Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Vzdělávat děti, které kvůli svému sociálnímu vyloučení nechodí do běžných mateřských škol, a pomoci jim tak úspěšně nastartovat školní kariéru. Jeden z cílů, který si vytkla sociálně aktivizační služba Klubíčko, která působí v krajském městě při jihlavské Charitě.

Praxi právě zde si vybrala 26letá gruzínská studentka vysoké školy Kauno kolegija v litevském Kaunasu Mariam Smari Silagadze. „Studuji tam bakalářský obor sociální pracovník. Do Čech jsem přijela na praxi v rámci programu Erasmus,“ přibližuje.

Skromná a velmi pohledná Gruzínka má výrazné kavkazské rysy. Orlí nos, husté černé vlasy a tmavé oči. Hovoří plynně čtyřmi jazyky. Rodnou gruzínštinou, rusky, anglicky a litevsky. Česky se naučila pouze několik slov. Na rozdíl od drtivé většiny cizinců se velmi rychle naučila vyslovovat správně „ř“. Umí také česky pozdravit, poděkovat a rozloučit se.

Než se rozhodla pro sociální práci, studovala jiný obor v rodném Tbilisi, které je hlavním městem Gruzie. „Tam jsem vystudovala práva ve čtyřletém bakalářském oboru na Tbiliské státní univerzitě Ivane Džavachišviliho. Na bakaláře se v Gruzii studuje čtyři roky,“ doplňuje.

S diplomem z práv však příliš spokojená nebyla. Rozhodla se v budoucnu věnovat sociální práci. Konkrétně s dětmi, handicapovanými nebo seniory.

Odjela do Litvy, kde jeden rok pracovala v sociální sféře a naučila se litevský jazyk. Po nějakém čase se rozhodla, že obor sociální pracovník také vystuduje. Nyní končí první ročník tříletého bakalářského oboru na univerzitě Kauno Kolegija v Kaunasu.

Při studiu oboru sociální pracovník je potřebná také praxe. Řekli jí, že měsíční praxi může absolvovat v Litvě. Mohla si však zvolit také možnost dělat praxi v zahraničí na program Erasmus. Zahraniční praxe podle směrnic univerzity v Kaunasu musí trvat dva nebo tři měsíce. I přesto se rozhodla svoji praxi absolvovat v zahraničí. „Řekla jsem si, proč ne, seznámím se alespoň s něčím novým,“ vysvětlila svoji volbu.

Pro studenty ze zemí postsovětského svazu je nejpřitažlivější z celé České republiky studium v Praze. Ti méně úspěšní končí na vysokých školách v Brně. Mariam Silagadze se však rozhodla pro Jihlavu.

„V Praze jsem byla před dvěma roky a líbila se mi. Mám však ráda malá města. Tam se dají lépe poznat lidé a jejich kultura,“ vysvětlila gruzínská studentka. Navíc univerzita v Kaunasu měla vyřízené, přes program Erasmus, výměnné pobyty s Vysokou školou polytechnickou v Jihlavě. V případě Mariam se jednalo o studijní stáž, kterou absolvovala v sociálně aktivizační službě pro rodiny s dětmi jihlavské Charity Klubíčko. Trvala tři měsíce.

Přiznává, že začátky byly pro ni složité. V Klubíčku byla první praktikantkou ze zahraničí.

„Neznám jazyk, takže se na mne zpočátku dívali ve stylu, kdo jsi?“  Dodává však, že si na ni předškolní děti v Klubíčku rychle zvykly. Říká, že děti dokáží poznat, jaký je člověk uvnitř a ostatní neřeší.

„Spřátelila jsem se s nimi, říkají mi teta Mariam. Věděly, že neumím česky. Tak budeme mluvit my a ty poslouchej, říkaly.“ Pokud jim něco chtěla sdělit, tak na ně mluvila rusky. V Gruzii se totiž ruštinu učila od první třídy základní školy. „Je to také slovanský jazyk,“ podotýká.

Stejně jako s dětmi, si rozuměla také s ostatními sociálními pracovnicemi v Klubíčku, se kterými se domlouvala anglicky. Nové kolegyně se jí snažily od samého počátku ve všem pomáhat. Práce s dětmi ji velice bavila.

Také společnost v krajském městě ji přijala dobře. Nikdy se nesetkala s tím, že by jí někdo předhazoval, že je cizinka.

Ačkoliv za svůj druhý domov považuje Litvu, v České republice se jí také líbí. Ve svém volném čase se vydávala poznávat různé kouty Čech. Jenom tak, s fotoaparátem. Navštívila například Telč, Prahu, Karlovy Vary, Kutnou Horu nebo Brno. „Čechy jsou velmi stará a velmi krásná země, podobně jako Gruzie,“ srovnává.

Podle Silagadze jsou mladí v Gruzii podobní ve svých zálibách jako jejich čeští vrstevníci. „My máme také, stejně jako vy, rádi kluby, parky, kina…,“ přibližuje.
Vnímá však, že oba národy mají rozdílnou mentalitu. Dle jejího názoru jsou Gruzínci otevřenější a mnohem přátelštější než Češi. Navíc v Gruzii žijí pohromadě až několikagenerační rodiny, zatímco v Čechách se mnoho mladých krátce po dosažení plnoletosti od rodin stěhuje. Ona sama se do své vlasti k rodičům dostává pouze zřídka, protože žije na Litvě. Naposledy byla na návštěvě u svých rodičů na Nový rok.

Mezi Čechy a Gruzínci jsou markantní rozdíly v rodinném životě. Mužská hlava rodu je v této zemi prakticky neomezeným rodinným vládcem. Podle Silagadze se to však poslední dobou začíná měnit. „Je to hodně spojené s ekonomickou situací. Pokud muž je doma a pracuje žena, panuje v rodině mnohem větší rovnoprávnost,“ srovnává.

Po ukončení školy by chtěla Mariam Silagadze dělat práci, která by dokázala skloubit oba obory, které vystudovala na vysokých školách. Tedy práva a sociální práci.

Nevylučuje, že se někdy v budoucnu do Čech vrátí. „Nikdy neříkej nikdy,“ dodává ale dosti neurčitě.  

Diskuze k článku