BRTNICE ­ Pětatřicetiletá Eva Waignerová z Jihlavy vyhrála v soutěži Cyklista Vysočiny 2007 doslova, co se dalo.
V první fázi závodu najela nejvíce kilometrů, zvítězila v kategorii žen a byla také nejúspěšnější sběratelkou razítek ve vloženém Poháru Českého rozhlasu Region.
V průběhu tří měsíců se vám podařilo podat obdivuhodný výkon ­ projela jste 101 tras a najela na nich 4445 kilometrů. Jak se vám jezdilo?
"Letos se mi jezdilo parádně. Počasí bylo dokonalé. Já jsem teplomilná, a tak letošní teplé a suché léto bylo pro mě právě to pravé. Děti už mám veliké, mají spoustu svých aktivit, manžel je stále ponořen do práce, takže se mohu věnovat svým koníčkům. Moje zaměstnání spočívá v práci s lidmi, takže jízda na kole je pro mě útěk z reality. Zapomínám na problémy v práci a udělám si průvan v hlavě."

Při jízdě na kole jste tedy dokonale poznala celý náš kraj. Kde se vám líbilo nejvíce?

"Z každé cesty, z každého kilometru, který na kole ujedu, mám radost. To, že jsem dojela tam i zpátky, mi zvyšuje sebevědomí a vždycky hned přemýšlím, kam pojedu příště. Třeba takové pohledy, které se otevřou, když jezdíte okolo Počátek nebo Studené, okolo Javořice, Řásné nebo Telče, nestačí vidět jenom jednou. Také okolí Světlé nad Sázavou, Humpolce a Lipnice nad Sázavou je prostě úžasné. A kdyby nebyl Pacov tak daleko, tak bych tam jezdila pořád."

Ale některá místa, o nichž hovoříte, jsou na pořádných kopcích, jinde je zase hustý provoz...
"Po tolika ujetých kilometrech mi nevadí ani žádný kopec. Ale v okolí Slavonic mi vadilo množství cyklistů. Jezdím sama, abych nemusela na nic myslet, ale okolo Slavonic to nelze. Neustále je třeba se přizpůsobovat tempu ostatních cyklistů, kteří tvoří téměř pelotony. Ráda si cestou sednu do trávy, natrhám třešně, později jablka, švestky, v lese třeba ostružiny, maliny nebo borůvky, ale když je okolo mnoho lidí, tak mě to tak netěší."

Co se týče kontrolních míst, bylo tam všechno v pořádku?
"Na policiích byli všichni velice vstřícní. Dotazovali se na průběh cesty a ve většině případů mi popřáli i šťastnou cestu. A když jsem požádala, tak mi dočepovali i do butelky vodu. Na čerpacích stanicích a v restauracích už to jednání nebylo tak vstřícné, ale bylo slušné."

Letos jste se stala absolutní vítězkou soutěže a vyhrála, co se dalo. Vás musí asi cyklistika pořádně bavit ...
"Kolo je součást mého života a jsem jenom ráda, že se mohu takovéto soutěže zúčastnit. Mám alespoň motivaci, mohu si určit cíl kam pojedu, mám radost, že tam opravdu dojedu a že se i zdravá a celá vrátím. A pak doma i ochotně uvařím všem oběd. Po celodenní pouti mi vytráví a mým blízkým doma také, protože když odjedu na kole, tak neobědváme dřív než v pět. Kdybych si nejela pro razítko, určitě bych v nejednom případě i cestu vzdala. A to by mi na mínění o sobě samé určitě nepřidalo. Dříve jsem si nedovedla ani vzdáleně představit, že bych ujela za jeden den sto kilometrů. V prvním ročníku Cyklisty Vysočiny to byla pouze výjimka, ale letos se jenom málo celodenních cest dostalo pod 130 km. Ale to všechno jenom díky mému manželovi, který mi mé poutě toleruje, je dvorním pečovatelem, udržovatelem, seřizovatelem a opravářem mého velmi často hodně zmasakrovaného kola. A často i štědrým sponzorem."