Šestkrát se během srpnových pozdních večerů rozsvítily divadelní štychy pod stromy na okraji vísky Věžnička u Polné. 
Z improvizovaného parkoviště na nedaleké louce mířily průvody diváků polňačkou k divadelní maringotce postavené na stráni nad chalupami. Tady se po setmění rozehrával příběh o vraždě místní švadlenky Anežky Hrůzové. 
Ta byla nalezena v nedalekém lese Březina o Velikonocích roku 1899. Divadelníci nyní ve své inscenaci rozehráli zejména antisemitskou reakci tehdejší společnosti na celou událost a nespravedlivý proces s obviněným polenským mladíkem židovského původu Leopoldem Hilsnerem.  

Divadlo Tentoryje se tak už počtvrté pustilo do závažné tematiky, kterou díky letním prezentacím v open-air prostředí vždy podává se silnou a specifickou atmosférou. 
Tato „závažná“ dramaturgie, která ale zároveň sahá i po vizuálně dobře zpracovatelných motivech, vychází z divadelního naturelu hlavní osobnosti souboru, jeho zakladatelky, dramaturgyně i režisérky Terezy Matějíčkové Fialové, jinak členky ostříleného divadelního souboru Zmatkaři Dobronín. 

Tentoryje postupně během letních prázdnin uvedlo v kulisách obce Věžnička tituly Kytice, Krysař, Její pastorkyňa a Anežka. Zdařile přitom s tématy pracuje na principech site-specific projektů, kdy je do příběhu zapracováno samo prostředí daného místa.
Divadelníci tak během let využili např. atmosféru vodní nádrže v centru obce, břehů potoka a parčíku se vzrostlými stromy, anebo působivých krechtů - sklípků zapuštěných ve stráni u starých statků. 

Autentické místo 
Tentokrát umístili ochotníci z Věžničky svůj pohled na příběh Anežky Hrůzové do mimořádně autentického prostředí. Diváky přivedli na louku nad obcí při staré cestě k Polné, doslova pár metrů od míst, kde se reálný násilný čin v samém závěru 19. století musel odehrát. 

Nutno připomenout, že jediné, co lze dnes na základě nově prozkoumaných okolností a důkazů o průběhu Anežčiny vraždy poměrně bezpečně říci, je fakt, že ji nemohl spáchat odsouzený údajný vrah Hilsner. 
Divadelníci ovšem ve své letošní inscenaci nemají ambici jakkoli detektivně pátrat ohledně pachatele činu. Ačkoli vraždu ve své náznakové dramatizaci zobrazují a z divadelního hlediska logicky a emotivně umisťují kamsi do temného podrostu vzrostlých smrků, není vlastně tahle konkrétní okolnost pro samotnou inscenaci příliš důležitá. 

Hned v úvodu ostatně scénář vypjatým dialogem z chalupy mezi Anežkou, jejím bratrem a matkou jasně připomíná, že motivy k vraždě mohly být z majetkových důvodů i přímo v rodině nebohé dívky.  
Divadelníci se tedy z hlediska lokace soustředili na cestu, kudy se Anežka před lety každodenně ubírala za prací do Polné. 

Nakonec sice upustili od jedné z původních myšlenek uchopit inscenaci formou jakýchsi zastavení doslova podél této cesty (přiznejme si, že to by bylo mimořádně technicky problematické z hlediska obsazení, svícení, divácké kapacity apod.), nicméně svoji produkci posadili zhruba do prostoru, kudy dívka z Věžničky pravidelně vycházela na cestu k lesu.  
A nutno říci, že genius loci tady zafungoval skvěle, že ta atmosféra či energie místa byla znát. Několikrát během představení si mnohý divák v hlavě řekl – tak tady někde to opravdu bylo. Několikrát zauvažoval, co se tehdy vlastně mohlo stát a ucítil potřebu znát odpovědi, jednou provždy věc uzavřít.

Přestože letošní inscenace DS Tentoryje nese titul Anežka (z hlediska charakteristiky tématu a propagace dobře zvolený), o Anežce a konkrétních okolnostech osudného večera se v ní vlastně příliš nehraje.
Lichými se tak zdají drobné stesky některých diváků, že vražda samotná se v ději odehrává příliš záhy a kromě nálezového popisu místa nad mrtvou dívkou se o ní mnoho nedozvídáme. Jenže o to tady vůbec nejde. 
Téma inscenace leží někde úplně jinde. Největší síla letošního kusu Terezy Matějíčkové Fialové a souboru poskládaného výhradně z herců s konkrétní vazbou na vísku Věžnička (až na živou kapelu vypůjčenou z Polné, která repertoárem i zapojením akordeonu představení velmi stylově doplnila) plyne z jeho aktuálnosti a nadčasovosti. 

Inscenace popisuje zejména nesmyslnost protižidovské kampaně Hilsneriády. Pojmenovává situaci, kdy lidé uvěřili bláboloidní pověře o krvi panen potřebné do židovských macesů. A kvůli tomu hystericky a bezmyšlenkovitě, anebo lží kvůli vidině finanční odměny, odsoudili celé etnikum a zničili život nevinnému člověku.
To vše sledovalo během srpna publikum ve Věžničce v momentu, kdy se jistý pražský advokát už poněkolikáté (a zatím marně) opět snažil přes patřičné orgány obnovit proces Leopolda Hilsnera a očistit jeho jméno. Úřady na to zatím neslyší.

Více v tištěném vydání JL s datem 25. 8.