Kněžská práce je náročná a v mnoha aspektech zcela odlišná od jiných "zaměstnání". Ke kněžskému povolání patří i občasné stěhování z místa na místo.

 To nyní postihlo P. Metoděje Kozubíka, který působil na faře sv. Jakuba v Jihlavě. Byl povolán do Bechyně. Za necelý měsíc, dne 1. září, by to bylo přesně sedm let, kdy přišel do Jihlavy. Jak se mu nyní odcházelo?

 "Přiznám se, že trochu se smíšenými pocity, ale člověk musí překonat první nepříjemné okamžiky a pak už to musí přijmout," odpovídá farář.

 Nepříjemné okamžiky? V čem? "V tom rozhodování, že vůle představeného se musí proměnit ve vůli moji. A v tom je ten problém," řekne a na tváři se mu objeví úsměv.

 Rozhodnutí o stěhování obdržel před pouhým týdnem. Není čas ani se pořádně rozloučit. "Když se člověk rozhoduje pro kněžské svěcení nebo vstup do kláštera, tak slibuje představenému a jeho nástupcům poslušnost. Jestli mám druhým lidem vykládat o poslušnosti, tak sám musím jít příkladem," vysvětluje a pak dodá, "vše zlé je k něčemu dobré a tak to v životě je."

 Farář Kozubík je známý nejen svými kázáními, ale i tím, že na odpočívadle motorestu Pávov na D1 u Jihlavy zrealizoval svou myšlenku vybudovat památník - hřbitov obětí havárií na dálnici. Na tři desítky křížů nesou počty obětí - co rok, to kříž s počtem zemřelých. Důrazné memento k zamyšlení. Škoda jen, že nemá větší reklamu, aby se řidiči tiráků, motorkáři a motoristé všech možných aut u něj na chvíli zastavili a zamysleli.

 "Máte tu nějakou rozdělanou práci?" ptám se zcela zbytečně. "Všechnu. Tak to v našem životě je. Proto se říká: práce jako na kostele. Práce, která nikdy nekončí. To není rodinný domek, kdy natřete žlaby, sundáte žebřík a řeknete hotovo!"

 Je to prý rozdělená duchovní práce. Vychází z Písma svatého. Jeden zasévá, jeden zalévá, jeden okopává a Pánbůh dává zralost. "To je střídání generací - to znamená, je to nekonečné."

 Jde o učení dětí, setkávání mládeže, hovory s dospělými... "Jedni přicházejí, druzí odcházejí, jako na řece, člověk má někdy pocit, že pořád stojí na místě."

 Je vůbec přemísťování kněží nutné? "Málokdo z kněží je v prvním okamžiku nadšený. Ale faktem je, že stěhování má význam pro duchovní růst kněze i věřících."

 A farář Kozubík dává příklad ve srovnání kněze a doktora: Doktor potřebuje být na jednom místě. "Když přijde člověk do ordinace, doktor řekne, tvůj děda si naříkal na to samé. Takže ví, co mu je. Kdežto u kněze to není možné. Když jsem byl ve Strmilově (jedno z předchozích působení - pozn. red.) deset let, měl jsem každý rok 25-30 pohřbů, za celou dobu tedy 250-300 pohřbů. Na každém byla celá vesnice a když už máte 290. pohřeb, co máte říct, abyste se neopakoval?"

 Z tohoto pohledu je prý stěhování pro kněze vysvobozením. "Když bude kněz celý život na jednom místě, rozhodně zakrní," říká.

 Dělá-li člověk na jednom místě stále to samé, začne vyhasínat a spokojí se časem s rutinou. V případě kněze si odslouží mši a udělá jen to povinné. "Stárne, ubývají mu síly a pak s ním často vymírá i farnost. Když se vystřídá, přijdou jiné myšlenky, jiná gestikulace, hlas, jiní lidé v něm najdou oporu a inspiraci."

 Stejně jako vymýšlet proslov k pohřbu, musí být složité den co den kázat. "To je něco jiného, mohu kázat na liturgii, historii, výchovu, manželství. Kdežto u pohřbu pořád o smrti," tvrdí P. Metoděj Kozubík, jehož kázání dokázala mnohdy neotřele spojit reálnost světského života s jeho duchovním rozměrem.

 "Kázání, tam jde o krátké myšlenky, aby měl člověk něco na zamyšlení a povzbuzení, to není tak složité," pokračuje. A je tu liturgický rok, advent, Vánoce, svatí... "Vemte si Jana Nepomuckého, co je z jeho života myšlenek: zpovědní tajemství - důležitost mlčet, ale i důležitost mluvit, tehdy, kdy mám mluvit. Odvaha - stát za ctí... spousta a spousta myšlenek."

 Co by vzkázal následovníkům, kteří přišli po něm? "Hodně svaté trpělivosti," říká po malém zamyšlení. "Budou to potřebovat. Proti mně mají výhodu - jsou vzdělanější. Mají lepší základy, po 90. roce byla výchova v semináři kvalitnější. Ale chybí jim zkušenosti." A dodá, že i lidé kolem nich budou vzdělanější, než když jeho generace v totalitě začínala.

 Tehdy byl kněz mnohdy chápán jako "záchytný protitotalitní bod" a věřící, kteří byli většinou utiskováni, k němu vzhlíželi. Dnes to je jiné. "Lidé jsou svobodní a někdy si moc vymýšlejí, co by chtěli, místo aby byli pokornější."

 Srovnáme-li prý totalitní a dnešní dobu, tak v totalitě věřící lidé víc pomáhali v manuální práci, například při opravě kostelů. Dnes se jen velmi těžko někdo sežene na brigádu. "Jediná šance je zaplatit."

 Co lidem nejvíce chybí? "Asi láska a čas. Čas pro sebe, pro ty druhé." "Myslel jsem, že řeknete pokora," přiznávám se. "Ta z toho vychází. Jestliže má někdo v srdci lásku, tak k té pokoře dojde. Je to jedno s druhým. Láska bez pokory? Co by to bylo za lásku?"

Petr KLUKAN

Diskuze k článku