Horolezecký oddíl TJ Alpin Třebíč letos slaví významné výročí. Uplynulo 30. let od otevření lezecké stěny v tělocvičně  Základní školy Benešova. Za tu dobu se na stěně vystřídaly stovky lezců, vznikla řada přátelství a členové společně zažili nespočet tréninků, závodů, výjezdů a dalších nezapomenutelných okamžiků.

„Rádi bychom proto pozvali všechny současné i bývalé členy oddílu na společné setkání a oslavu tohoto významného výročí 6. listopadu v 17 hodin. Uskuteční se v restauraci Lihovar, Nad Zámkem 7, ve velkém sále. Přijďte zavzpomínat na společné chvíle, potkat staré kamarády a přátele a společně oslavit 30 let lezení v Třebíči,“ zve současná předsedkyně oddílu Radka Burianová.

Úplně první novodobý předseda Bohumil Caha vzpomínal na inspiraci. Do Třebíče se přestěhoval ze severních Čech Pavel Horník. Zastával funkci hajného v Bažantnici. Na půdě si postavil úplně první lezeckou stěnu. Podobnou si vyrobil Caha v domě ve Stříteži.

„Pak jsem se dozvěděl, že je horolezecká stěna v Brně. Jel jsem se tam podívat, byla krásná, obrovská, vysoká. Tak jsem tam začal jezdit, nadchlo mě to, vyhecoval jsem Petra Chmela, že bychom mohli něco podobného udělat v Třebíči,“ vzpomíná Caha.

Začali obcházet sponzory, ale ti tomu nedůvěřovali. Nakonec jich pár záměr podpořilo. Podařilo se objevit i výrobce, který slíbil ji postavit zhruba za milion korun. Čtvrt milionu korun na záměr půjčil Caha, sto tisíc Chmel,70000 Kč Gottlieb. Ještě nějaké peníze si nadšenci popůjčovali.

„V té době jsem stavěl rodinný dům, přesto jsem do toho rizika šel,“ netají Caha. Zdůraznil, že všechny půjčky byly náležitě vyúčtované a posléze se je podařilo splatit. Nakonec stěna v Třebíči vyrostla.

„Jednalo se o naprostý unikát, v České republice to byla osmá lezecká stěna. Proto jsme pořádali mnoho závodů, pro děti, mládež i dospělé, i mistrovství republiky a různé poháry,“ přibližuje Caha.

Do Třebíče jezdili lezci z Brna, z Jihlavy, či ze Žďáru nad Sázavou, ze širokého okolí. Dnes je lezecká stěna ve všech větších městech, dokonce i několik, ta třebíčská byla unikát. Firma ji tehdy postavila přes prázdniny a stále funguje.

To už se ke slovu dostává další předseda horolezců Karel Konečný, který funkci vykonával po Cahovi. Vypráví, že vždy, když šel kolem nějakého kopce, skály, měl nutkání vylézt nahoru. Jednalo se o takové spontánní lezení s kamarády.

„Neměli jsme kontakt na žádný skutečný horolezce, a ve chvíli, kdy se postavila stěna, říkám, to je místo, kam musím zajít, no a už jsem tam zůstal prakticky napořád. Člověk vklouzne do té komunity a najednou zjistí, že je tam, kde chtěl být,“ naznačuje Konečný.

Všichni tři předsedové se shodují, že funkce předsedy znamená zejména zajistit chod oddílu. Do toho spadá i fungování stěny. Nejen pro členy oddílu, ale pro širokou veřejnost. Oddíl nemá svou klubovnu, k setkání dochází právě u stěny.

Služba funguje třikrát týdně, kdy si lidé mohou vyzkoušet, co lezení na stěnu obnáší. Oddíl má svoje výroční schůze a samozřejmě zahájení a zakončení sezony. Pořádá i lezení mimo stěnu, účast není povinná.

„Zájem ze strany dětí je daleko větší než v minulosti a rodiče je daleko víc podporují. Lezecký kroužek vede kamarádka Romča Svobodová, má tam dvacet dětí. Rodiče s dětmi mohou přijít v době našich otevíracích hodin, není to problém. Vypadá to ale, že v letošním roce otevřeme ještě jeden kroužek pod vedením  Šárky Nohové,“ nastiňuje Burianová.

Všichni se shodují, že lezení na stěnu není nebezpečné. Jištění je dostatečné a maximálním úrazem je odřenina. Lezec i jistící osoba spolu komunikují, což nebezpečí výrazně snižuje. Instruktoři vždy nováčkovi vše vysvětlí, aby byl v obraze, co lezení obnáší. Ti jsou tam od toho, aby dohlíželi na bezproblémový chod.

Výstup na lezeckou stěnu je průprava na lezení po skalách, ty ale nenahradí. Tam je lezení daleko složitější a vyžaduje znalosti a jiné jištění. Bez zkušeností je takové lezení dost riskantní.

„Spoustu mladých lidí ani venkovní lezení nevyhledává. Stačí jim stěna. Pro spoustu mladých lidí je tohle varianta posilovny, fitness nebo něčeho takovýho,“ shodují se předsedové. Na skalách musí mít lezec i cit pro najití cesty. Na stěnách jsou pro jednotlivé obtížnosti barvy, ty na skalách nejsou. Skala má jiný charakter, nejsou tam viditelný chyty, naprosto se od stěny odlišuje. Na stěně také hraje roli výška lezce, kdy každý může využít jiný chyt.

