V sobotu 8. srpna odpoledne se od louckého městečka cestou vzhůru po stráni ubíralo značné množství dětí i dospělých. Mířili na cvičák (starší loučtí občané ještě občas používají termín psinkárna), aby se tam zúčastnili oslav. 
Atmosféra na cvičišti byla velice příjemná. Slunce nesvítilo úplně naplno, občerstvení byl dostatek, na pódiu se vystřídaly kapely Direct, Ex páni, Druhej dech a Med-band.

Děti si na několika stanovištích zkoušely, jaké to je mít na ruce návlek, do kterého se zakusují psi, nebo jak se učí psi plazit pod překážkou. Některé psy si mohly i pohladit.
Hlavní atrakcí byly ukázky výcviku. Nejdříve vystoupil jako host hospodář louckých myslivců Libor Široký a se svou mladou fenkou anglického setra Sofií předvedl vystavení a aportování zvěře. 

Členové klubu následovali s ukázkami z výcviku poslušnosti a divácky nejvděčnějšími zákroky obrany: vyštěkáním a prohlídkou podezřelého, jeho hlídáním a zadržením při pokusu o útěk. 
Božena Šprynarová, členka Záchranné brigády kynologů Jihomoravského kraje, předvedla se svou Banny vyhledání zavaleného člověka. Vyvrcholením byla bezpochyby ukázka práce policejního psovoda s belgickým ovčákem.

Přístup býval jiný, psi bývali tvrdší
Diváci ani po skončení programu nespěchali s odchodem a někteří se před pódiem dali do tance. V takové atmosféře ocenil krásné ukázky, množství lidí i skvělou muziku předseda kynologického klubu Tomáš Fischer.
Úplné začátky klubu podle svých slov nezažil, ale doby, kdy klub patřil pod Svazarm (někdejší Svaz pro spolupráci s armádou), si pamatuje dobře.

„Tehdy byl přístup ke psům úplně jiný,“ vzpomíná, „žádné odměňování, žádné pamlsky, dá se říct, že pes prostě musel poslouchat. A psi byli tvrdší, drsní, pěstovala se jiná povaha než dnes. Bylo to jako na vojně za komunistických časů. Dnes naproti tomu chceme, aby pes měl z výcviku radost.“

Psi prý tehdy byli i nebezpeční. Při výcviku se mohlo stát, že pes kousl do ruky i mimo ochranný rukáv. Cíle výcviku se ale nelišily. Sportovní kynologie měla stejné tři oddíly jako dnes - poslušnost, obranu a stopování.
„Ale dost se cvičilo pro armádu. Jednou za čas přijeli na cvičák vojáci, psy si vyzkoušeli, a když se jim některý pes líbil a majitel souhlasil, psa vykoupili,“ popisuje Tomáš Fischer. 

Dnes podle něho loucký klub funguje úžasně: „Výcvik vedeme výhradně přes hru. K psovi si kleknu, lehnu, on mě olízne, a to je odměna pro mě a měla by to být odměna pro každého psovoda.“
Být předsedou klubu komentuje Tomáš Fischer jako čest: „A není to snadné po Rudovi Mackovi, který byl předsedou dvacet let. A je krásné, že spolupráce funguje nejen v klubu, ale i mezi námi a dalšími kluby. Dnes sem přijeli přátelé z Jihlavy i odjinud.“
V klubu si jeho předseda nejvíce cení práce Marcely Šloufové, která zařizuje zkoušky, soutěže, přihlášky, termíny… 

Dva světoví šampióni, nemocnice i psí školka
Klub má ve svých řadách dva světové šampióny. Stanislav Šlejtr vyhrál v roce 2024 ve Švýcarsku na MS teriérů zlato v kategorii IFH 3, tedy v nejtěžší stopařské disciplíně. Titul obhájil o rok později na MS, které loucký klub pomáhal organizovat v Brtnici. A letos vyhrál v Rakousku stejnou disciplínu další člen klubu Josef Chromý. Oba mají erdelteriéry.

Celkem úspěšně si podle slov předsedy klub vede v kynologické lize Kraje Vysočina: „Dřív jsme byli lepší, teď máme míň špičkových psovodů. Olga Pavlincová se ale v lize pravidelně umisťuje na prvním druhém místě v poslušnosti a úspěšní jsou i Václav Zavadil a Ota Vodička.“

Božena Šprynarová reprezentuje klub v Záchranné brigádě kynologů Jihomoravského kraje. Petra Humlerová organizuje v jihlavské nemocnici činnost dvaceti canisterapeutických psů a jejich psovodů, kam z klubu chodí celkem tři psi.
Populární je loucká psí školka, nápad Marcely Šloufové. „Chodí mladí psi a začínající psovodi a Marcela se jim intenzivně věnuje. Jednu skupinu vedu i já. Je radost vidět, jak se psovodi radují z prvních úspěchů,“ uvažuje Tomáš Fischer. 

Jak vysvětluje, ve školce učí psovody, jak vychovávat psa: „Když má psovod se psem problémy, tak je to většinou vina psovoda. Psovod musí mít velkou trpělivost, aby psovi potřebnou věc vysvětlil. Ono to všechno trvá dlouho. Já mám svého Arnošta čtyři roky a někdy se musím vrátit úplně na začátek. Když něco nejde, nesmíte psa trestat, radši se otočit a vydýchat to.“

Do budoucna předseda klubu přeje, aby se všechno dařilo jako dosud: „Aby lidi a psi byli spokojení, aby si rozuměli. A abychom třeba jednou vychovali ještě nějakého mistra světa.“    
Redakční úprava textu: -jv-