Pan doktor Vystrčil a pan doktor Běhounek, to jsou lidé, kterých si dodneška strašně moc vážím, říká o vysočinských hejtmanech jejich dlouholetá vedoucí kanceláře Ivana Šteklová. 

Proč vznikla na kraji funkce kancléře? Pokud vím, tak historicky prvního kancléře u nás měl prezident Václav Havel… 
S tím oslovením přišel poprvé jako hejtman pan doktor Miloš Vystrčil (ODS). Vždycky, když mě někde představoval, tak říkal, že jsem jeho kancléřka. Ono to asi vzniklo tím, že jsem začala jako vedoucí oddělení kanceláře hejtmana. 
Potom jsem přešla na pozici vedoucí odboru sekretariátu hejtmana. Na většině krajů to je ale odbor kanceláře hejtmana a z toho zřejmě vzniklo kancléř-kancléřka.

Jak jste se cítila, když vám říkali paní kancléřko? 
Abych byla upřímná, tak si na tato oslovení vůbec nepotrpím. Jediné, co mě vždycky opravdu dostalo, bylo to, když mi někdo řekl paní vedoucí. To jsem si připadala jako někde v „sámošce“. Oslovení paní vedoucí jsem neměla úplně ráda.

Oslovení kancléř se tedy ujalo? 
Ano. Pan doktor Vystrčil nastoupil do Senátu a nový hejtman Jiří Běhounek (SOCDEM) to oslovení používal dál. V Senátu byl také kancléř, protože tam mají stejnou hierarchii jako na kraji. Víceméně tak každý věděl, o koho se jedná.
Pro mě ale byla důležitá práce, kterou jsme měli na starosti, a ne hierarchie. Jestli je někdo kancléř nebo vedoucí oddělení nebo odboru, na to moc nejsem, na to nemám povahu.

První hejtman František Dohnal vás oslovoval jak?
Pan Dohnal mi zpočátku říkal paní Šteklová. On lidi oslovoval buď křestním jménem, anebo příjmením. Většina lidí na sekretariátu se s panem Dohnalem znala z dřívějška, tak je oslovoval křestním jménem. Ty, které neznal, oslovoval příjmením. Nikdy nám neříkal tituly ani nás neoslovoval funkcí. Když už jsme spolu byli delší dobu, tak mě oslovoval Ivo.

V předchozím rozhovoru jste mi říkala, že jste byla nejdéle sloužícím kancléřem v republice. Vede se nějaká statistika?
Statistika se asi nevede. Znala jsem ale všechny kolegy. Vesměs to byli lidé, kteří do úřadu nastupovali se mnou, a vím, jak postupně končili.
Dlouho sloužil i Luděk Niče z Olomouckého kraje, ale na jedno volební období přerušil, když dělal kancléře řediteli úřadu. Pak se sice vrátil, ale na ty čtyři roky vypadl. Tím, že jsem byla 25 let na kraji, tak vím, že jsem z kancléřů sloužila nejdéle.

Jaká byla spolupráce s kancléři z ostatních krajů? 
Jak pan Dohnal, tak pan doktor Vystrčil i doktor Běhounek hodně dbali na to, abychom o sobě my kancléři věděli. Moc jsem to vítala, protože šlo o lidi, kteří řešili stejné problémy jako já. Jsem člověk, který má tendenci vždy lidi tmelit. Snažila jsem se proto spolupráci mezi námi držet a rozvíjet.
Navíc u nás bylo úplně první setkání kancléřů ze všech krajů. My (Vysočina) jsme tehdy byli docela na špici krajů, takže když od nás kancléři odjížděli, byli hodně překvapení, co všechno děláme.

Proč?
Vysočina byla v začátcích považována za takovou Popelku. Jak jsme vznikli ze tří krajů, tak nás ze začátku nikdo nebral moc vážně. Všichni hejtmani, kteří byli na začátku, se Vysočinu snažili tlačit pořád dopředu. Dělali vše, aby o Vysočině bylo vědět a její hlas byl slyšet. Proto jsme byli jedni z těch, kteří stále přicházeli s novými věcmi. To jsem měla hrozně ráda.
My jsme si mezi kancléři vytvořili přátelské vztahy, které se hodně utužily, když se uskutečnila první návštěva tehdejšího prezidenta Václava Klause v našem kraji.

V čem?
Zavedla jsem takový systém. Pracovně jsme tomu říkali: rychlá rota 1, rychlá rota 2 a rychlá rota 3. Měli jsme přípravný tým, potom tým, který doprovázel pana hejtmana a pana prezidenta, a pak tým, který po nás uklízel.
Vypracovali jsme si takový systém přípravy návštěvy. Tehdy to byly třídenní návštěvy. Denně se navštívilo třeba devět míst. Bylo to hodně náročné. Na přípravě hodně záleželo, jak návštěva dopadne.
My jsme ta místa minimálně dvakrát navštívili. Po každé návštěvě jsem všem starostům posílala svodku toho, na čem jsme se domluvili, co je potřeba, na co si dát pozor. Vypracovali jsme si systém, který se nám moc osvědčil.

Chtěly ho po vás i ostatní kraje?
Když potom u nás návštěva skončila, tak z krajů, kam jel prezident dále, po nás chtěli know-how našeho systému rychlých rot. A tím jsme se hodně dali jako kancléři dohromady. Začali jsme si daleko více vyměňovat zkušenosti. Když jsme řešili nějaký problém, tak jsme poslali dokolečka dotaz a pak jsme si to vyhodnotili všichni dohromady. Bylo to opravdu super.

Lišila se v něčem funkce kancléře na Vysočině v porovnání s ostatními kraji?
V mnoha krajích to byly často politické pozice. Kancléř býval ze stejné strany jako hejtman, protože si asi více důvěřovali. U nás nikdy nic takového nebylo. Já jsem velmi přímý člověk. Vždycky, když po volbách přišla nová politická reprezentace a nový hejtman, tak moje první otázka byla: Pane hejtmane, chcete se mnou spolupracovat? Každé čtyři roky jsem byla opravdu připravená, že budu odcházet.
Sice jsme v pracovním poměru u krajského úřadu, ale kancléř je jmenovaná pozice, takže vás mohou kdykoli odvolat. Nakonec z toho bylo 25 let a jsem za to strašně moc vděčná, protože to byly úžasné roky. Myslím, že málokdo může říci, že byl v práci spokojený tak jako já.

Nabízela jste svoji rezignaci i poslednímu vedení kraje v čele s hejtmanem Martinem Kuklou (ANO), za něhož jste ve funkci skončila?
My už jsme s panem hejtmanem spolu v minulosti spolupracovali, protože byl ekonomický náměstek v době vlády pana doktora Běhounka. Šla jsem za ním a zeptala se: Martine, chceš se mnou spolupracovat? Nemám problém skončit, pokud máš někoho jiného. On mi na to řekl: Já jsem o tom takhle vůbec nepřemýšlel. Chci spolupracovat.
 

Více v tištěém vydání JL s datem 18.8.