„Jedině usilovným lezením a pozorováním ostatních lezců a přemýšlením nad tím, jak vlastně ten daný problém vyřešit, se rozvíjí,“ bavíme se o špičkovém lezení. Někdo musí cestu natrénovat, jiný to dá napoprvé.

Obtížnost se na třebíčské stěně mění vždy o vánočních prázdninách. Vše se sundá, očistí a staví se nové cesty. Některé pro děti menšího vzrůstu, jiné pro dospělé, pokročilé. Vrcholový sport je zase poněkud jinde, jedná se o speciální lezení, kdy se hlídá i strava, výživa.

Určitě je zajímavá informace, že na třebíčské stěně poprvé závodil nejznámější český lezec tehdy šestiletý Adam Ondra. Už tehdy projevoval ohromnou ctižádost.

Radka Burianová se vrací k oslavě a říká, že určitě přivítá všechna historická fota, dokumenty, z doby, kdy se stěna stavěla a později se na ni lezlo. Potěšila by i videa. Caha připomíná, že právě stěna oddíl zachránila, kdy se z několika členů postupně rozrostl.

„Kolik oddílů v České republice má svoji vlastní stěnu? Já nevím, mně přijde, že všude jsou ty stěny teď komerční. Hlavně ty moderní. Proto stojí za to si to připomenout,“ říká. A všichni si pochvalují korektní spolupráci se školou. Vše doplňuje Bohumil Caha vyprávěním rané historie.  

Oddíl byl založen v roce 1968 pod záštitou TJ Sokol Náměšť nad Oslavou. Jedněmi z prvních členů byli Standa Vrška, Tonda Kafka, Chládek, Láďa Kolbábek, Míra Smutný, Dyntar st., bratři Svobodovi, bratři Mužíkovi.

Z ženské populace Marie Šimůnková, Marie Horká. O něco později přišel do oddílu Houser, Horák, Pavel Jeník. V letech 1975 až 1977 nastupuje mladá generace – Honza Filip, Pavel Machovec, René Javorek, bratři Cahovi.

Špatná organizace v následujících letech téměř zapříčinila rozpadnutí oddílu, jehož vedení se v roce 1979 ujímá Míra Smutný následován Milanem Handlířem. V lednu roku 1980 přechází oddíl pod ČSTV Třebíč do sloučeného oddílu TJTL. V té době měl pouhých šest členů – Milan Handlíř, Jiří Caha, Bohumil Caha, Pavel Machovec, Jan Filip, Tonda Kafka. Od roku 1981 se členská základna rozšířila na čtrnáct členů a tento počet se postupně zvyšoval až na téměř 50 členů.

V roce 1990 se ujímá vedení oddílu Bohumil Caha a oddíl odchází z TJTL a pod novým názvem TJ Alpin Třebíč se stává samostatným subjektem. Díky nové době, tedy hlavně rozvoji podnikání, ztratil většinu členů.

Po neshodách s ČSTV v roce 1996 z této organizace odchází. Do oddílu postupně vstupují noví členové, ale hlavní příval členů nastal v roce 1996, kdy Bohumil Caha a Petr Chmel nechali postavit lezeckou stěnu.

Kromě členské základny byl založen také dětský lezecký kroužek. Tam se našlo spoustu talentovaných dětí, kde především vynikla Lucka Kratochvílova a Petr Caha. Tito dva již ve dvanácti letech byli velice úspěšní na závodech Pohár ČR a Mistrovství ČR. Pro svoje úspěchy byl Petr Caha nominován do reprezentace ČR a rozjel se na Evropský pohár a Mistrovství světa.

Během éry TJ Alpin se ve funkci předsedy vystřídali tito členové: Chládek, Smutný, Jeník, Handlíř, Caha, Konečný a nyní Burianová. Oddíl působil nejčastěji na skalách na Vysočině, Pálavě, v Adršpachu.

Uskutečnil desítky, možná stovky výstupů ve Vysokých Tatrách. První významný výstup uskutečnili bratři Svobodovi v roce 1970 na Kavkaze výstupem na vrchol Kazbek 5047 m/m.

V roce 1989 Caha B. a Jahoda V. podnikli 20denní přechod Kavkazu. Pro špatné počasí nedokončili výstup na vrchol Ušba 4900 metrů nad mořem ani výstup na Elbrus 5642 metrů. Výstup na Elbrus se podařil až v roce 2012 synovi Zbyňkovi Cahovi.

Po roce 1989 se jednotliví členové rozjeli do hor po celé Evropě, ale i do Austrálie. V roce 1998 Caha B + 3 kamarádi slanili nejvyšší vodopád světa Santo Anchel 987 m jako druhá expedice na světě a následně vystoupili na vyhaslou sopku Cotopaxi šest tisíc metrů nad mořem.

„Tímto skromným shrnutím historie TJ Alpinu se omlouvám všem, na které jsem si nevzpomněl nebo neznám přesněji jejich lezecké úspěchy, i za možné nepřesnosti. Není v mých silách si zapamatovat všechny podrobnosti za téměř 45 let historie mého členství v oddíle, a starých členů už se nejspíš nezeptám,“ dodává Bohumil Caha.

„Jako poslední informaci bych uvedla, že se jako tým budeme snažit udělat pro oddíl i stěnu maximum. Aby vše fungovalo tak, jak má. Ale hlavně chceme dobré fungování oddílu i stěny  udržet pro mladší generaci, ta je pro nás velice důležitá,“ závěrem řekla Burianová.