Letošní teplý a suchý rok nás velmi trápí, ale bohužel již nepřekvapuje. Pro naše předky bylo před 190 lety podobné počasí opravdovým šokem, který se dostal do kronik. Vnímavý a literárně zdatný smrčenský kronikář Streichsbier toto podrobně popsal.
Začalo to nenápadně: „V únoru 1834 nastalo tak krásné počasí, že polní práce a vláčení šly tak od ruky, až se prach zvedal jako mračna. Teplota se zvýšila natolik, že 24. února se na jihlavském náměstí nedalo na slunci dlouho vydržet a člověk musel vyhledat stín. Tato dvě po sobě jdoucí léta byla pro nás, obyvatele hor, nejen nejpohodlnější, ale přinesla i nejbohatší zemědělskou úrodu, zejména co do množství a kvality ozimého žita. Z jedné měřice výsevu mnozí sklidili až 12 mandelů obilí“. 
Taková úroda odpovídající zhruba 1,5 t/hektar byla pro sedláky zcela zázračná a odpovídala dvojnásobku obvyklé úrody v této nadmořské výšce při absenci chemie a hnojiv.
Delší vegetační období, žádné plísně a krajina s dostatečnou zásobou vody z předchozích let byla po tyto dva roky rájem. 

Streichsbier, který byl bystrým pozorovatelem přírody, byl osobně překvapen výnosem svých včelstev: „Pro včelařství byl rok 1835 rokem takového rozmnožení a nebývalého rozmachu, že se onoho léta v době rojení potulovalo po lesích množství rojů, které vyhledávaly všechny duté prostory. Nejednomu včelaři se v těchto příznivých dvou po sobě jdoucích letech stalo, že z několika starých úlů nakonec v posledním roce získal přes 20 mladých rojů. 

Patří to ovšem k vzácným případům, které se možná nebudou opakovat dalších 50 let; vždyť ani žádný z pamětníků nepotvrdil, že by se něco podobného někdy stalo. To vše díky oněm předchozím dvěma suchým letům, která s sebou přinesla tak příznivou a přitažlivou úrodnost, jež těmto včelím tvorečkům bezpochyby nabídla nadbytek medových výparů. Právě ty jim dopomohly k tak bohatému užitku a k takovému rozmnožení, jaké jim bylo dopřáno.“
Všichni včetně nejstarších pamětníků byli nejvíce překvapeni neobvyklým suchem, které bylo v kraji podle všeho ještě větší nežli to, co zažíváme letos. 

Kronika zaznamenala ojedinělé jevy: „Kvůli po sobě jdoucím suchým rokům nás v oněch dvou suchých letech, zejména roku 1835 skutečně jímala úzkost z ohromného nedostatku vody. Potoky, rybníky, řeky, a dokonce i ty nejlepší a nejstálejší prameny vyschly. Vyschla i Kamenná studánka (Steiniger Brun) na zadním Roháči v lese u hranic s Větrným Jeníkovem. Nikdo nepamatuje, že by někdy za jeho života tento pramen vyschl, a přesto byl, stejně jako několik dalších lesních studánek, v onom roce i s okolím vyprahlý na troud. 

Vyschly dokonce i lesní bažiny, a to natolik, že lidé v nich mohli vykopávat a odvážet odtud na vozech stelivo a hnojivo, neboť tyto močály byly v celé své ploše suché. Zatímco všechny velké prameny v okolí již značně slábly, pouze Zlatá studánka (Goldbrunn) ještě trochu držela, ale obzvláště Jelení studánka (Hirschenbrun) u statku Andrease Kreutze č.p. 48 zvaného Hirschenbauer (Jelení sedlák) zůstala při svém plném průtoku.“ 
Zápis tak potvrzuje nejen vydatnost pramene u samoty pod Vysokým kamenem, ale především historické Zlaté studánky v lokalitě „U devíti studní“ směrem k Úsobí, odkud město Jihlava budovalo na počátku 17. století impozantní vodovod.
Po suchých a teplých letech, kdy se podařilo naplnit sýpky po okraj, přišla v roce 1837 katastrofa v podobě chroustů, zvaných též lešáci.

