Debutové CD Chci zpívat a hrát vydal třebíčský písničkář Petr Koksa Uhlíř. Kdy složil první písničku, si pamatuje přesně, bylo to 1. ledna 2023. Přiznává, že do té doby se do toho příliš nehrnul, chyběla mu sebedůvěra. 
„Pak jsem zkusil složit další a další a v roce 2025 jsem se odhodlal, že vydám CD. Šel jsem za známým Tomem Bowlingem, který má nahrávací studio. Tam jsem zjistil, že to není taková legrace. Že skladba musí mít nějaký rytmus a musím ji zahrát naprosto perfektně,“ vyznává se Uhlíř.

Netají, že první písnička v nahrávacím studiu mu dala zabrat a stála ho mnoho úsilí. Postupně si na práci zvykal a nahrávání postupovalo rychleji. 
Pak si dal šibeniční termín, že CD musí vydat do svých narozenin, a ještě dva dny před křtem nebylo hotové. Nakonec všechno klaplo a mohl ho pokřít v třebíčském Divadle Ampulka. 
Petr poukazuje, že pokud jde o hudební nápady, tady nouzí netrpí. Pokud jde o texty, tam je to horší, není češtinář a vznikají poměrně dlouho. 

I půl roku
„Některé trvají pár dní, ale také půl roku. Nejsem typ, který si sedne, a něco napíše. A nikdy nejsem spokojený, po čase si říkám, že bych to napsal jinak. Spokojený nejsem nikdy,“ říká Uhlíř.
Vzpomíná na začátky, kdy první kytaru dostal ve třetí třídě základní školy. Měl přání se naučit na nástroj hrát a rodiče ho přihlásili tehdejší Lidové školy umění.

Po roce marného snažení učitelé prohlásili, že bude lepší, když učení opustí, že ten talent tam není. Chvíli trvalo, než se ke kytaře vrátil. 
Zhruba v šesté, sedmé třídě vzal kytaru zase do ruky. A s určitými přestávkami už ve hraní pokračoval. Pokud jde o tradici v rodině, jeho děda hrál na harmoniku. Dokázal zahrát vše, co slyšel, nedělalo mu to žádné problémy. Uhlíř přiznává, že takový talent určitě nemá. 

Nejprve oslavy
Vystupovat začal v roce 2022, nejprve to byly různé oslavy, pro kamarády. Zprvu měl značnou trému, říkal si, že vlastně nic neumí, čím by lidi upoutal. Kamarádka mu ale nedala jinou možnost. 
„Jak to člověk zkusí, stává se na tom závislý. Je pravda, že nyní nejčastěji vystupuji sám, ale občas hraji s kamarádkou, která umí na varhany, či s kamarádem, který hraje na canjo,“ poznamenává Uhlíř. 
Větší kapela ho zatím neláká, při hraní vlastních i převzatých písniček si vystačí sám. Ale do budoucna takovou možnost nevylučuje, určitě by to bylo zpestření. 

„Když vystupuje víc lidí, je to složitý s tím, aby se sešli. Když vystupuji sám, je to přece jen jednodušší. Vím, kdy mám čas a kdy nemůžu,“ vysvětluje Uhlíř. 
Připouští, že nejlépe se mu hraje v prostředí, kde lidé znají písničky, které hraje. Nejen převzaté, ale i jeho. Když slyší odezvu ve formě potlesku, to je pro něj největší odměna. 

Nebrání se účasti na festivalech, ale chápe, že není natolik známý, aby ho pořadatelé pozvali. Na druhou stranu by to určitě přivítal. Zatím mu stačí, když se jeho písničky lidem líbí. 
Pokud jde o jiný žánr, u rockové hudby si dokáže představit, že by hrál svoji muziku. Ale nyní, když písničky skládá, už ví, že to bude pro zpěv a hlas. 
Pokud jde o cvičení, snaží se hrát denně, ale v době našeho povídání měl oteklou ruku, protože ho štípla včela. A s tím se cvičit nedalo. Na vystoupení často hraje několik hodin a to si druhý den dá pauzu. Zejména se musí starat o hlasivky, aby náročná vystoupení vydržel. 

Mnoho vzorů
Pokud jde o vzory, líbí se mu Freddie Mercury nebo Andrea Boccelli. Z písničkářů obdivuje tvorbu Karla Plíhala. Ale všechny vyjmenovat, to by byla dlouhá řada. 
Vrací se k textům, kdy by přivítal i nějaký workshop, tam se dost trápí. Náměty bere ze života, první písnička se jmenovala Nádraží, podnět získal z filmu Jako jed. 
„Písnička Holky, tak tam je to jasný. Písnička Máma, tam je to taky jasný. Zpívat a hrát, tam je to taky jasný,“ nastiňuje Uhlíř. 

Zkusil i využít umělou inteligenci, ale text se mu příliš nelíbil. Pokud jde o aparaturu, používá svoji, i kytary něco stojí. 
„Ale co je nejdůležitější, to je odezva od lidí. Ta mě nabíjí, třeba ve Stříteži u Třebíče vystupuji velice rád, tam je ta správná atmosféra,“ dodává Petr Uhlíř.