Nabídku lékařů v Jihlavě v nedávné době doplnil se svojí novou ordinací mladý praktický lékař pro dospělé Bronislav Kolář. Rodák z Liberce ve své praxi úročí zkušenosti z civilní i vojenské medicíny.

Při vstupu do ordinace nás v typickém bílém lékařském oděvu vítá usměvavý mladý muž, ze kterého vyzařuje pozitivní nálada. Jeho ordinace stále ještě voní novotou, všechny nezbytné přístroje už jsou na místě. Zároveň je ale patrné, že prostor ještě není docela „zabydlený“.

„Ty věci, které nejsou kruciální pro poskytování péče, tak pomaličku doplňujeme,“ vysvětluje lékař. Postupně plánuje ordinaci zkrášlit například nástěnnými obrazy a přiznává, že by se hodilo také větší množství skříněk pro uskladnění dokumentů a vybavení.

Přestože v současné době už v ordinaci přijímá nové pacienty, cesta Bronislava Koláře do vlastního provozu v krajském městě Vysočiny nebyla úplně přímočará.

Jak sám přiznává, medicína nebyla jeho dětským snem a k rozhodnutí stát se lékařem dospěl postupně. Po střední škole tak nastoupil k souběžnému studiu lékařské fakulty v Hradci Králové a Vojenské lékařské fakulty, což mu umožnilo spojit medicínu s armádou.

Specializaci na všeobecného praktického lékaře absolvoval už v pražské Ústřední vojenské nemocnici (ÚVN) s vyhlídkou, že ho v budoucnu čeká služba u chemického vojska v Liberci.

„V ÚVNce jsem byl v době covidu, takže to bylo takové specifické. A pak jsem půl roku pracoval v Liberci. Tam se ale ukázalo, že mi moc nedává smysl, jak se ta péče v armádě dělala,“ vysvětluje doktor okolnosti svého odchodu do civilního sektoru, po němž následoval přesun na Vysočinu, „mám manželku, která pochází z Jihlavy a pracuje tady. Takže byla logická volba se přesunout sem.“

Díky zkušenosti s vojenským lékařstvím může nyní B. Kolář reflektovat, jak se liší role praktického lékaře v armádě a ve veřejném sektoru.

Přestože základ medicíny je podle něj stejný v obou oblastech, za hlavní rozdíl považuje to, že v armádě praktický lékař pro dospělé pracuje s předvybranou populací.

„Máte tam lidi, kteří jsou většinou zdraví a většinově zdravotně způsobilí vykonávat nějakou zátěž. Takže se v rámci péče neřeší chronická forma léčby typu diabetes, arteriální hypertenze a podobně,“ vysvětluje.

Jeho hlavní náplní práce tak byla léčba úrazů ze cvičení a přezkumná činnost, při níž se hodnotí, zda jsou vojáci schopni a zdravotně způsobilí vykonávat svou činnost.

V roli nearmádního praktického lékaře už je jeho role jiná: „V civilní medicíně je důležitý záchyt onemocnění ještě v době, kdy se klinicky nemanifestují.“

Změnu pro mladého lékaře, který se mimo svoji práci odreagovává například při potápění nebo hraní na playstationu, znamená také skladba pacientů, o které se v ordinaci stará. V armádě jich navíc měl na starosti méně.

„Lékař tak má větší prostor věnovat se konkrétnímu jednotlivci. Zase na druhou stranu v armádě potřebujete plnit i ty vojenské části, jako jsou různá cvičení a jejich zabezpečování. To už tady dělat nemusím,“ usmívá se.

Po odchodu z vojenské nemocnice a přesunu do Jihlavy si Bronislav Kolář na místní lékařské prostředí zvykal nejdříve jako zaměstnanec jedné z jihlavských ambulancí. Až poté přišlo rozhodnutí osamostatnit se a založit vlastní ordinaci.

„Všechno má svoje. Pracovat na vlastním projektu je samozřejmě zajímavé, ale pokud na to máte náturu. Pro spoustu lékařů to zajímavé není a je pro ně schůdnější působit jako zaměstnanec v nemocnici nebo ambulanci,“ uvědomuje si lékař.

Proces zřízení vlastní ordinace popisuje jako „strašnou byrokracii“. Veškeré přípravy mu zabraly téměř celý jeden rok.

Během něj bylo třeba získat schválení od krajského úřadu, řešit výběrová řízení, zajistit smlouvy s pojišťovnami, úklid ordinace či nelékařský zdravotnický personál.

Kromě nezbytných formalit se všeobecný praktický lékař nemůže pustit do práce bez vhodného lékařského vybavení a přístrojů. Za zásadní pro hladký chod ordinace považuje Bronislav Kolář zejména ambulantní systém: „Ten spojuje všechny dílčí kroky. Ať už je to štítkovač na zkumavky, okamžité laboratorní testy v ordinaci nebo třeba EKG. Všechno se to musí někde sejít, aby se s tím dalo pracovat, rozesílat to pojišťovnám, pacientům, do tiskárny a podobně.“

To vše se podařilo zařídit a dnes už v ordinaci pacienti absolvují svá první vyšetření. Někteří z nich přešli se svým praktickým lékařem z jeho předešlého působiště, jiní se registrují nově.

Pozvolný rozjezd má podle Koláře své výhody: „Nemusíme se aspoň úplně honit, máme dostatek prostoru. Což si myslím, že je fajn hlavně pro pacienty. Protože když na ně máte prostor, je to vždycky lepší.“

Za další důležitý krok, který již nesouvisí se zřizováním a vybavováním ordinace, ale se samotnou péčí, považuje lékař budování důvěry mezi ním a pacienty.

K tomu je podle něj třeba dostatek času a otevřená komunikace, což popisuje na příkladu vstupních prohlídek nových pacientů: „Ptám se jich, jestli mají nějaký problém, který by se mnou chtěli řešit. A valná většina řekne ze začátku, že ne. Ale postupem času, jak prohlídka plyne, tak zjistí, že se s vámi dá bavit normálně, a zeptají se vás na věci, na které by se jinak nezeptali.“

Jak sám doktor říká, „není žádného blbého dotazu“ a praktický lékař má plnit roli jakéhosi průvodce zdravotnickým systémem.

„Praktik je takový ten poloviční kámoš, který vás nějakým způsobem nasměruje a chrání vás od toho, abyste někam zbytečně chodili,“ míní.

Důležitost důvěry pacientů ke svému lékaři a jeho dlouhodobé péče pak dokládá zahraničními studiemi, které potvrzují, že čím déle člověk k jednomu praktickému lékaři dochází, tím vyšší je tendence dožít se ve zdraví vyššího věku.