V roce 2009 se na Českomoravskou vrchovinu přestěhoval rodák ze severního Londýna Jan Peknik Kozák. Absolvent studia výtvarného umění na tamní Central Saint Martins dnes žije a tvoří v ateliéru v želivském premonstrátském klášteře. Působí také v galerii současného a moderního umění 8smička v Humpolci a je jedním z vyučujících na Střední uměleckoprůmyslové školy v Jihlavě - Heleníně. 

„Ve své dramaturgii se snažíme dávat prostor i autorům a umělcům, kteří jsou nějakým způsobem spojeni buď přímo s Jihlavou, nebo s regionem a širším okolím. Jan Peknik, ač je rodákem z Londýna, si našel cestu zpět do Čech a přímo na Vysočinu,“ vysvětlila 10. června na vernisáži kurátorka galerie Mahlerova domu Jana Součková.
Ve své tvorbě se Jan Peknik věnuje malbě, grafice, koláži i fotografii. Tato média v ní také prolíná. Tematicky se dlouhodobě zabývá tématy kolektivní a osobní paměti či reprodukovaného obrazu. 

Paměť prostoru 
Výstavu svých abstraktních maleb v Mahlerově domě nazval Jan Peknik Všechno je možná něčím jiným. Propisuje do ní paměť prostoru, v němž v současné době žije a tvoří. 
Vystavil kolekci silných děl, v nichž „propojuje výpovědi dějin umění a historie vepsané do zdí.“ V základu obrazů vychází z podoby rozpadajících se reálných fasád s řadou jejich opotřebovaných vrstev, otisků lidské přítomnosti či nepřítomnosti, následků působení času.  

„Výjevy se objevují a mizí, struktury se rozpadají a znovu skládají, podobně jako samotná paměť, která není pevná, ale neustále se proměňuje…,“ zní v anotaci výstavy. 
Výchozím médiem pro vznik obrazu je pro Jana Peknika fotografie. Do procesu vzniku díla pak tvůrce zapojuje autentické materiály a využívá jejich struktury a vlastnosti. 
A tak se v jeho technikách kombinovaných na plátně či na deskách uplatňují písek, sádra, stěrka, polystyren, cementové lepidlo a Duvilax, papír, krepový papír, latex, lak či saze. Vedle nich pálená keramika, želatina, inkoust, zrcadlo, různé pigmenty či spreje. 

Pozorovatel může v detailech objevovat i širší kontexty, krajinné motivy či geologické vrstvy, které autor předkládá jako osobitou formu archivní paměti světa. 
Jeho cílem je i znejistit diváka, přivést ho při zkoumání díla k zapojení smyslů, k přemýšlení nad zobrazeným, k objevování perspektiv.
„Umění je ta nejlepší věc, která může být. Je to ta nejlepší terapie, která existuje. To říkal vždycky můj táta, který už s námi není,“ uvedl svoji výstavu Jan Peknik Kozák s díkem své přítelkyni Natálce, která pomohla s tvorbou koncepce a výběrem obrazů. 
Jak vysvětlil, výstava odráží asi rok práce. Je rozdělena do dvou odlišných částí: „Člověk by v podstatě mohl říct, že jsou to dva různí umělci. A to mě vlastně zajímá, ty různé pohledy. Věci, které jsou až přeplácané, taková jakoby geologie - je tam hodně věcí na sobě, jsou tam vrstvy. A ta druhá věc, která je taková minimalistická, jednoduchá, strohá.“  

Obě tyto polohy podle Kozáka propojuje hra s formou - jak se formy rozpadají a opět nacházejí. Název výstavy podle něho vychází z rozhovoru s americkou malířkou Amy Silllman, která na otázku, o čem je umění, reagovala, že o tom, aby nás zmátlo, že možná všechno je něčím jiným.  
Obrazy maluje Jan Peknik na zemi, chodí kolem nich. „Takže člověk ten obraz obejde a najednou ta věc je úplně jiná, najednou se ty tvary úplně mění, věci se ztrácejí, zase se nacházejí…,“ uvažuje malíř.  

