Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Snad nikdy člověk nešel na nějaký film s takovou „vnitřní přípravou“, jako na tenhle. Že to tak měl leckdo, stvrzovaly krátké glosy s přáteli před biografem. A spousta lidí, zejména dam, tenhle film pro jistotu rovnou vzdala už předem, protože „na to, co  o něm píšou, bych asi neměla“.  
Důvod? Bezmála tříhodinové drama Nabarvené ptáče je už týdny propíráno. Mediální zájem ještě nabral na intenzitě po jeho úspěšném, ale prý  „kontroverzním“ uvedení na festivalech v Benátkách a v Torontu, a po zveřejnění prvních recenzí. 
Že prý lidé sice deset minut tleskali, ale stovky jich taky odešly ze sálu. Že prý je nový Marhoul pornografií násilí a pouhým sledem brutálních scén, z nichž se ale vytratil smysl a emoce. Také tohle jsme se mohli dočíst. Nic není dál od pravdy. 
Pro ty, které informace přece jen minula: Drama vzniklo podle knižního bestselleru Jerzy Kosińského. Odehrává se v době 2. světové války, ale není válečným filmem, jeho sdělení platí obecně, i dnes. 
Rodiče pošlou synka k příbuzné na venkov, aby ho uchránili před masovým vyhlazováním Židů. Tetička ale zemře a chlapec se protlouká světem plným násilí, předsudků a doznívajících starých pověr. Světem plným nevzdělaných hlupáků. 
Jen zřídka narazí na někoho, kdo to s ním myslí dobře, ale i to se obrátí proti němu. Ptáče, které se ostatní v ptačím roji snaží uklovat, protože je cizí a „jiné“. A ono se v sebeobraně mění, přijímá násilí jako jedinou možnou metodu svého přežití. 
Po některých mediálních odsudcích na různých webech člověk v hledišti očekával, kdy že přijde ta prvoplánová brutalita, ta sprška samoúčelného násilí. Místo toho se dostavil skvěle umělecky propracovaný, přehledně odvyprávěný příběh s až neuvěřitelnou kamerou, s jasným poselstvím a velkou uvěřitelností.  
Každou chvíli si při něm divák vzpomněl třeba na Vláčila a drsnou pravdivost jeho Markéty Lazarové. Na silné etapy českého filmu - toho pravdivého, kdy se lidem chtělo přemýšlet a kina a svět ještě  neopanovala povrchnost v duchu „zábavná romantická rodinná komedie s product placementem, jinak pokud možno o ničem“. 
Ano, i v Jihlavě při premiérovém uvedení Nabarveného ptáčete asi pět lidí ze slušně zaplněného sálu odešlo. Ale to je naprosto v pořádku, je to otázka jejich nastavení a vkusu. 
A scéna brutálního vyvraždění vesnice ve filmu, anebo nelítostné popravy Židů prchajících z transportu? No, takhle to bylo. A pusťte si některý film podle Körnera o třicetileté válce, anebo vzpomeňte na vyvražďování indiánských vesnic. I to ve filmech bylo zpracováno.  
Vyčítat Nabarvenému ptáčeti neúčelnost drsných scén je podobné, jako tvrdit o Tarantinovi v jeho parodiích na bestiální filmy, že se vyžívá v krvi a násilí. Byť v tomto případě je filmařská motivace velmi odlišná. 
Marhoulův nový film je silný, ale režisér drsné scény v naprosté většině neukazuje, nechává na divákově fantazii, aby si je dohrála. A možná to je moment, s nímž si ne každý poradí. To ovšem není vina filmu. 
Mnohem brutálněji zobrazovaného násilí je kolem nás plno. Je v každé druhé detektivce, o počítačových střílečkách nemluvě. Hrůza, která na nás jde z Nabarveného ptáčete, ale spočívá v něčem jiném - Marhoul je nepříjemně pravdivý. Ukazuje brutalitu světa ne jako show, ale jako běžnou každodenní realitu, která se skutečně děla, která se dnes a denně odehrává dál všude ve světě, i kolem nás - vůči dětem třeba za zdí vedlejšího bytu. 
A že by film v zobrazených lidských zvěrstvech přeháněl? Spíše naopak. Třeba právě v den jeho jihlavského uvedení bylo možno na internetu zaznamenat velký článek o Oldovi Dolečkovi, vesnickém hrdinovi odboje, hodném, pracovitém a obětavém českém klukovi, který po věznění v pracovním lágru zemřel tři měsíce po válce slepý a ochrnutý v důsledku nacistických lékařských pokusů. V patnácti letech vydržel dlouhá krutá mučení na pardubickém gestapu a nikoho neprozradil.  
Marhoul ve svém filmu ukazuje lidi, kteří v drsném světě ztratili lidskost a jsou násilní z hlouposti, ziskuchtivosti či z fanatismu. Ztratili svědomí, ztratili lidskost, doba jim to umožnila.  
Právě tahle pravdivost je nejspíš to něco, s čím si naše hlava u toho filmu neví rady, co se nám chce odmítnout. Ale utíkat před tím  nelze. Zejména ne v době, kdy mnozí z mocných kolem nás záměrně vyvolávají ve společnosti agresivitu a netoleranci, aby z následné atmosféry ekonomicky a mocensky profitovali. Bohužel se jim to u velké části národa i daří. 
Marhoulovo Nabarvené ptáče uvádí jihlavské kino Dukla ještě 24. a 28. září. Je také v programu dalších kin regionu. Stojí za to „sebrat odvahu“ a jít se podívat.  

Diskuze k článku