poté samarská vláda nařídila převoz zlatého pokladu z Kazaně do Samary, ale ani to Kazanští nebyli schopni provést. Proto samarská vláda poslala do Kazaně 300 lidí a dva automobily pro překládání na lodě. Kazanští žili zábavou, zřizováním různých štábů důstojníků, ale bez vojáků. 

Plukovník Švec 8. září prohlásil: „Opustíme-li Kazaň včas, bude to tragédie, pakli zůstaneme déle, dočkáme se katastrofy!“ Dále Kazaňským řekl: „Nechtěli jste se učit od nás, budete se učit od bolševiků?“
Po převozu kazaňského zlata po Volze se zlato v Samaře dlouho nezdrželo a samarská vláda již koncem září 1918 převáží zlatý poklad do Ufy, kde 24. září 1918 byla zvolena zatimní pětičlenná Všeruská vláda. 
Direktorium požádalo Čechoslováky o ochranu zlatého pokladu.
K vlakům se zlatem byla poprvé postavena československá stráž, vagóny byly zapečetěny pod dozorem úředníků samarské vlády a zlatý poklad byl odvezen za Ural do Čeljabinska, kde sídlil společný štáb celé protibolševické fronty. 
Zde bylo zlato přeloženo z vagónů do železobetonových sklepů na obilí. Direktivum si však zvolilo sídlo v Omsku, a tak zlatý poklad putuje do Omska, kde Čechoslováci drželi stráž pouze u vagónů na nádraží, dokud zlato nebylo vyloženo a odvezeno do města.
V Omsku v pondělí 18. listopadu 1918 byl Kolčakem proveden státní převrat, Direktorium bylo násilím odstraněno a dosazena Diktatura admirála Kolčaka, a tak se zlatý poklad dostal do jeho rukou. 

Zlato z pokladu mizelo
Dr. Josef Kudela, vedoucí Kulturního odboru legií uvádí, že kazaňského zlata bylo vyvezeno v ruských mincích 523.458 tisíc rublů, v cizích mincích za 38.065 tisíc rublů, v prutech za 90.012 tisíc rublů. Celkem 651.535 tisíc rublů. 
Podle téže zprávy bylo v kazaňském pokladu 100 milionů papírových peněz, jiné cennosti, platina a stříbro. Celková cena byla 1 miliarda, 100 milionů rublů. 
Na odvoz zlatého pokladu z Kazaně, který vážil 13.400 tun, bylo zapotřebí dvou vlaků, každý o 40 vagónech. 
Podle vzpomínek generála Syrového byly do Čeljabinska přivezeny tři vlaky přibližně se 120 vagóny. Dr. Kudela to vysvětluje tím, že kromě zlata tam bylo i stříbro a jiné cennosti.
Admirál Kolčak, vládce Sibiře, po roce diktatury je nucen ustupovat před Sověty na východ a v listopadu 1919 opouští Omsk do Irkutska s celým průvodem sedmi zvláštních vlaků, kdy zlatý poklad je vezen pouze jedním vlakem s 28 vagóny. Z toho je zřejmé, jak admirál hospodařil se zlatem, kde velké jeho části mizely do zahraničí. 

V druhé polovině prosince 1919 přijíždí Kolčakovy vlaky do Nižně-Udinska, malého okresního města, 500 km před Irkutskem, kde byl proveden místní převrat. 
Hrozilo zajetí admirála Kolčaka a ztráta zlatého pokladu, protože Kolčakova ochrana obou vlaků přešla k povstalcům. 
V této situaci se v Irkutsku l. ledna 1920 sešli komisaři spojenců. Za Ameriku – Harris, Anglie – Lampson, Francie – Maugras, Japonsko – Kato a za Čechoslováky Dr. Glos. Komise se usnesla, že Kolčakovo zlato má být vzato pod ochranu spojeneckých vojsk a dopraveno do Vladivostoku, kde bude tak dlouho, dokud se nerozhodne o konečném určení.
Provedení bylo svěřeno francouzskému generálu Janinovi a japonskému velitelství. Japonci však odmítli poslat své vojáky do Nižně-Udinska, tak generál Janin provedením tohoto úkolu pověřil generála Jana Syrového, který Kolčakovo zlato převzal 4. ledna 1920. 

Poklad hlídají naši legionáři
Pro toto převzetí, „podle rozhodnutí mezispojeneckého velení na jedné straně a podle návrhu vrchního vládce Sibiře admirála Kolčaka na straně druhé, byla vytvořena komise ze 3 československých důstojníků a 3 ruských úředníků pod předsednictvím československého důstojníka Karla Bláhy. 
Komise prověřila plomby z Omska a přidala plomby československé. K vlaku byla postavena spojenecká stráž z oddílů těch národů, které je v Nižně-Udinu měly.
Bez této ochrany by bylo patrně zlato rozkradeno, což se i cestou stalo. O kolčakovské zlato usilovali všichni, včetně spojenců, ale socialistická vláda menševiků - Politického centra, která se 4. ledna 1920 zmocnila Irkutska, uzavřela s československým vojskem dohodu, že zlato zůstane v Irkutsku. 

