Hodně nahlas si řekla o vysoké umístění v anketě Atlet Vysočiny Nikola Musilová (*2006). Po stříbru a bronzu na dospělém mistrovství republiky brala jihlavská reprezentační sprinterka Nikola Musilová dva cenné kovy i na šampionátu kategorie U22 v Táboře (29. – 30. 8.). Na „dvoustovce“ se dočkala prvního velkého titulu kariéry!    

Kdyby vám před letní sezonou někdo řekl, jakou medailovou sbírku nashromáždíte…
…absolutně bych tomu nevěřila (úsměv). Co všechno vyhraju, že získám zlato, by mě ani ve snu nenapadlo.

A ještě jste výsledkově zastínila klubového kolegu Eduarda Kubelíka…
Je to trochu zvláštní, protože Eda je dlouhodobě v našem klubu nejlepší. Chvíli jsme spolu trénovali, něco jsem od něj odkoukala a dopadlo to na úrodnou půdu (úsměv).

Jak bylo v Táboře?
Krásně (úsměv). Jak já říkám, mám to za humny, protože běhám za Jihlavu, ale bydlím v Žirovnici. Fandila mi celá rodina. Měla jsem ji tam v neděli, kdy jsem vyhrála titul. Krásně to vyšlo. Rodiče mi hned gratulovali.

Cítila jste coby favoritka výsledkový tlak?
Ani moc ne. Upřímně řečeno tlak ze mě spadl, protože jsem věděla, že mám „splněno“ z dospělého mistrovství. Malinké stresy tam byly, ty jsou pokaždé, ale něco mi říkalo, že by to mohlo dobře dopadnout. Po rozbězích jsem věděla, že nestane-li se něco neočekávaného (špatný start, zranění), klapne to. 

Ve finále bronzové „stovky“ jste měla pomalejší čas než v rozběhu. Čím to?
Foukal protivítr. Ve finále jsem ho ani moc nevnímala, ale v rozběhu hodně vadil.

Co říci ke zlatému závodu na 200 metrů?
Celou sezonu jsem ukončila nejlepším možným způsobem. Lépe to dopadnout nemohlo. Třešnička na dortu (úsměv). I když výsledný čas nebyl podle představ. Je konec sezony, všichni závodníci jsou unavení, i já jsem to na sobě pociťovala. Ale na to se historie neptá.

Dokážete předvést mnohem rychlejší „dvoustovku“, že?
Ano. Letos jsem si po delší době zaběhla osobní rekord (23.57), od kterého se všechno odvíjí. Za tenhle zlatý čas bych byla minulý rok šťastná, ale když mám osobák, koukám na to jinak.

Horší čas, ale mistrovský titul. Každý atlet by to bral všemi deseti… 
(úsměv) Je to pravda, ale připadá mi, že v dospělých kategoriích se na medaile až tolik nehledí. Jsou pochopitelně krásné, ale závodníci řeší hlavně časy. Alespoň já to takhle vnímám.

V obou finále jste soupeřila s třebíčskou Jolanou Mityskovou. Když bychom to porovnali s hokejovou rivalitou mezi Jihlavou a Třebíčí, bylo to atletické horácké derby?
(úsměv) Je o rok mladší a věkem ještě juniorka, takže rivalky nejsme. Já Jolaně přeji úspěchy a doufám, že i ona je přeje mně. Je lepší na „stovce“, já na „dvoustovce“ a tak to i dopadlo. 

Jsou medailové výsledky odrazem nějaké změny ve vaší přípravě?
V říjnu to bude rok, co jsem přestoupila k trenérovi Petru Habáskovi do Prahy. Najeli jsme na nový styl tréninků a očividně mi to sedlo. Hodně chodíme do posilovny, takže jsem zesílila. Máme úžasnou tréninkovou skupinu, v Praze se mi také líbí, krásně se to všechno sešlo. Možná mi prospělo i závodní volno v halové sezoně, kterou jsem celou vynechala kvůli zranění stehenního svalu.  

Na příští rok jste si na sebe upletla hodně velký výsledkový bič. Jste na to připravena?
Ano, jsem. Budu muset v přípravě ještě více zamakat, ale zvládnu to. Výsledkového tlaku se nebojím, naopak se těším. Jedním z cílů pro novou sezonu je účast na mistrovství Evropy do 23 let v Polsku. Ráda bych se kvalifikovala do individuálního závodu. Kvalifikační limit bych měla splnit.