Při loňské cestě na severní okraj Norska čtveřice motorkářských cestovatelů z Dolní Vilímče pořádně promrzla, letos v červnu proto směřovali do teplejších končin. Na jihovýchod přes Balkán a Turecko až do gruzínského městečka Ušguli na hranicích s Ruskem.

Vojtěch Fuňák se svým otcem Petrem a strýci Radkem a Láďou vyrážejí na motorkářské cesty každoročně. Vojta na Čezetě a ostatní na starých strojích JAWA, proto také svoje uskupení nazývají Vojta a tři bratři na jawách.

„Předloni bylo cílem překročit africký kontinent. A letos jsme si řekli, co dobýt Asii? Tak jsme si určili za cíl vesnici Ušguli na Kavkazu,“ vysvětluje Vojta Fuňák motivaci letošní výpravy.

Cesta začala jako obvykle v Dolní Vilímči u Nové Říše, odkud cestovatelé pocházejí. Během prvního dne cesty se jim ještě za čerstva podařilo dojet přes Rakousko, Maďarsko a část Srbska téměř až k Bělehradu. Následovalo překročení Bulharska a pak už dlouhá cesta přes sever Turecka až do Gruzie.

Své stroje motorkáři hnali na hranici možností, na letitých motorkách urazili tam i zpět dohromady 7234 kilometrů během 16 dní. Denně tak ukrojili z cesty téměř pětistovku kilometrů.

Z procestovaných zemí Vojtu Fuňáka okouzlilo zejména Turecko: „Turecka jsme se báli, ale vlastně nás strašně překvapilo. Kdybych někomu ukázal fotky z Turecka, tak mi nebude věřit, že jsou odtamtud. Každej si představí resorty, pláže a tak. Ale ty hory a příroda, to je nádhera.“

Denní nápor kilometrů se podepisoval jak na únavě motorkářů, tak na kondici jejich strojů. Při loňské cestě na norský mys Nordkapp působila největší potíže Vojtova Čezeta a také letos ji bylo nutné několikrát improvizovaně opravovat.

„Po loňské cestě mi říkali, ať už na tom nejezdím,“ líčí s úsměvem nejmladší z cestovatelů, „ale zjistili jsme, že ty problémy vznikly kvůli tomu, že jsem v Norsku zapomněl dát do benzínu olej.“

Nakonec přesto vyrazil s Čezetou i letos. Při zpáteční cestě se ale v Bulharsku na olej znovu zapomnělo a motorka na dálnici zničehonic vypověděla poslušnost. S porouchaným strojem nebylo možné dojet až na ubytování, následovala tedy oprava přímo u dálnice.

„Sundali jsme válec a na mě vypadaly pístní kroužky. A náhradní jsem neměl,“ vypráví V. Fuňák.

Na místě se ale záhy objevil zaměstnanec asistenční služby, kteří u dálnice čekají na porouchaná vozidla, a nabídl cestovatelům za úplatu pomoc. V nedalekém městě totiž naštěstí právě otevíral obchod, ve kterém byly k dostání náhradní komponenty na historické motocykly. Tam se podařilo koupit náhradní kroužky, čepy a ložiska a Čezeta byla opět schopná vyrazit na dálnici.

Nejednalo se ovšem o poslední poruchu. Kousek před slovenskými hranicemi se vysypalo ložisko v pístu. Následovala další oprava, při které si motorkáři museli pomoci například nahříváním poškozeného pístu nad plynovým vařičem.

Poruchy však nezastihly pouze Vojtu, jeho otci v Turecku praskl rám upevňující k motorce malý přívěsný vozík. Nablízku ale byla čtvrť s autodílnami, kde prasklý rám místní mechanici svařili.

I přes občasné poruchy motocyklů byli letos cestovatelé podle Vojty Fuňáka připraveni na cestu dobře.

„Mám ještě jednu motorku a tu mi spravuje v Jihlavě pán, který taky cestuje na motorce. A když mi ji opravoval, tak mi dal spoustu rad, bez kterých bychom na cestě měli spoustu starostí,“ přiznává Vojta.

Rady zkušeného cestovatele se osvědčily třeba při vstupu do Gruzie. Pro cesty v tomto státě je totiž nutné mít zřízenu zvláštní pojistku, na kterou ovšem turisté často zapomínají, a proto se na hraničních přechodech pohybují překupníci, kteří ji s nemalou přirážkou prodávají.

