Herec a havlíčkobrodský rodák Tomáš Weber má za sebou natáčení oscarového filmu, pohádkové prince i divadelní role.

Díky znalosti francouzštiny jste získal roli ve válečném dramatu Na západní frontě klid. Jaké bylo poprvé stát před kamerou v hollywoodské produkci, která nakonec získala čtyři Oscary?

Už během castingu jsem cítil, že jde o něco výjimečného. Konkurz měl několik kol a na výsledek jsem čekal skoro tři měsíce.

Samotné natáčení byl obrovský zážitek. Najednou jsem viděl, jak funguje světová produkce, kde je každý dokonale připravený a všechno do sebe zapadá. Díky zkušenostem z krátkých filmů jsem se před kamerou cítil jistě. Pak mi ale došlo, že na to, jak zahraju jednu scénu, čeká dvousetčlenný štáb. A nervozita byla rázem na světě.

Po dramatických Vlnách přišla pohádka Zlatovláska a letos Princezna stokrát jinak. Jak náročný bývá přechod mezi tak odlišnými žánry?

Právě to je na herectví jedna z nejhezčích věcí. Kdybychom neměli rádi změny, nemohli bychom tuhle profesi dělat.

Přecházet z jednoho projektu do druhého a měnit žánry je strašně osvěžující. Pohádka dovoluje mnohem větší nadsázku, fantazii i výraznější herecký projev. Člověk se může víc odvázat a trochu si zadovádět.

Na jakých projektech teď pracujete a kde vás diváci uvidí v nejbližší době?

Nedávno jsme dotočili film Václava Kadrnky o Janu Amosi Komenském. Za pár dnů mě čeká další princ v televizním projektu a potom velký seriál z osmdesátých let.

V srpnu přijde do kin film Bojovník, na podzim anglicky natáčený Thankskilling Day a pokračuji také v divadle.

Hrajete ve filmu, divadle a moderujete vlastní podcast. Co vás naplňuje nejvíc?

Všechno dohromady tvoří jednu mozaiku. Každá disciplína mě učí něco jiného a pomáhá mi rozvíjet vlastní možnosti.

Divadlo, film i podcast spojuje jedna důležitá věc – lidské propojení. Na jevišti vzniká energie mezi herci a diváky, film je výsledkem spolupráce desítek profesí a rozhovory zase vyžadují stejnou koncentraci. Ve všech případech musíte být naplno přítomní.

Co je pro mladého herce na českém trhu nejtěžší?

Když to řeknu trochu byznysově, je to zákon nabídky a poptávky. Český trh je malý a talentovaných lidí je opravdu hodně. Každý rok vyjde z hereckých škol přes sto absolventů, ale divadel, filmů ani seriálů není nekonečně.

Žádný univerzální recept na úspěch neexistuje. Potřebujete talent, práci, štěstí a hlavně vydržet.

Jaká vlastnost vám pomohla vydržet období, kdy jste si svou hereckou cestu teprve budoval?

Vytrvalost. Herectví opravdu není sprint, ale maraton. A já mám dlouhé tratě rád.

Máte před natáčením nebo představením svůj osvědčený rituál?

Každý večer v divadle i každý natáčecí den je nový začátek. Když se pomocí hereckého tréninku dostanu do správné provozní teploty, všechno jde mnohem lépe. Pak už jen dobrá káva a dechové cvičení.

Jak nejraději vypínáte a dobíjíte energii?

Sportem a přírodou, ideálně obojím najednou. Rád také cestuji a chodím do divadel nebo kin sbírat inspiraci.

Studoval jste herectví na JAMU v Brně, ale rok jste strávil také ve francouzském Lyonu. Čím se tamní přístup k divadlu liší od českého?

Rozdílů je spousta a netýkají se jen samotného divadla. Herectví vždy odráží historii, mentalitu i zkušenosti dané země.

Ve Francii byli umělci dlouhodobě hybateli společenského dění, což je na jejich tvorbě dodnes znát.

Francouzské divadlo jsem vnímal jako neustálé hledání rovnováhy mezi respektem k tradici a společenskou angažovaností. Vyprávění bývá velkorysejší, epičtější, někdy až okázalé. Jedno poznání jsem si ale odvezl bez ohledu na zemi – každý student herectví chce především co nejpravdivěji zahrát emoci.

S kým by pro vás byla spolupráce splněným snem?

Těch jmen je hodně. Napadnou mě Martin Scorsese, Wes Anderson, Park Chan-wook nebo bratři Safdiové. U českých tvůrců bych si přál postupně spolupracovat se všemi, jejichž práce mě inspiruje.

V poslední době mě navíc zajímají i začínající režiséři s novými tématy a odvážnými nápady.

Ale upřímně mám radost z každé spolupráce. Jsem šťastný, že můžu dělat práci, kterou mám rád.

Havlíčkův Brod je rodištěm řady známých herců. Cítíte jako rodák z města zodpovědnost navazovat na tuto tradici?

Je dobré si uvědomovat, kolik talentovaných lidí kolem nás je. Největší odpovědnost ale cítím sám vůči sobě. Ostatní jsou pro mě hlavně inspirací a motivací.

Samozřejmě mě těší, že můžu prostřednictvím filmu a divadla reprezentovat Havlíčkův Brod i celou Vysočinu a symbolicky navázat na tradici skvělých umělců, kteří odtud pocházejí. Je mi ctí.