Kristýna Langová
region
tel.:+420 567 578 037
mobil:+420 722 617 860
region@jihlavske-listy.cz

Žena, která vchází do dveří kavárny, je na první pohled obyčejná. Je to ale lékařka, která během jednoho roku svého života zažila věci, o kterých se mnohým z nás ani nezdá.

Jihlavská doktorka Romana Kumštarová, kterou můžeme potkat na infekčním oddělení jihlavské nemocnice, se mnou hovoří s úsměvem na rtech, a ani na okamžik nedává najevo své vzdělání v oboru infekčních nemocí, či své mnohaleté zkušenosti.

Před jedenácti lety se rozhodla na čas zcela změnit svůj život. Díky přátelům ve Francii se více dozvěděla o organizaci Lékaři bez hranic (Medicins Sans Frontieres - MSF), jejichž práce ji nadchla. V rámci měsíčního stipendia v Paříži se byla informovat v místní centrále organizace MSF.

„Tehdy to uvízlo na mrtvém bodě, už se mi neozvali,“ vzpomíná doktorka. Díky jinému lékaři se dozvěděla o centrále Lékařů bez hranic ve Vídni, pod kterou tehdy spadala i Česká republika. Zde se opět přihlásila, a oni měli zájem.

„Byl to ideální čas. Dokončila jsem druhou atestaci z infekčního lékařství,“ míní Kumštarová. „Přede mnou byly roky rutiny. Cítila jsem, že potřebuji změnu,“ dodává.

Jediné podmínky, které si pro spolupráci s MSF kladla, byla práce ve francouzsky mluvící zemi, a v oboru infekčních nemocí. „Dvě nabídky Lékařů bez hranic jsem odmítla. První byla očkovací kampaň a druhá se týkala pouze malých dětí, a já nejsem pediatr. Napotřetí to vyšlo, přišla nabídka odjet do Rwandy a pracovat jako lékařka ve zdravotních centrech na venkově,“ vybavuje si doktorka.

Po příletu do hlavního města Kigali zůstala tři dny v sídle vedení mise Lékařů bez hranic pro Rwandu. Seznamovala se se situací v zemi a se svojí budoucí prací. „Tenkrát to bylo teprve dvanáct let po genocidě. Šéf mise a moje lékařská nadřízená mi vysvětlili, co budu přesně dělat, na co si mám dát pozor, jaká jsou bezpečnostní opatření a rizika,“ vysvětluje.

Jihlavská lékařka pracovala deset měsíců ve rwandském městě Ruhengeri spolu s dalšími pěti zaměstnanci Lékařů bez hranic. Ruhengeri leží na severu Rwandy, u hranic s Kongem a Ugandou. „Mým úkolem bylo pracovat v šesti malých zdravotních centrech na venkově, pomáhat a dohlížet na místní zdravotní střední personál, kontrolovat léky,“ říká Kumštarová.

Kvůli jazykové bariéře nepracovala sama, ale s místním zdravotníkem Abdulem. Starší lidé na venkově většinou nemluvili francouzsky, takže Abdul jí pomáhal i jako tlumočník. Jednou z nevýhod komunikace byla podle ní uzavřenost tamních lidí.

„Byli hodně semknutí a nemluvní, zřejmě to bylo dané genocidou,“ myslí si. „S Abdulem jsem se ale bavila hodně, byla jsem i u něj doma, a poznala jeho manželku a syna,“ rozpomíná se s úsměvem doktorka.
Rwanda je africká země, která dle Romany Kumštarové měla tehdy špatnou lékařskou úroveň. Hlavně na venkově, kde pracovala, nebyli lékaři. Zdravotní centra byla malá střediska s ambulancí, hospitalizační částí, porodnicí, jednoduchou laboratoří a lékárnou. Lidé na venkově žili chudě.

„Bydleli v jednoduchých hliněných obydlích s udusanou podlahou, bez elektřiny a pro vodu si chodili s plastovými kanystry ke vzdáleným studním. Naštěstí je ve Rwandě velmi úrodná půda. Chudí lidé jsou živi hlavně z toho, co si sami vypěstují. Hodně trpí podvýživou, hlavně děti. Málokdo z venkovanů měl kozu, či dokonce krávu,“ upřesňuje tamní situaci jihlavská lékařka.

Ve větších městech byly poměry odlišnější. V lepších čtvrtích zde byla většinou kanalizace, vodovod i elektřina. Ve Rwandě, stejně jako v jiných částech Afriky, často umírají děti. Chudé ženy, které musí tvrdě pracovat na polích, mají potraty, porodí mrtvé dítě, nebo jim děti umírají podvýživou. Při rozhovoru si Romana Kumštarová vybavuje svůj nejhorší zážitek.

„Jedna žena otevřela dveře ordinace ve zdravotním centru a v náručí držela čerstvě narozená dvojčata, která však už byla mrtvá. Zřejmě si myslela, že je dokážeme ještě zachránit. Nikdy předtím jsem se s mrtvými novorozenci nesetkala. Bylo to hrozné. Nevěděla jsem, co mám dělat. Říkala jsem si, proč nepřišla včas porodit do zdravotního centra.

Na ten den nikdy nezapomenu. Tehdy jsem byla na ni naštvaná, že nepřišla dříve, i když ona byla evidentně vyřízená a plakala. Měla jsem vztek na sebe, že se na ni zlobím, přitom na tom byla stokrát hůř. Zemřely jí dvě děti. Nikdy na to nezapomenu,“ hovoří s bolestí v očích.

Ale zažila i příjemné věci. Pracovala každý den od pondělí do pátku. Volné víkendy odpočívala. Čas trávila většinou s francouzskou kolegyní Cécile, se kterou i bydlela. Cécile měla na starosti finance a administrativu.

„Když jsme měly volno, většinou jsme odpočívaly a nedělaly vůbec nic. Anebo jsme cestovaly v okolí Ruhengeri, kde se nachází národní park s gorilami a vyhaslými sopkami,“ líčí doktorka. Gorily viděla ze vzdálenosti asi šesti metrů. „Jednou za měsíc jsme si vyjely do Kigali, posnídaly jsme ve francouzském stylu croissanty a zašly na masáž a do restaurace,“ doplňuje.

S Cécile je v kontaktu a hodně ji obdivuje. Hlavně proto, že stále pracuje pro Lékaře bez hranic, přestože má dvě malé děti a manžela. Po deseti měsících ve Rwandě skončila Romaně Kumštarové smlouva, ale v Africe ještě tři týdny zůstala. Chtěla procestovat Keňu. O prodloužení smlouvy neuvažovala, protože byla oficiálně stále zaměstnankyní jihlavské nemocnice, a práci zde nechtěla ztratit.

„Jsem ráda, že jsem do Rwandy s Lékaři bez hranic jela. Nelituji toho ani minutu. Byla to pro mě neuvěřitelná zkušenost. Setkala jsem se tam s tropickými chorobami, jako je třeba malárie, které jsem předtím znala jen z učebnice,“ říká jihlavská lékařka. „Taky jsem viděla, jaká může být úroveň zdravotnictví, a někdy bych ji přála zažít našim pacientům, když si stěžují na české zdravotnictví,“ říká na závěr rozhovoru.

Diskuze k článku