Streichsbier to barvitě vylíčil: „Toho roku bylo v našem drsném pohoří velmi vlhké a studené léto, zejména náhle nastoupivší dlouhé a studené jaro nám způsobilo o to větší škody, což potvrzovali i staří pamětníci. 
Muselo se jim dát za pravdu, že kvůli dlouhotrvajícím mrazům bílí ponravovití brouci, kterým se říká lešáci (Leschaken), nedospěli do stadia kukly, aby se vylíhli a vyletěli jako májoví chrousti (Maje Käfer), nýbrž zůstali v zemi a o to silněji rostli a žrali. Tato havěť tak sežrala na polích všechny druhy obilí, dokonce i lněné semeno, zelná políčka a obzvláště naši hlavní potravu – brambory. 

Na některých polních tratích byly velké plochy, celá i poloviční pole podežraná a kořínky plodů ukousané, takže rostliny předčasně usychaly a padaly k zemi. Lidé dokonce tyto předčasně odumřelé plodiny nemohli ani odsekávat srpem, ale museli je rukama vytrhávat jako len. 
Také na suchých loukách se nacházeli tito bílí červi (lešáci), kteří podryli drn tak, že bylo možné sloupnout celé pláty trávy. Hlízy jako brambory a podobně byly tímto hmyzem s kusadly okousány a vyžrány na celých pásech polí tak, že zbyly jen prázdné slupky. 

Mnohým to ubralo téměř čtvrtinu úrody, ačkoliv bývala v jiných letech tato plodina nejvýnosnější. Tato havěť se v roce 1837 začala šířit od samotné hranice města Jihlavy s Moravou dále po vysokých horských polohách; nejhorší žír postihl zejména chudé lesní půdy těchto krajů až k městu Světlá nad Sázavou a k řece u Německého Brodu.“ 

Tato katastrofa byla jedna z nejhorších v 19. století a zaznamenaly ji kroniky v širém okolí. Přemnožení bylo tak silné, že vrchnostenské úřady nařizovaly poddaným povinný sběr ponrav na polích jako součást robotních povinností. Existují záznamy o tom, že sesbíraní chrousti byli spařováni a zkrmováni prasatům nebo drůbeži, aby se zmírnily ztráty na krmivu.

 
Výpadky ve sklizni vedly v zimě 1837/1838 k výraznému nárůstu cen potravin na jihlavských trzích. Podle hlášení z Čáslavského kraje (kam Smrčná spadala) byla úroda v některých obvodech kvůli „červu“ o 50–70 % nižší než obvykle. 
Pokud porovnáme tyto zápisy s dostupnými daty z pražského Klementina, vidíme, že roky 1834–1836 patřily k nejteplejším a nejsušším periodám 19. století na našem území. 
V 19. století zde byla průměrná roční teplota 8,8 °C. Rok 1834 s teplotou 11,5 °C působil jako zjevení z jiného světa, následující dva roky s teplotou 9,8 °C. K tomu se připojil nedostatek srážek (v roce 1836 spadlo pouze kolem 70 % dlouhodobého srážkového úhrnu). 

Prudký obrat v roce 1837 přinesl propad průměrné teploty o 3,4 °C. Mimořádně chladné jaro s dlouho přetrvávajícími mrazy a opožděným táním následovalo velmi deštivé a chladné léto s minimem slunečního svitu. Tyto podmínky se potkaly s 3-4letým vývojovým cyklem chroustů, a jak správně popisuje kronika, chladná podmáčená půda v kombinaci s opožděným jarem zabránila chroustům v zakuklení a totální decimaci úrody brambor a obilí přemnoženými ponravami. 
Když porovnáme tehdejší extrémy s naší současnou klimatickou realitou (období let 2010–2026), zjistíme, že to, co bylo v 19. století naprostým a život ohrožujícím úkazem, se dnes stává běžným standardem. Aktuální dlouhodobý normál (1991–2020) dosahuje v Klementinu již 11,3 °C. 

Nepřekvapí nás již ani únor, když klementinský průměr února 1834 byl +2,5 °C (tehdejší normál byl pod nulou) a nás šokoval únor 2024 průměrnou teplotou +8,1 °C, což překonalo i historické březnové hodnoty. 
Tříleté sucho z kroniky bylo strašlivé a pršelo extrémně málo, ale krajina nebyla tak přehřátá. V uplynulé dekádě sice občas napršelo srážkově normální množství, ale kvůli vysokým teplotám se voda enormně rychle odpařila a výsledkem bylo masivní vysychání podzemních vod v celém Česku a katastrofická kůrovcová kalamita, která zničila lesy i na Vysočině – včetně okolí Roháče, o kterém píše kronika. 
Letos zatím prameny v krásně se obnovujících lesích naštěstí nadále tečou a toužebně očekávají zimu bohatou na sníh. Tak si držme palce a doufejme.