Tak jsem zase jednou doplatila na svoji roztržitost - a na to, že se mi v pátek 23. 1. večer zachtělo zajít do lékárny. V Jihlavě po letech bydlím asi rok; za tu dobu jsem tzv. na černo jela snad tři zastávky, jsem totiž chronický „cvakač“.

 Na místo určení jsem si onen večer cestu krátila jednou, jednou!,  zastávku trolejbusem. Na cestu jsem si jízdu skutečně elektronickou jízdenkou neoznačila - částečně z již zmíněné roztržitosti, částečně proto, že se mi to zdálo zbytečné - ano; a také proto, že už se mi na tak krátkou cestu jízdenku označit a „odznačit“ prostě nepodařilo. Dlužno podotknout, že označování jízdenek v trolejbusových automatech v Jihlavě je někdy „zážitek“ - obzvláště při určité dávce fyzické a psychické únavy.

 Když stojíte už u třetího strojku, který hlásí ´Chyba zařízení´, máte chuť nemluvit slušně. A to ani nezmiňuji to, že se občas asi zasekávají i velké automaty na doplňování kreditu v jízdenkách (nikde není psáno, co máte dělat, když ve večerních hodinách tenhle automat stávkuje, nemáte drobné, a cesta je daleká); o tom, že je bohužel zvykem, že ve stejnou dobu jede několik trolejbusů za sebou; a tak dále.

 Abych se vrátila k inkriminované příhodě - při vystupování na brněnském mostě mě obestoupilo „komando“ asi deseti lidí - kromě revizora a několika policistů také několika ve věci zjevně zaujatých lidí v civilu.

 Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že nejde o Poslední soud, že to jen ze mě bude někdo vymáhat platnou jízdenku - kterou nemám. Argument, že jsem jela jednu zastávku, byl samozřejmě směšný, a paní revizorka; s výrazem, že jsem těžce zranila její jediné dítě, již záhy sepisuje známý formulář.

 Pokuta za to, že jsem si jednou za rok dovolila jet na černo, mi nevadí tolik jako způsob jednání, jakého se člověk za takové situace může dočkat.

 Pevně věřím, že se nedožiju doby, kdy na revizi jízdenek bude vyrážet deset policistů s hladovým psem; kterého na vás pustí, pokud do minuty nenajdete kýžený jízdní doklad.

 Neodpustím si ještě jednu poznámku - v té chvíli mi na moment bleskla hlavou otázka, za koho asi že „doplácím“ svou ojedinělou černou jízdu. Zda náhodou nehraje také roli moje národnost, trochu nekonformní oblečení a čepice z Nepálu.

 Možná je to příliš vztahovačné, ale mám takový dojem, že věc se dotýká tolerance k jinakosti - a to jak v pozitivním, tak v negativním smyslu slova.

 Kéž by naše společnost spěla k opravdu rovnému přístupu k jednotlivým občanům. V jihlavské MHD se to zatím bohužel nedaří.

Diskuze k článku