Z mého pohledu je to sázka na nadsázku, říká o své nové knížce s názvem Doktor má nápad jihlavský kardiolog Miloš Holub.

Dvousetstránková kniha je plná lékařských příběhů, které jste prožil a zaznamenal. 
Není to román, ani novela, jsou to jednotlivé povídky, které jsou spojeny hlavní postavou knihy – lékařem. Nejzajímavější a nejvtipnější mu připadají příhody ze samého začátku jeho profesní dráhy, když do nemocnice nastoupil. Potom se frekvence příběhů pomalu snižuje a ke konci jsou mezi jednotlivými epizodami dlouhatánské roky. 

Nemocnici jste situoval do města Doubrava, ale je jisté, že čerpáte z jihlavské nemocnice, v níž pracujete.
Podobnost s reálnými postavami či událostmi je zcela náhodná (úsměv). Ale čtenář znalý místních poměrů určitou analogii najde. Kdo chce hledat, najde. 

V knize je řada jmen pacientů i doktorů. Jak je vybíráte, aby se v nich nikdo nepoznal? 
Některá jména byla zakázaná, to je jasné. Co se týče pacientů, tam jsou všechna jména pochopitelně vymyšlená, a u personálu?
Tam se někdy určitou analogií či slovní hříčkou lze dovtípit... 

Nemocničními příhodami jste nám pacientům tak trochu otevřel váš lékařský svět. Nakolik? 
Člověk musí být velmi obezřetný, co je možné zveřejnit. Třeba by to bylo jinak, kdybych šel zítra do důchodu… (smích)
Ale vážně: je nutno našlapovat opatrně a hodně filtrovat. 

Na internetu je v upoutávce na knihu uvedeno, že se tu potkává lékařská profesionalita s břitkým humorem.
No vidíte, a já jsem si ve službě tolikrát říkal, že málokteré prostředí je tak nevhodné pro krátké veselé povídky.

Přesto jste v něm humor našel. 
Humor osvobozuje od stresu v práci, který tu je enormní. Člověk si od toho stresu potřebuje odpočinout a nějak vypustit ventil. A já jsem zjistil, že mně úlevu přinese i nějaká hezká nebo vtipná formulace, která se pojí s nějakou určitou situací. 
Základem samozřejmě je, že ten humor musí být vlídný a laskavý jak k pacientům, tak k doktorům a sestřičkám. Pak tu formulaci třeba řeknu kolegům, ti se zasmějí, když se jim to líbí, tak to potom vyprávím dalším a vidím – tady se třeba dá trochu přidat, takže ten děj pomalu stupňuju.
A nakonec mi někteří řekli: Tak to napiš.

Takže některé příběhy jsou letité? 
Některé vyprávím už 35 let, takže v průběhu času se mi publikum pořád mění. 
Velký rozdíl cítím mezi mluveným slovem a psaním. Když nějakou příhodu vyprávím se vší pomocí intonace a gest, tak se navzájem vidíme, je jednoduché reagovat na výraz posluchače. Ale zkusit rozesmát čtenáře, to je jiná disciplína. 

Zkusil jste to a teď se uvidí. 
Ano. Takovým idealistickým přáním je, aby lidé byli zdraví a veselí. A já teď zkouším ovlivnit obojí... 
Skutečnost, že jsem se stal lékařem a ne spisovatelem, je možná dobrá zpráva pro mé pacienty, ale možná špatná zpráva pro mé čtenáře, nevím (smích). Tak jim to chci tou knížkou trochu vykompenzovat... 
Vlastně se snažím podpořit kategorii uzdravený čtenář. 

Proč?
Protože jsem zjistil, že za dobu, co pracuji v nemocnici, se z řady čtenářů stali pacienti a z řady pacientů čtenáři. A ta nejlepší varianta je uzdravený čtenář.

