Kristýna Langová
region
tel.:+420 567 578 037
mobil:+420 722 617 860
region@jihlavske-listy.cz

Jména osmi obětí nacismu z rodin Grünbergerových a Meissnerových zdobí na tzv. kamenech zmizelých od uplynulé středy náměstí Svobody v Třešti. Na pietní akt okolo 14 hodiny postupně přichází několik desítek osob.

Než vše začne, přítomní v tichosti poslouchají libé zvuky hudby a nechávají se unášet do nitra své duše. Skladba končí, a slova se ujímá vedoucí třešťského odboru kultury Romana Šťastná.

„Stojíme před domem, kde bydleli členové rodiny Grünbergerova a Meissnerova, než zemřeli v koncentračních táborech“. Pietě je přítomna iniciátorka celé akce a příbuzná osmi obětí nacismu Anne Newman.

Američanka čte projev v českém jazyce. „Ctíte mě a moji rodinu tím, že jste svědky této památné chvíle,“ hovoří. „Tito lidé byli deportování z Třeště 16. května 1942, a mezi lety 1943 a 1945 byli zavražděni nacisty a jejich spolupracovníky,“ čte Newman třesoucím se hlasem.

Ve svém proslovu děkuje učitelce třešťské základní školy Heleně Štumarové a jejím studentům, kteří se historií třešťských židů zabývají. Také nezapomíná zmínit Jana Morkuse a Ladislava Vilímka, kteří pátrali po rodině její babičky.
„Nechť se všichni snažíme zajistit, aby se taková krutá nespravedlnost už nikdy nestala znovu,“ končí Newman rozhodně svůj projev.

Pietnímu aktu je přítomen také rabín brněnské židovské obce Štěpán Menaš Kliment, který pronáší modlitbu za osm židovských obětí koncentračního tábora.

Nastal čas. První kámen vkládá do otvoru v chodníku Anne Newman, a ostatní kameny člen zastupitelstva brněnské židovské obce Boris Barak Selinger. Od té chvíle jsou kameny zmizelých součástí běžného třešťského života.

_____________________________

O historii své rodiny píše knihu

Příbuznou členů rodin Grünbergerových a Meissnerových je Anne Newman, která na pokládání kamenů zmizelých přiletěla
z Ameriky.

Na pietním aktu jste četla projev v českém jazyce. Jak těžké to pro vás bylo?

Přestože se učím češtinu na univerzitě ve Washingtonu, bylo to velmi těžké (smích). Projev jsem si nejprve napsala v anglickém jazyce, a pak jsem jej přeložila do češtiny. Samozřejmě mi ho můj přítel z Prahy pomohl opravit.

Učíte se dlouho český jazyk?

Stydím se to říct (smích). Pouze čtyři roky se snažím. Do té doby jsem česky nikdy nemluvila. Ve Washingtonu mám učitelku z Prahy, a s ní se snažím učit a mluvit česky. Ale bohužel, nemám moc možností češtinu použít. Trochu česky rozumím, ale moc nemluvím.

Osm kamenů zmizelých patří členům vaší rodiny. Jaké příbuzenské vztahy jsou mezi vámi a jimi?

Toto byla rodina mojí babičky, která pocházela z nedaleké Růžené. Ostatní členové jsou její bratr, sestra, a jejich rodiny, také tatínek, maminka.

Věděla jste o historii své rodiny už od malička, anebo jste na ni přišla až v pozdějších letech?

Později. Moji rodiče o tom nechtěli mluvit. Myslím si, že je to běžné, že se o takovéto historii rodiny nechtějí bavit, protože je tato část lidského života opravdu velmi bolestivá. Můj otec byl hodně uzavřený, co se týče mé babičky a dědy.

Jak jste se tedy o svém původu dozvěděla?

Jednoho dne se mě spolužačka ve škole vyptávala. Jenže jsem nevěděla, co jí říct. A tak jsem přišla domů, zeptala jsem se rodičů, a oni mi konečně všechno řekli. To mi bylo asi dvanáct let.

Helena Štumarová, učitelka třešťské základní školy, prozradila, že jste si prošla stejnou cestu na vlakové nádraží, kterou vaši příbuzní za 2. světové války absolvovali, když museli do koncentračního tábora…

Ano. Bylo to velmi emotivní. Dokonce i teď, když se mě na to zeptáte, je to pro mě emotivní. Myslím, že se psalo léto 2014.

Součástí náměstí Svobody jsou ode dneška kameny vašich zmizelých příbuzných. Máte ještě nějaké cíle, co se týče rodinné historie?

Zatím píši oddělené články, a snad z nich jednou vznikne kniha. Momentálně mám čtyři kapitoly, ale všechno je na začátku. První kapitola se jmenuje Návraty do Brna, další Architekt. Druhá kapitola vypráví o muži, jenž navrhl budovu, kterou jsem tady v Třešti zdědila. Ve třetí se věnuji příběhu mé babičky z Růžené. Články píši v angličtině, takže budu potřebovat pomoc při překladu do češtiny.

Třešťští studenti v rámci projektu Po stopách zmizelých sousedů se zabývali vašimi příbuznými Grünbergerovými a Meissnerovými, a díky tomu jste se také poznali. Co si o jejich práci myslíte?

Jejich pátrání po minulosti je pozoruhodné. Tady to přesně začalo, u těchto mladých, tehdy 14letých žáků, a Heleny Štumarové. Věnovali projektu energii, museli hledat na internetu, a promlouvali s pamětníky. Tohle je nová generace třešťských studentů.

Diskuze k článku