Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Lenka Goliášová je sympatická 31letá Jihlavačka. Působí skromným a nenápadným dojmem. Před dvěma lety zažila zajímavou životní zkušenost. Navštívila jadernou elektrárnu Černobyl na Ukrajině, v níž došlo v roce 1986 k jaderné havárii. 
„V podstatě to byla částečně náhoda,“ zahajuje své vyprávění. Původně se spolu s přítelem rozhodla vypravit do Kyjeva. Zrovna byly na prodej levné letenky do ukrajinské metropole. Chtěla jet do zahraničí bez cestovky. 
Při vymýšlení, co v Kyjevě a jeho okolí budou dělat, se rozhodli, že navštíví také 150 kilometrů vzdálený Černobyl.
V Kyjevě strávili první čtyři dny, kdy navštívili nejvýznamnější památky a zajímavosti města. Například pravoslavný klášterní komplex Kyjevskopečerská lavra, založený v polovině 11. století, nebo hlavní kyjevský bulvár Hresčatyk či náměstí Nezávislosti.
Výlet do Černobylu uskutečnili až pátý den návštěvy Ukrajiny. „Byl to náš poslední den, tak jsme vyrazili na celodenní výlet,“ přibližuje Lenka Goliášová.   
Původně si mysleli, že by se do uzavřené zóny, mohli podívat na vlastní pěst. Záhy však zjistili, že to není možné. 

„Člověk tam musí jet v organizované skupině s průvodcem. Vybrala jsem cestovní kancelář, v níž jsou právě i čeští průvodci,“ vysvětluje Lenka Goliášová. 
Říká, že cestovní kanceláře do Černobylu nabízejí jak jednodenní, tak dvou i třídenní výlety s možností přespání v zóně jaderné elektrárny. 
„My jsme kvůli časovým možnostem zvolili jednodenní návštěvu, určitě by to bylo zajímavé i s přespáním. Mě překvapilo, že se tam vlastně dá vůbec přespat,“ líčí. 
Z Kyjeva jeli autobusem, ve kterém jim promítli dokument o Černobylu. Cesta z hlavního ukrajinského města do zakázané zóny jim trvala téměř dvě hodiny. 
V autobuse jim rozdali i další tištěné informace o zóně. Jenže zapomněli uvést v letních měsících tu nejzásadnější zprávu: „…že bychom měli mít oblečení s dlouhým rukávem a dlouhé kalhoty, jinak nebudeme vpuštěni do té zóny, což mě překvapilo,“ navazuje. 

Potraviny v „zóně smrti“
Zóna okolo jaderné elektrárny Černobyl je na české poměry obrovská a důkladně zabezpečená.   
„Překvapilo mě, jak velká oblast je uzavřená, zároveň tam je všechno pod vojenským dohledem. Nečekala jsem, že nějaká takováto opatření po tak dlouhé době pořád ještě jsou. Zóna má v průměru asi 30 kilometrů. Je to odstupňované do tří pásem,“ popisuje mladá žena z Jihlavy. 

Dostali se až k elektrárně, která byla oplocená a uzavřená. Fotografovat se v zóně mohlo pouze s omezením. „Nesmí se fotit vojenské objekty, žádní vojáci ani personál, který tam je. I u samotné elektrárny byla část, která se fotit nesměla,“ uvádí. 
Nejsilnější pocit zažili ve městě Pripjať, které bylo postaveno nedaleko elektrárny pro její zaměstnance. 
Město svého času představovalo jednu z jakýchsi výkladních skříní Sovětského svazu. Přes 30 let je však městem duchů. 
„Nemělo to místo pro mě příjemnou atmosféru. Když stojíte v takových slavných místech jako je lunapark nebo takové typické kolo v Pripjati. Stojíte a vidíte, jak se to tam opustilo během chvíle. Říkali nám, že zábavní park se měl otevírat snad dva dny po výbuchu, takže se tam vlastně nikdo nikdy nesvezl. To na člověka trochu doléhá,“ dělí se o své zážitky.  

Říká, že v některých místech v parku v Pripjati je ještě doposud zvýšená radiace. A to především v bodech, ze kterých vzlétaly například vrtulníky, které pomáhaly jadernou havárii odstraňovat. 
Do samotné elektrárny se není možné dostat. Přesto je v jejím objektu více než tři desítky let po havárii čilý ruch. 
„Co je pro mě překvapivé, že tam pořád pracuje velké množství lidí. Ještě pořád pracují na zabezpečení a ještě desítky let pracovat budou. V současnosti tam pracuje okolo dvou tisíce lidí, kteří se tam v turnusech střídají,“ podotýká.  
Pracovníky elektrárny mohli vidět pouze v jídelně, kam zašli na oběd také účastníci zájezdu do Černobylu. Při vstupu do jídelny všechny kontrolovali a u všech měřili hodnoty radioaktivity dozimetrem. 
„Procházeli jsme takovým rámem, museli jsme dát ruce na určitá místa, kde se měřilo, zdali nemáme vyšší radioaktivitu, jestli vůbec do té jídelny můžeme jít,“ upřesňuje L. Goliášová. 
Minisérii Černobyl, kterou uvedla televizní stanice HBO, viděla až po návštěvě zakázané zóny. 

„Jelikož dokument odborníci hodnotili, že události v něm ztvárněné tehdy tak nějak skutečně proběhly, určitě je zajímavý a myslím, že i velmi silný,“ říká. 
Do zakázané zóny se však částečně vrátil život. V Pripjati nežije nikdo, ale do města Černobyl, které leží dál od elektrárny, se někteří lidé vrátili. V současné době tam žije asi 150 lidí.  
„Přestože je ze zóny odvezli, oni měli tendenci se postupně vrátit samovolně domů. I když oficiálně v zóně nikdo žít nesmí,“ vypráví. 
Přesto město Černobyl i v současné době působí bezútěšnou prázdnotou. Přesto jsou některé výdobytky moderní civilizace i tam běžně k dostání. 

„Dokonce je tam takový malý vesnický obchůdek, v němž jsme si byli koupit pití. Člověk stojí u obrovské silnice, rozhlédne se, jak je zvyklý a dojde mu, že ze žádné strany nic nejede a asi jen tak ani nepojede. To jsou takové zvláštní momenty,“ navozuje atmosféru bývalého sovětského města. 
Přestože Ukrajina nepatří mezi zrovna vyhledávané turistické destinace, Lence Goliášové se líbila. „Celkově mě celá země velmi příjemně překvapila,“ dodává.

Diskuze k článku