Reklama
Dnes je pátek 29.03.2024     svátek má Taťána

Nač nesmíme opravdu nikdy zapomenout

Ilustrační foto: Pixabay
Ilustrační foto: Pixabay

29.7.2019 Čtenáři píší/Komentáře (0), autor:
 Marie Hotařová

Je sobotní říjnové odpoledne. Skončilo vyučování. Děti odešly ze školy.
Chystám se také domů, ale je mi k smrti smutno. Celá naše vlast prožívá hrozné ponížení. Z mapy naší republiky odstříhávají nepřátelé její historická pohraniční území.
Po silnici kolem staré školy, do které chodila moje babička, je hlučno. Naše československé vojsko táhne silnicí k nedalekému městu. Opouští jižní hranici a za ním rachotí německá armáda, aby z Rakouska vstoupila na jižní území republiky. Důstojníci i vojáci smutně věsí hlavy. Vědí, že bez boje prohráli vše.
„Paní učitelko, nechoďte domů,“ říkají mi známí vojáci. „Dnes bude u vás v obci X. Hitler.“
Nevěřím. Přelétnu letmo celou rodnou vesnici od čísla k číslu. V X. není ani jeden Němec. Ne, Hitler k nám nepřijde.
Odcházím polní cestou pěšky do X. Za hodinku budu doma. Babička
bude na mne čekat za vsí s mou roční dceruškou. Z dálky již uvidím její červenou čepičku. Je to má jediná radost v této smutné době.
Manžel uposlechl mobilizačního rozkazu a je kdesi na Slovensku. Ještě nepsal. A lidé kolem mne si šeptají, že tam jsou boje a kdoví, zda žije. 
První smutná neděle v Reichu. Jak bude v pondělí? Dostanu se do města Z. do školy? Za vsí mne zadrželi Němci. Vedou mne přes ves do opuštěné školy na velitelství. Vyslýchají mne. Tlumočníkem je můj otec.
Do školy mne nepustí. Přes hranice musím mít propustku z Waidhofenu v Rakousku. Ta škola, do které mne kdysi poprvé přivedla maminka ke starému, celou vesnicí milovanému učiteli, je plna německých vojáků, kteří ji svými tvrdými, hrubými výrazy znesvěcují a připomínají: Ztratili jsme státní svobodu, ztratili jsme vše. Co bude dál?
Za německou armádou přichází vojsko SS. Vztyčují k naší bolesti a potupě na návsi černý prapor s umrlčí lebkou. Hledají ubytování.
I u nás jsou tři důstojníci SS. Poněvadž obývám s dcerkou pokoj vedle kuchyně, lezou do zadního pokoje bez zvláštního vchodu po žebříku oknem.
Vojska vystřídá pohraniční stráž s vysokými zelenými čepicemi. To už mám Passierschein a mohu přes hranice do školy. 
První den mne vítá pan řídící: „Musíte na okresní úřad odůvodnit, proč jste nebyla týden ve škole.“ 
Od pana inspektora dostávám pořádnou sprchu, že se rozpláči. Konečně podpisuji protokol, že jsem nevěřila v obsazení obce svého bydliště. Kam jsem se také měla vydat sama ve vysokém stupni těhotenství s dcerkou bez manžela? Co byly moje nezaviněně zameškané dny, kdy existence státu i národů byla ohrožena? 
Pravidelně již docházím z „Reichu“ přes hranice učit do okrájené republiky. Dvakrát denně musím na „Zollamt“ dávat orazítkovat propustku, na které přibývá razítek se znakem „Reichu“.
Hrůzu prožíváme, když Němci ze sousedství odebírají našemu starostovi „obecní úřad“ a střílejí na zastrašení do vzduchu. Máme zákaz vycházet večer a pět mužů je odvezeno do vězení do města S. Naštěstí ne nadlouho. Jsme obsazeni, ale věříme, že to není na „Ewigkeit“, jak nám říkají Němci. Převážíme v botě přes hranice žádost o propuštění ze zabraného území, kam jsme se jistě dostali omylem, a dobrá věc se podařila.
Nevím, pomohla-li žádost, ale 25. listopadu opouštějí Němci naši obec a „emigranti“ - vojáci se vracejí s velkou slávou, s hudbou, s velkým zástupem lidí z okolních obcí do svobodné vsi - domů. Následují proslovy, tanec, veselí, hodování. 
To jsme nevěděli, že naše veliká radost z osvobození je dočasná, že přijde záhy 15. březen 1939, druhá světová válka, šestiletá okupace našeho státu, že nejlepší lidé našich národů budou vězněni a mučeni v koncentračních táborech (nejen muži, ale i ženy a nevinné děti), že fašisté se budou brodit krví milionů, aby konečně byli poraženi ponejvíce zásluhou Sovětské armády.
Co jsem zaznamenala o naší vesnici, není nic proti utrpení lidí ve fašistických táborech smrti, proti hrůzám prožitých ve druhé světové válce, ale přece tím, že naše armáda musela pod diktátem v Mnichově opustit státní hranice, začíná „Křížová cesta“ našich národů, naše státní „Golgota“. 
Vždyť i dnes platí Fučíkova slova: „Lidé, bděte!“ Mír není stále ještě vybojován, mírové smlouvy nejsou ratifikovány. 