Podle knížky to vypadá, že doktorská práce je samá zábava. Jsou některé vtipné situace, které nechcete nikomu říct nebo zveřejnit? 
Samozřejmě jsem si hlídal, abych nepřekročil zdvořilou hranici. Nicméně už Bohumil Hrabal říkal, že k psaní je nezbytná nehorázná drzost. 
Měl jste nějaký předobraz psaní z lékařského prostředí? Klasikou je třeba Doktor v domě od Stuarta Gordona.
Knih lékařů autorů je celá řada. Někteří lékařské prostředí pojali výhradně vážně, já jsem chtěl, aby to bylo i vtipné.
Vyprávěním člověk ty příběhy kultivuje a postupně k nim přidává. Je si vědom toho, že je tam nadsázka. Z mého pohledu je to vlastně sázka na nadsázku. Sázka na to, že čtenář pochopí, že je to lehce přitažené za vlasy.  

Takže jste neměl žádný vzor? 
V mládí mi bylo vzorem Divadlo bratří Justů, to jest divadlo malých forem Jiřího a Vladimíra Justových. Ti dva mě velmi ovlivnili. Oni měli krátce vystavěný vtip, to byla škola Jana Wericha a Miroslava Horníčka. 

Ale dnes už mladá generace bratry Justovy moc nezná, což je škoda. 
Jiří Just například skvěle parodoval stranické projevy. Třeba parodoval Jakešův projev, jenže on ho parodoval dva roky předtím, než zazněl ten jeho proslavený blábol z Červeného Hrádku. 
A ještě bych rád vyzdvihl již zesnulého pana profesora Cyrila Höschla. Ten byl geniální, měl skvělé a vtipné přednášky a fejetony.  

V celé knížce příběhů se táhne jedna nit, a tou je muzika. Začínáte Rolling Stones…
Slyšel jste to nové album? Hned jsem si ho stáhl, je krásné! Když jsem se narodil, Rolling Stones vydali první album, a dnes vydali pětadvacáté a furt je to dobrý. Jsou skvělí. 

Na knížce je zajímavé, že žádná z vtipných historek se neodehrává na operačním sále. 
Pochopitelně. Upřímně říkám: klobouk dolů před všemi, kteří tam pracují. Myslím, že jsem pustil čtenáře dost daleko do lékařského prostředí, ale dveře sálu zůstanou zavřené.

Vaše kniha se jmenuje podle jedné z povídek – Doktor má nápad. Ta příhoda se opravdu stala? 
Náměty na knihu jsem sbíral pětatřicet let, tenhle byl jeden z mála, o kterém jsem si dlouhou dobu říkal: Tohle je dobré téma, z toho by šlo udělat thriller, krimi, divadelní hru, postavit na něm celý román, ale použil jsem ho tady v povídce. 

Aby to bylo pro čtenáře pochopitelné, musíte naznačit, o co se jedná. 
Jde o situaci, kdy jsem musel dělat v nemocnici překladatele. Mluví spolu dvě strany, jedna anglicky, druhá česky, a já byl jediný, kdo v tu chvíli uměl oba jazyky. V zájmu věci jsem dostal nápad a tlumočil něco jiného, než říkali. Musel jsem se hodně hlídat, bylo to fakticky náročné. Ale společensky to bylo správné, i když jsem poněkud překročil své kompetence. 
Ten nápad pak dal název i knížce. 

Kniha se na knižních pultech objeví v polovině října. Těšíte se na ten den, nebo se ho obáváte? 
Těším se, neobávám. Nejvíc se těším na reakce, protože člověk píše pro publikum. 
Ba dokonce budu mít autogramiádu 17. října na tradičním Knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě.

Mimochodem, psát jste začal v úplném mládí a psal jste sci-fi. Vaše povídky dokonce vyšly v antologiích české sci-fi. 
Ano, v knize Návrat na planetu Zemi jsem byl suverénně nejmladší autor, vedle věhlasných šedesátiletých spisovatelů. 
Vtipné na tom je, že povídka, kterou jsem napsal ještě před svým osmnáctým rokem, se jmenovala I proti jeho vůli. Byla o počítači, o umělé inteligenci. Vyvstala ale otázka: Proti čí vůli? Husáka, Jakeše? A tak, aby nebyly problémy, ta povídka nakonec vyšla s názvem Pod ochranou. 

Takže vás sci-fi už neláká? 
Sci-fi byla moje první literární známost, na tu člověk nezapomene, ale na medicíně už nebyl čas… 
Teď mám spíš ambici skloubit svoje zážitky s formátem krátkých, pokud možno vtipných útvarů. Psaní sci-fi mě už neláká, ale mám ho moc rád.