Její prarodiče byli Češi, kteří byli vysídleni na Ukrajinu. Po několika dalších přesunech pak rodina zakotvila v západokazašském Akťjubinsku. Odtud nyní třicetiletá Natalja Kolesniková přijela s manželem a čtyřletým synem Dimitrijem do Jihlavy. Navíc se sama zasloužila, aby nabídku českého ministerstva vnitra využily i další rodiny. Z devíti příchozích "Kazachů" umí nejlíp česky.

V jakých podmínkách jste v Kazachstánu žili?
"Neměli jsme byt, a tak jsme žili u rodičů a pak v podnájmu. To bylo hodně nepříjemné, protože jsme nevěděli, jestli nás majitel třeba za měsíc nevyhodí. Jednu dobu nás také bydlelo sedm lidí v jednom malém bytě. Spali jsme v jednom pokoji."

Měla jste práci?
"Já ne, jen manžel. Vyučila jsem se jako švadlena, ale to jsem dělala jen půl roku. Nebyla práce. Tak jsem se sama přihlásila na práci kuchařky a potom jsem taky dělala v nemocnici. Ale potom zase práce nebyla a nájem jsme jen tak tak zaplatili. Pak jsem byla doma."

Proč jste se rozhodla vrátit do vlasti svých předků?
"Já sama bych tam dokázala žít, ale když jsem si představila, jak by tam žil můj syn, tak jsem se rozhodla odjet. Syn byl doma a mohli jsme ho dát do školky až v pěti letech, až bude prý umět dobře kazašsky. Tak jsem si řekla: Ne, pojedu do Čech."

Berete to jako jakýsi návrat domů?
"Ne, vždyť tady žádný domov nemám. Já myslím, že se dá žít všude, že všude člověk může mít domov. Ale hůř než v Kazachstánu už, doufám, nikde nebude. My jsme sem nepřijeli kvůli sobě, ale kvůli dítěti. Chtěli jsme s manželem, aby syn žil líp než my, aby studoval, aby tu něco nového viděl, aby tu něco dokázal. Jestli bude moje dítě spokojené, budu spokojená i já a bude všechno v pořádku. Tam by to pro něj nebyl život."

Jaké jsou vaše první dojmy z Jihlavy?
"Líbí se mi tu, je tu krásně. Těšíme se, že ji začneme poznávat. Jsme moc rádi, jak nás tady lidé přijali."