Dva pohledy na svět
Svoji roli podle něho hraje také skutečnost, že je bilingvální: „Jsem narozený v Anglii, mluvím česky, takže ten svět vidím nějak dvojmo, dvěma způsoby. Všechno vždycky může být řečeno jedním i druhým jazykem, a to mění význam nebo nádech věcí.“
I text pro výstavu je pro Peknika Kozáka přirozenější v angličtině, v níž vznikal: „Když se to přeloží do češtiny, ztrácí se tam nějaké nuance. Takže i jazyky jsou jakýsi způsob, který věci dělá něčím jiným, než čím mohou být.“     
Zásadní okolností jsou pro želivského tvůrce také média, která využívá: „Hodně je to o fotografii a o nějaké haptické (dotykové), plastické poloze, o hliněném materiálu. Moje máma je keramička a táta byl fotograf. Myslím, že v těchto věcech se tyhle dva momenty hodně propojily. Je tam ta fotografie, u které to všechno začíná, a vlastně taková ta haptická poloha. Nabaluje se na to to bláto, které ta hlína reprezentuje.“  

Jan Peknik sleduje rozpad věcí, zamýšlí se, zda je viděné v nás, nebo je opravdu vidíme. V souvislosti se svou autorskou výstavou ocenil prostředí galerie Mahlerova domu, kde se podařilo obrazy velmi dobře nasvítit. 
V prostředí, které se odkazuje ke skladateli Gustavu Mahlerovi, doplňuje celek zvukový objekt propojující hlavní motivy výstavy – obraz, krajinu, paměť i vztah mezi přírodním a umělým.

Moment zvuku a hudby je pro Jana Peknika podle jeho slov blízký: „Celý život dělám s hudbou. Vlastně jsem si uvědomil, když jsem tvořil tu zvukovou instalaci, že i obrazy jsou hodně o zvuku. Že zvuk je také víc abstraktní. Když třeba sedím na zahradě a poslouchám ptáky, jak zpívají, tak si třeba najednou myslím, že jsem slyšel mobil, že mi zazvonil. Ale ona to byla nějaká kombinace zvuků - ptáka, a nějakého auta… Ten zvuk je strašně abstraktní a iluze se zvukem jsou jakoby hned. Kdežto ty oči takové nejsou, nelze je tak jednoduše oklamat. A tak bych řekl, že se snažím obrazy dělat tak, aby to bylo jako zvuk. Aby ty oči byly oklamané a všechno to bylo takové trošku nejisté.“ 

Součástí výstavy jsou autorův text, seznam použitých materiálů a také instalace, která rovněž za použití industriálních materiálů rozvíjí témata hmoty, formy a procesu prostřednictvím designu. 
„Sádrové odlitky potravinářských obalů a krabice navrácené do své ´tovární´ podoby jako by znovu splývaly s fasádou či povrchem. Jejich těla působí téměř antropomorfně - objekty pokoušející se uniknout nevyhnutelnému zániku,“ uvažuje tvůrce nad vyzněním objektu. 
Jak dodává, běžné obaly byly vybrány pro své (nečekané) vizuální kvality a otevírají otázku, čemu věnujeme pozornost a nakolik je úspěch uměleckého díla založen na jeho estetice.  

Co nejrychleji…
„Myslím, že je to hodně symbolické,“ zamýšlela se při vernisáži výstavy Všechno je možná něčím jiným nad tímto titulem ředitelka městské kulturní organizace Brána Jihlavy Patrícia Glinská. Jak dodala, věci někdy nejsou takové, jakými se zdají na první pohled: „Je dobré dát jim šanci, anebo si zjistit, co jsou vlastně zač.“ 

Primátor Jihlavy Petr Ryška ocenil velký zájem Jihlavanů o vernisáž a kulturní dění ve městě. K Janu Peknikovi směroval s úsměvem vzkaz v podobě špatné zprávy pro jeho tvorbu: „My se budeme snažit, aby těch rozbitých domů a fasád bylo co nejméně, takže té inspirace už do budoucna tolik mít nebude. Tak ať se snaží hodně tvořit v nejbližších letech. Věřím, že ta Jihlava se opraví, takže jak jsem říkal – co nejrychleji...“   

Už bez nadsázky primátor ocenil působení vystavených děl: „Nejsem žádný znalec umění, ale ty obrazy se mi líbí. Něco mi říkají, mají nějakého ducha. Všude jsem to nenašel, ale ve spoustě z nich. Umím si představit, že bych doma našel místo, kde by vytvářely příjemnou atmosféru a něco mi povídaly. Vidím tam i tu historii a paměť, a to je příjemné a důležité…“   
Výstava Jana Peknika Kozáka v Mahlerově domě potrvá do 6. září.