„Darmo tesknit, darmo lkát, čas nemůžeš zastavit!“

V letošním roce 2026 máme v naší rodině důvod k častým oslavám. Už to bude 100 let, co se v roce 1926 narodil můj manžel Miloslav. Budeme jenom vzpomínat, protože už pět let spí svůj věčný sen na hřbitově.

Já jsem si vždycky přála mít hrobku s vyhlídkou, ale máme jen malý hrobeček v urnovém háji na Kalvárii. Vyhlídka je tam nádherná. Celé sídliště u hlavního nádraží jako na dlani, k tomu ještě široké okolí a hlavně náš družstevní dům v ulici Jiřího z Poděbrad.

Tam jsem žila od roku 1963. To je celých 60 let, než jsem po mozkové příhodě přesídlila na Lesnov do domova pro seniory. Teď si prohlížím krabice starých fotografií a listuji ve starých albech.

Kam se všechny ty roky poděly? Ti usměvaví lidé na fotkách už dávno nejsou mezi námi. A kdo je ta nevěsta v bílých šatech, v závoji s kyticí bílých růží? To že jsem já? Už to tak bude!

Bylo to dne 19.9.1949 (datum jako řemen), kdy jsem se na taneční zábavě o pouti seznámila se svým budoucím manželem. Bylo mi 15 let a jemu 23. Chodili jsme spolu pět let.

Náš svatební den byl 24. červenec 1954. Nejdřív na úřadě, pak byl posvěcen v kostele sv. Vavřince v Bohdalově. Byl to svazek pevný, vydržel nám celých 67 let. Ani se tomu nechce věřit!

Myslím, že jsme překonali i anglickou královnu Alžbětu, ta byla s manželem 70 let. Já když počítám 67 našeho společného života plus 5 let chození, tak je to víc.

Když bylo manželovi 30 let, v roce 1956, narodil se můj budoucí zeť Zdeněk. Za pár dní oslaví rovnou sedmdesátku. Nevypadá na to. Pro samou práci a sportovní aktivity nemá čas stárnout. Ani žádné nemoci na jeho zocelené tělo nemohou! Tak ať mu to vydrží další roky!

A po dalších 30 letech (rok 1986) spatřil světlo světa můj vnuk Vladimír. Jako správný chlap postavil dům, zasadil strom a zplodil ne jednoho, ale hned dva syny! Má splněno na 200 %.

Probírám se dál rodinnými fotografiemi.

Je můj koníček. Moje hobby. Fotky vydržím prohlížet celé hodiny. Trvalo to dlouho, než jsem si mohla pořídit svůj foťák. Vzpomínám si, jaké v 50. letech minulého století byly platy. Můj první platební dekret byl na 850 Kčs měsíčně.  Platy rostly velmi pomalu.

Bylo to v roce 1975, kdy jsem si konečně pořídila vlastní foťák, japonskou značku Petri. To bylo něco! Dělal všechno skoro sám. Taky stál na tehdejší dobu hodně peněz. Celých 3500 Kčs. Tak jsem ho měla na splátky. Měsíčně 200 Kčs, trvalo dlouho, než jsem to zaplatila, ale stál za to!

Osobní rodinné vzpomínky se mi prolínají s těmi dalšími.      

V těch 50. letech jsme měli jen rádio a rozhlas po drátě. Lidi říkali: “Kdyby jsme tak mohli ty muzikanty, co tam hrají, ještě i vidět. To by bylo něco!“ 

A ejhle, je to rok 1953, začíná prvně vysílat Čs. televize.   Obrazovka je jen malinká, ale je tu!! Kdyby dneska ty lidi, co zažili televizní začátky, mohli vidět velkoplošné obrazovky, co vysílají přenosy hokeje nebo fotbalu na náměstích, tak by si mysleli, že to je zázrak!

I když naše rodina bude letos dost slavit, tak ten letošní rok „zdá se býti poněkud podivným“, jak říká pan Rudolf Hrušínský ve filmu Rozmarné léto. 

Už od měsíce června nás pronásledují velká vedra jako někde v Africe. Velké sucho, požáry, neúroda. Matka příroda nám oplácí to, jak my se chováme k ní! Ani za minulého režimu nedokázala vedoucí třída poručit větru, dešti. Kdy má pršet a kdy vát?!  Tak se tomu nedivme. Je dobře, že nevíme, co nás ještě všechno do konce roku čeká?

Ale jak říká básník K. J. Erben: „Je lépe v mylné naději sníti, než budoucnost odhaliti a strašnou poznati jistotu!“

I tak vám, milí čtenáři JL, přeji jen to dobré. Važte si svého zdraví. Teprve kdybyste ho ztratili, poznáte, jaký je to poklad. To vám říkám já, stará babka skoro 92 let, která už je tři roky po mozkové příhodě na invalidním vozíku.