Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Ať je náš postoj k Listopadové revoluci v Československu jaký chce, nemůžeme jí upřít jednu věc. Byla naprosto nekrvavá. Například obyvatelé Rumunska podobné štěstí neměli. 
V roce 1989 žilo v Rumunsku okolo čtyř tisíc Čechů. Někteří měli své kořeny na Vysočině. Jako například Leopoldina Janculesku a Hermína Rogojan z města Temešvár. Jejich rodiče pocházeli z Třeště. 
Právě v Temešváru začala revoluce proti režimu komunistického megalomanského diktátora Nicolae Ceausesca (nechával se oslovovat „génius Karpat“ apod). 

Masové demonstrace proti režimu ve městě začaly 16. prosince 1989 poté, co se rumunská tajná policie Securitate pokusila zbavit místního faráře Lázsla Tökese, který bojoval za práva maďarské menšiny. 
Své bezprostřední pocity obě jmenované ženy zachytily v dopise, který zaslaly Josefovi Kubů do Humpolce. 
Kubů zážitky Janculescu a Rogojan zaslal Jihlavským listům, které je otiskly ve svém vydání před 30 lety.  
„Bylo to strašné. Ani za druhé světové války jsme tak netrpěli, třebaže fronta procházela naším městem,“ začaly své dramatické vyprávění o prosincových událostech v Temešváru obě ženy. 
Vánoce roku 1989 strávily spolu se svými rodinami nevesele.  

„Celé vánoční svátky jsme prožili ve sklepě, téměř bez potravy. V celém okolí se ozývaly hrozné detonace, na ulici se nikdo neodvážil, protože po lidech se hned střílelo.“
Právě na Vánoce 1989 skončila revoluce v Rumunsku, která si vyžádala přes tisíc mrtvých. A to především v důsledku střelby příslušníků Securitate do demonstrantů po celé zemi.  
Dne 25. prosince byli po uspěchaném procesu popraven vůdce Rumunské dělnické strany (s komunistickou ideologií) Nicolae Ceausescu spolu s manželkou Elenou v Targovišti. Do rumunského města s bohatou historií manžele převezli vojáci, kteří se přidali k revoluci. Ihned po krátkém procesu oba manžele zastřelili. 

Uspěchanou popravu man-želů Ceausescových odsoudily západní i východní velmoci. 
Moc v zemi převzala Fronta národní spásy v čele s mužem pochybné minulosti a bývalým komunistou Ionem Iliescu.  
„Když jsme po několika dnech konečně ze sklepa vylezli, nemohli jsme své okolí poznat. Tak bylo vše poničeno a rozbito. Spousta mladých vlastenců od 18 do 25 roků byla z vrtulníků a ze zabarikádovaných domů postřílena příslušníky Securitate. 
Raněným nemohl nikdo ani v noci pomoci, a tak byli spolu s mrtvými odvezeni do společných hrobů. Kolik je u nás teď nešťastných rodin, to se ani popsat nedá,“ končí svůj popis revolučních událostí v Temešváru rumunské Češky původem z Třeště. 

A ještě jednou Rumunsko
V srpnu 1968 byl v čele Rumunské socialistické republiky ten samý Nicolae Ceausescu, jako v roce 1989. Tehdy však sehrál pro obyvatele tehdejšího Československa nesmírně pozitivní roli. 
Rumunsko se jako jediný členský stát tehdejší Varšavské smlouvy odmítlo podílet na okupaci Československa. Ceausescu dokonce ostře odsoudil sovětského vůdce Leonida Iljiče Brežněva jako nového Hitlera. Země pro případ, že by byla také vojensky napadena, preventivně mobilizovala. 

Tehdy byli Rumuni na svého „začínajícího“ diktátora Ceausesca ještě hrdí. Rumunsko tehdy pomohlo i mnoha Čechům, kteří se při okupaci nacházeli mimo hranice své země. 
Tradiční rumunskou pohostinnost v tom dobrém slova smyslu mohli poznat studenti a učitelé střední odborné školy jihlavského Motorpalu a dalších podniků při své cestě na Balkán. 
O zážitky z cesty, která se uskutečnila v srpnu 1968, se podělil s Jihlavskými listy před 30 lety jeden z jejích účastníků K. Fukan z Jihlavy. 
Zpráva o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy zastihla účastníky zájezdu v Bulharsku. Neváhali proto a s autobusem odjeli do Rumunska, které se intervence neúčastnilo. Bulhaři na hranicích naštěstí ještě nedostali pokyny, aby Čechy zadrželi.  
V rumunském hlavním městě Bukurešť se 40členné skupiny učitelů a studentů ujal československý legační rada. 

„Jako prozatímní útočiště nám vybral Sibiu. Ubytovali nás v internátě keramického učiliště, slušně a čistě zařízeného. Na jídlo jsme chodili do hotelu na náměstí,“ popisuje K. Fukan. 
Vše měli zdarma a Fukan se nikdy nedozvěděl, kdo jim to tehdy zaplatil. Říká, že nikdo z nich rumunsky neuměl, a tak se s úřady dorozumívali francouzsky. Rumuni se totiž francouzsky učili ve škole, protože jim byl tento jazyk značně blízký. 
V Sibiu tehdy žilo poměrně velké množství příslušníků německé menšiny, většinou původem ze Saska. 
„Zkoušel jsem se s tamními Němci domluvit po jejich, ale kladli si prst na ústa a bázlivě se ohlíželi po možných udavačích. Po válce byla řada těchto Sasíků odsunuta nebo i utekli, ale ti řemeslníčkové a sedláci přetrvávali,“ vzpomíná na rumunské Němce Fukan. 
V Sibiu strávili celkem dva týdny. Rumuni se jim snažili být ve všem nápomocni. 

„Někteří z vedoucích činitelů města nebo okresu nás litovali, jak budeme žít pod ruskou knutou a nabízeli nám zaměstnání u nich, český zámečník či jiný řemeslník tam byl vysoko v kursu. My jsme však neodolali volání domova,“ uvádí Fukan. 
Češi se ze Sibiu nakonec vrátili do své okupované vlasti. Na rumunskou pohostinnost rádi vzpomínali i po více než 20 letech. 
„Rumunům jsme v srdcích děkovali za pomoc, za jejich přátelská povzbuzení a za útočiště, které nám chtěli poskytnout před temnotou ruského samoděržaví,“ uzavřel K. Fukan.  

Diskuze k článku