Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

Na podzim vyšla jihlavskému rodákovi Janu Paulasovi kniha Strach na vsi. Jejím tématem se vrátil na Vysočinu, z níž odešel po skončení vydávání časopisu Zuzana. V letech 1994-1995 měsíčník vydávala Parola, vydavatel Jihlavských listů. S J. Paulasem jsme hovořili nejen o Zuzaně a knihách, ale i o migraci nebo Cyrilometodějském kalendáři.

Honzo, jak dlouhou cestu jsi ušel od časopisu Zuzana až ke knihám?

Pro mě to nebyla dlouhá cesta, protože jsem k těmto dvěma světům vždycky inklinoval. Už na střední škole jsem se spolužákem „vydával“ utajený třídní časopis, který se četl pod lavicí, s druhým spolužákem jsme psali humoristické povídky a doma jsem si vyráběl svůj „samizdat“: vlastní knížku o Beatles, soubor Krylových textů, které jsem „lapal“ ze Svobodné Evropy, vlastní básnické pokusy a jiné. Taťka mi dokonce někde sehnal malý lis, a tak jsem zkoušel doma i lepenou vazbu. Výsledek byl pochopitelně ubohý.

Po pádu režimu jsme pak ve farnosti začali vydávat časopis Zuzana (název byl podle jihlavského zvonu a jisté lazebnice), do něhož jsem samozřejmě také psal články a dělal rozhovory. A odtud byl už jen krůček ke knižnímu rozhovoru.

Nyní pracuješ v Katolickém týdeníku jako editor. Tvoje jméno je ale uvedeno i pod Cyrilometodějským kalendářem, který na podzim každoročně vychází.

Tento čtecí kalendář je jeden z posledních mohykánů svého druhu, ale zatím se drží a má slušný náklad tisíce kusů. Kalendář reaguje jednak na výročí různých osobností ukázkou z jejich díla a jednak přináší i původní texty psané pro kalendář.

Řekl bych, že ve zpracování kalendáře je znát tvůj původ na Vysočině, protože je zde množství textů nebo ilustrací vysočinských autorů či textů spjatých s Vysočinou.

Člověk holt nezapře své kořeny, a pak Vysočina je opravdu bohatá na zajímavé osobnosti (básníky, spisovatele, kněží, výtvarníky aj.) a má i svou dramatickou historii. Třeba v tom letošním kalendáři básník a spisovatel Miloš Doležal ve svých 12 zastaveních popsal svá mnohaletá dobrodružná pátrání na Vysočině po stopách mučedníka komunismu P. Josefa Toufara.

Každé vydání představuje i nějakého výtvarníka – třeba vloni to byl jihlavský malíř Petr Škorpík. A dále je to pestré čtení od povídek přes poezii, historické články, duchovní úvahy, eseje, fejetony až po úryvky z literatury.

Přejděme ke knihám. Jsi autorem či spoluautorem knih rozhovorů s opatem Vítem Tajovským, Tomášem Špidlíkem, Maxem Kašparů, Jaroslavem Medem… Hovořit s takovými moudrými osobnostmi musí člověka takřka povznášet. Dá se to „opojení“ potlačit a přetlumočit jejich myšlenky čtenářům?

Díky novinařině jsem už dělal tolik rozhovorů, že si člověk zvykne na zvučné jméno a je nohama na zemi. A když s daným člověkem sedíš celé hodiny a dny, tak se mezi vámi už vytvoří i nějaký vztah.

Každý z nich na tebe musel nějak zapůsobit. Mohl bys říci, co sis od nich „vzal“, nebo čím tě obohatili?

U každého to bylo samozřejmě něco jiného. Teď budu říkat, co mě momentálně napadne:

Opat Tajovský mi na svém životním příběhu ilustroval celé 20. století a ukázal mi, že člověk může být v zásadních věcech pevný, i když je povahově mírný, laskavý a bezelstný. Takový byl opat Tajovský, a přitom měl přirozenou autoritu u studentů, které učil, i v komunistickém lágru.

Německý benediktin Anselm Grün mi ukázal plodné setkávání světa víry a psychologie, a jak lze zkušenosti starých duchovních mistrů tlumočit dnešním jazykem.

Psychiatr Max Kašparů mi přiblížil úzkou spojitost mezi vírou a duševním zdravím, pokud je ovšem ta víra autentická, zralá a nezdeformovaná…

Více v úterních tištěných Jihlavských listech s datem 21. 1. 2020

Diskuze k článku