Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Po sérii inscenací, v nichž tu více, tu méně úspěšně hledalo cestu k modernímu tvaru (a narazilo při tom i na  bariéru nelibosti tzv. konzervativního diváka) uvedlo HDJ minulou sobotu v premiéře známý „pamětnický“ titul Škola základ života. A jevištní zpracování lze asi označit za „tradiční“. 

Na jevišti tedy vidíme klasické školní škamny a dobové kostýmy, příběh je vyprávěn lineárně a zřetelně. Potřebu měnit zejména prostředí sexty a sborovny vyřešila jednoduše kolečka, díky nimž se lavice snadno promění třeba i v kéňu na řece. Přiznané rychlé přestavby jsou přirozeně zakomponovány do režijního pojetí. 

Hledat jakési jevištní ozvláštnění ale bylo pro divadelníky v čele s hostujícím režisérem Martinem Tichým nejspíš nutností. Jen máloco zná totiž národ český z filmu tak detailně, jako právě hlášky pánů Čuřila, Holouse, Benetky nebo Krhounka ze dvou filmových komedií Martina Friče, natočených podle předlohy dramatika–humoristy a středoškolského franštináře a latináře Jaroslava Žáka (1906 – 1960).

Nutno ovšem připomenout, že ještě před filmem vznikla v roce 1937 pro divadlo D38 právě Žákova divadelní hra, jejíž študáčtí hrdinové teprve poté přeskočili plavmo na filmové plátno.

V současné době ale inscenování tohoto kusu přece jen vyžaduje nacházet nové možnosti textu. Stokrát zopakovaná hláška či situace už holt nepřekvapí, také doba se změnila, s ní i požadavky diváka, a konec konců i samotný humor.

K potrhání to není

A tak nutno říci, že ač se během představení ozývá na osvědčené hlášky smích, tak „k potrhání“ už dnes tahle komedie není. Navíc skutečnost, že už generace „Lály Peška“ a spol. hrála u Friče postavy naivních študáků ve věku zralých třicátníků, nutí diváka (chtě nechtě) ke srovnávání hereckého přístupu a výsledné věrohodnosti.

A tady mnohdy „vítězí“ nad inscenací starý dobrý film s přesně namíchanými a zahranými charaktery, v nichž šibalství v očích a mladické nutkání páchat alotria stojí uvěřitelně v kontrastu k čistému morálnímu základu hrdiny.

Životnost a dobová atmosféra se zkrátka do figur nedostanou pouhým navlečením do zkrácených podkasaných kalhot. Z tohoto úhlu pohledu se v inscenaci asi nejlépe daří dostat přirozenou věrohodnost do svých postav Františku Mitášovi (student Benetka) či Stanislavu Gerstnerovi (osvícený fyzikář Cafourek).

Nutno ovšem jedním dechem dodat, že se divadelníci nesnaží tvářit, že jsou osmnáctiletí studentíci. Režisér ostatně k dobru věci nepřetlouká třeba aktuální přírodní účes páně Krhounka (Zdeněk Stejskal) například příčeskem, nýbrž ho naopak prodává v podobě jemného fórku.

Zásadní je ovšem pro aktuální vyznění celé inscenace její forma hudební komedie. Hra je proložena hudebními výstupy - zpěvem swingových evergreenů. Výsledek je různý. Skvělým výkonem potěší publikum především Svetlana Hruškociová v roli správné žáby Anny Pařízkové.

Zajímavá je možnost sledovat v inscenaci nové situace, které divák nezná z filmu. V tom ohledu jednoznačně vévodí satirická „loutkářská“ etuda Spejbla a Hurvínka, kterou trojice hereckých aktérů vystřihne s bravurou. Co do momentální zábavnosti ji snad trumfne jen první nástup Petra Soumara coby češtináře profesora Kolíska, v němž hercovu typickou dynamičnost a humor podpoří hodně povedená paruka. 

Pofidérní výhoda

Hra Jaroslav Žáka v sobě nese jeden základní moment: dynamiku a bezstarostnost končícího mládí prolíná patos a nostalgie z konce dětství a nástupu dospělosti, povinností a toho všeho, co život přinese.

Tenhle základní pocit se jihlavským divadelníkům do inscenace vnést podařilo. Konec konců, oproti autorovi hry měli jednu „pofidérní výhodu“. Na rozdíl od něho, a také na rozdíl od režiséra Friče na konci třicátých let, už totiž přesně věděli, co přinesla české zemi následná čtyřicátá a padesátá léta. A tak, když se v úvodu inscenace na tabuli objeví křídou napsané datum 1937, je už celkem jasné, kam bude tentokrát za dvě a půl hodiny naladěna pointa.

A právě tímto poselstvím zapadá titul Škola základ života nejsilněji do tématu celé sezony HDJ ke 100. výročí vzniku Československa.

Ani my dnes totiž v absurdním marasmu české i světové politiky absolutně neodhadneme, co v nejbližších deseti letech uměle rozdělenou společnost čeká. Moc veselá komedie to zatím není, a třeba historické znalosti českých študáků jsou často spíše komedií absurdní.

Jestliže tedy režisér Martin Tichý před premiérou vyslovil přání, aby divák odcházel s otázkou, jestli ti učitelé náhodou stále nežijí ve své bublině a zda škola (ta současná) skutečně je dobrým základem života, pak by měli zejména kantoři jít do Horáckého divadla, podívat se na jeviště jako do zrcadla a sami sobě na položenou otázku pravdivě odpovědět. V tom je nový titul Horáckého divadla, a jeho vyznění, nesmírně aktuální.

Diskuze k článku