Když v polovici ledna 1920 bylo zlato v Irkutsku, byla postavena smíšená stráž československá a z místní vlády menševiků. Toto rozhodnutí generála Syrového spojenci neuznávali a generál Janin dal rozkaz, aby zlato bylo vydáno Japoncům. 
Japonci žádali Čechoslováky, aby zlato dovezli za Bajkalské tunely do Mysové. To však generál Syrový odmítl a protestoval, ze zásadních i taktických důvodů. 
Důvody generála Syrového na generála Janina zapůsobily a ten nakonec souhlasil, že zlato zůstane v Irkutsku.
V polovině ledna roku 1920, kdy Rudá armáda snadno postupuje po Magistrále na východ, protože Magistrálu nikdo nechrání, přichází do bezprostředního styku s československým zadním vojem III. divize. 
Velitel této divize posílá k veliteli sovětského předvoje parlamentáře s výzvou, že československé vojsko odjíždí do vlasti a nabízí příměří. 

V odpovědi sibiřského revolučního komitétu a revoluční vojenské rady 5. Rudé armády legionářům nejen, že poručí složit zbraně a odevzdat veškerou výzbroj, ale také převzít ochranu zlatého pokladu a jiného kolčakovského majetku. 
Čechoslováci odmítli odzbrojení! Dne 24. ledna dochází k novému jednání a teprve 7. února 1920 ve stanici Kujtun došlo k dohodě Čechoslováků s 5. sovětskou armádou: 
„Odsun do Vladivostoku se bude dít v dostatečném odstupu od postupujících sovětských vojsk, proto evakuace Čechoslováků bude mít přednost před veškerou ostatní dopravou, sovětská strana zabezpečí potřebné uhlí a pomůže organizovat železniční dopravu; Čechoslováci mohou odjet na východ, i jednotky ostatních národních armád, Poláci, Rumuni, Lotyši a jiní s výjimkou ruských státních příslušníků, trať, tunely a mosty budou předány nepoškozené, lokomotivy a vagóny, potřebné k odsunu, budou po dosažení Vladivostoku vráceny sovětské straně. Čechoslováci se zavazují ponechat v Irkutsku Kolčaka a zlatý poklad, který bude zatím pod ochranou sovětsko-československé stráže; předání se uskuteční při odjezdu posledního československého ešalonu z Irkutska.“
V tento den, 7. února 1920, na rozkaz menševické vlády v Irkutsku byl bez soudu admirál Kolčak zastřelen. 

Komise k přejímání zlata 
Podle této dohody ze 7. 2. 1920 byla 26. února 1920 rozkazem finančního odboru a válečného revolučního komitétu na jedné straně a podle rozkazu velitele čs. posádky v Irkutsku na straně druhé, ustavena komise k přejímání zlata. 
Pod předsednictvím finančního odboru ji po jednom členu tvořili zástupci finančního odboru, státní kontroly (vyšetřující komise) a ústředních odborových svazů zabajkalské dráhy. 
Za československé vojsko zasedali dva důstojníci, později přibyl druhý zástupce státní kontroly a třetí československý důstojník, takže ji tvořilo šest Rusů a tři Čechoslováci. 

Tato komise tento den ještě sestavila protokol a způsob, jak se bude zlato přejímat a rozhodla, že až do odjezdu československého vojska z Irkutska bude stále u zlatého pokladu smíšená stráž (i když by bylo snad zlato převzato dříve).
Přejímání zlata začala komise 26. února. Za přítomnosti všech členů komise i velitelů obou stráží se vagóny otevíraly, spočetly se bedničky nebo pytlíky se zlatem a počet se srovnával se zápisy státní kontroly ze 4. ledna 1920. 
Pak se zlato překládalo do velkých amerických vagónů. Takto se pracovalo po tři dny. 

Dne 27. 2. byly naplněny čtyři americké vagóny 1.821 bedničkami se zlatem, 28. 2. bylo přeložené zlato do čtyř amerických vagónů (402 bedniček a 1.678 pytlíků). 29. 2. byly naplněny jen dva americké vagóny 1.040 bedničkami, protože více vagónů železniční správa nepřistavila, nepřistavila je ani druhý den, tak komise jen v původních vagónech spočítala bedničky a pytlíky.
O práci komise byl každý den zápis s podpisy všech členů komise.

Předání pokladu bolševikům
V pondělí 1. března 1920 byl komisí sepsán závěrečný protokol a od smíšené ochrany zlatého pokladu bylo Sovětům předáno 10 amerických vagónů až na jeden po 520 bedničkách nebo pytlících a 8 obyčejných nákladních vagónů po 220 – 260 (ve dvou hodně méně) celkem 5.143 bedniček a 1.678 pytlíků se zlatem. 
Plomby a vagóny byly shledány v pořádku. 

Podplukovník Číla, velitel 10. pluku Jana Sladkého Koziny ve 13.00 hod. předává zlatý ruský poklad veliteli bolševické stráže Šelepinovi a v 13.35 hod. již odchází naše československá stráž a večer v 19.00 hod. podplukovník Číla s kulometným praporem odjíždí posledním ešalonem k bajkalským tunelům na východ do Vladivostoku…
 

Diskuze k článku