(Vzpomínka Marie Hotařové, autorky z Menhartic na Třebíčsku, byla v roce 1972 zaslána do Učitelských novin. Jihlavským listům ji nyní poskytla paní Marie Zajícová z Jihlavy) 

Diskuze k článku

Nový komentář

Napište i vy, svůj vlastní článek - formulář ZDE
Reklama
01.03.2024 Čtenáři píšíTřešť je plná skvělých muzikantů

Lidovku v Třešti jsem navštěvovala od roku ´89 až do roku ´99. Za tu dobu jsem stihla absolvovat dva cykly houslové průpravy u paní učitelky Wildmanové, na kterou dnes moc ráda vzpomínám. Také ...

Komentáře (0)
29.02.2024 Čtenáři píšíAd… Značka Café Etage končí, subkultura mizí z dalšího tradičního podniku v Jihlavě

Na článek Jihlavských listů o aktuálním ukončení činnosti kavárny a galerie Café Etage, subkulturního prostoru v patře domu na Masarykově náměstí 39 v Jihlavě, zareagovala telefonátem ...

Komentáře (0)
28.02.2024 Čtenáři píšíPotravinářské inspekce: Nejčastěji se klame se sýrem

Každá čtvrtá kontrolovaná restaurace klamala spotřebitele v informacích o nabízených pokrmech. Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI) pravidelně ověřuje pravdivost údajů ...

Komentáře (0)
26.02.2024 Čtenáři píšíVRT? Jde zejména o to, umožnit propojení Berlína s Vídní

O vysokorychlostních tratích (VRT) toho bylo napsáno již poměrně hodně, bohužel ne vždy byly informace přesné a úplné. Podívejme se tedy ještě jednou na tuto problematiku, tentokrát spíše ...

Komentáře (1)
25.02.2024 Čtenáři píšíTo nevymyslíš… anebo Život je boj

Chtěla bych se s vámi podělit o zážitek, který se denně neděje a snad se ještě nikomu ani nestal. Byl krásný den, neděle dopoledne. S manželem Františkem jsme se v klidu nasnídali a v ...

Komentáře (0)
24.02.2024 Čtenáři píšíPtám se, co se vlastně změnilo?

Píše se rok 1944. To byl rok, kdy jsme se mnozí dnešní důchodci narodili a měli to štěstí, nebo smůlu, že jsme se dožili tohoto požehnaného věku v dnešní době, kdy s námi všichni mladšího ...

Komentáře (0)
23.02.2024 Čtenáři píšíChodíme pro mozek a radost

Stejně jako v uplynulých letech, uskuteční se i letos v měsíci březnu Národní týden trénování paměti. S touto akcí je spojen také aktivizační program Chodíme pro mozek v týdnu od 11. ...

Komentáře (0)
21.02.2024 Čtenáři píšíJak zlepšit ochranu biodiverzity? Sledovat její genetickou úroveň s ohledem na „klimazměnu“

Genetická variabilita je základem biologické rozmanitosti, důležitým předpokladem životaschopnosti druhů. Mezinárodní vědecký tým v nové studii přináší návod, jak sledovat změny genetické ...

Komentáře (0)
18.02.2024 Čtenáři píšíJak můj táta chytal sumce

Sice je únor a počasí zrovna není to nejlepší, co bychom si my přáli. Přesto při každém otevření šuplíku je očividné, že potřebuje uklidit. A tak narážím na staré zašle fotografie, ...

Komentáře (0)
17.02.2024 Čtenáři píšíPostřehy ze supermarketu

„Úsmev, úsmev, to je šanca premenená…“ Proč jsem na úvod tohoto článku napsala úryvek z písně skupiny Modus? Hned vysvětlím. Když se v Jihlavě otevíral supermarket Billa, objevila ...

Komentáře (0)
16.02.2024 Čtenáři píšíVzkaz mým dobrým andělům

V letošním roce, dá-li Pán Bůh, oslavím 7. září kulaté narozeniny, tj. 90 let, nebo taky ne. To se uvidí. Ten loňský rok nebyl ke mně ani trochu vlídný. Přinesl mi jen samé trápení ...

Komentáře (0)
15.02.2024 Čtenáři píšíPrvní vysvědčení v prvních třídách loucké školy si děti parádně užily

Pro děti v první třídě, jejich rodiče i paní učitelky je okamžik rozdávání prvního vysvědčení zásadním okamžikem plným emocí, hrdosti a očekávání. Pro děti v první třídě je ...

Komentáře (0)

Reklama
© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. Výroba www stránek a eshopů
S-Rank (www.seznam.cz) www.i-asap.net