Motorkáři z Dolní Vilímče byli ale na tuto situaci připraveni: „Na oficiálních stránkách Gruzie jsem koupil potřebná lejstra, měl jsem i faktury. Na hranicích se ptali, jestli mám pojistku, a když jsem řekl, že jo, tak tomu nechtěli věřit, že tam přijel někdo, kdo už ji má předem koupenou.“

Oproti loňské cestě do Norska s sebou navíc cestovatelé nemuseli vézt tolik oblečení.

Příjemným překvapením během cesty byly podle Vojty Fuňáka ceny, za které bylo možné v Turecku či Gruzii sehnat ubytování: „V resortu s bazény v Gruzii jsme dali za noc 250 korun za hlavu. Tam jsme se nad cenami vůbec nerozmýšleli. Klasicky nejhorší a nejdražší bydlení je vždycky doma v Česku.“

Na příchod do Gruzie motorkáři nachystáni byli, podmínky, které ale panovaly v blízkosti vesnice Ušguli, cíle celé výpravy, je přece jenom překvapily.

„Co nás nenapadlo, že Ušguli leží v nějakých 2600 metrech nad mořem. Takže tam byly ještě třímetrové závěje sněhu. Dole byl hic, ale jak jsme stoupali nahoru, tak tam to bylo teprve čerstvě prohrnuté a bylo tam jenom šest stupňů,“ vypráví V. Fuňák.

Ve starobylé vesnici, kterou zdobí množství typických věží, tak i kvůli počasí příliš času nestrávili: „Přijeli jsme pozdě odpoledne, takže jsme si ji ani neprošli. Zastavili jsme uprostřed vesnice, tam jsme se nafotili, rozhlédli, a jelikož byla za chvíli tma a věděli jsme, že do nejbližšího malinkatého městečka je to strašně moc kilometrů, tak jsme museli hned zpátky.“

Po dosažení vytyčeného cíle výpravy následovala cesta zpět Gruzií a poté jízda napříč Tureckem, tentokrát ale jeho střední částí skrz oblast Kapadokie. Odtud přes Dardanely do Řecka a pak už přes Balkán a Slovensko domů do Dolní Vilímče.

Po cestě je čekalo ještě mnoho zajímavých epizod a setkání. Část cesty s nimi například absolvoval mladý motorkář z Texasu, který předtím projel celou Asii. V Turecku je zaujaly všudypřítomné modlitby nesoucí se z minaretů a příjemná nebyla střetnutí s mohutnými kavkazskými psy.

V Dolní Vilímči čtveřici cestovatelů vítal početný zástup příznivců, který už dávno netvoří pouze nejbližší rodina. Zážitky, fotky a videa ze svých cest totiž motorkáři sdílí průběžně na sociálních sítích, kde jim vzniká silná fanouškovská základna.

„Letos nám to hrozně naskočilo. Byli jsme zvyklí, že tam bylo tisíc, dva tisíce sledování. A teď na jednom z videí, kde opravujeme ložisko, tak nám chybí sto tisíc zhlédnutí do milionu,“ kroutí nevěřícně hlavou Vojta.

Mnoho sledujících navíc pochází ze zahraničí a pod příspěvky na sítích aktivně diskutují a cestovatelům radí. Zájem podle V. Fuňáka roste i na samotné cestě, kde se při každé zastávce na čerpací stanici seběhne zástup zvědavců.

Komunikaci s nimi musí zajišťovat právě nejmladší ze skupiny, protože se jako jediný domluví anglicky, a také proto se pak jednoduše stane, že zapomene doplnit do své motorky olej.

„Letos jsme si pořídili QR kódy na motorky. Takže lidi se je můžou naskenovat a vyskočí jim stránka, kde je asi ve třech jazycích napsáno, kdo jsme, a jsou tam odkazy na naše sociální sítě,“ vysvětluje opatření, které mu má hektické zastávky na pumpě usnadnit.

Jak Vojta Fuňák dodává, narůstající popularita byla patrná i při návratu do Dolní Vilímče: „Když jsme před lety přijeli z Rumunska, tak nás vítala rodina. Bylo to takový krásně domácký. A teď přijedeme a náves je plná lidí a aut.“

Příznivci uskupení Vojta a tři bratři na jawách se navíc mohou i letos těšit na dokumentární film, který z cesty do Gruzie vznikne. Jeho přípravě se bude V. Fuňák věnovat v následujících měsících.

Zároveň už se motorkáři také baví o tom, kam vyrazit v následujících letech. Variantou je další cesta na Balkán, ale také průzkum Velké Británie, aby po cestách na jih, sever a východ zdolali motorkáři z Dolní Vilímče i poslední okraj starého kontinentu.