Finále tenisového Poháru federace na pražské Štvanici v roce 1986 patří k nejpamátnějším okamžikům českých (československých) sportovních dějin. Bylo to poprvé a naposledy, kdy domácí obecenstvo fandilo soupeřkám. Tuzemské reprezentantky dodatečně sklidily štvanický aplaus minulou neděli, po 40 letech! „Staré rány se tímto ceremoniálem zahojily,“ řekla pro JL Andrea Musilová (tehdy Holíková), jihlavská členka stříbrného týmu. 

Jaký byl návrat na ikonický stadion?
Hezký a příjemný. Jako tým jsme se s holkama sešly v sobotu odpoledne, vzpomínaly jsme a užily jsme si to. V neděli následoval ceremoniál na Štvanici.  

První myšlenka, když jste vstoupila na centrkurt?
Naskočily mi vzpomínky na celý turnaj a pochopitelně na finále. Bylo mi tehdy 18 let, a i když jsem ve finále nenastoupila, jako členka týmu jsem cítila nervozitu a zodpovědnost. I po těch 40 letech jsem byla nervózní, protože jsem dlouho na takhle velkém stadionu sama nestála (úsměv). Bylo to moc pěkné. Centrkurt se trochu změnil. Dnes je tam tvrdý povrch, my jsme tehdy hrály na antuce. Hlediště a zázemí prošlo rekonstrukcí, celý stadion je krásný.
 
Krásný byl i aplaus a potlesk z tribun. Škoda, že přišel až po 40 letech…
Je to tak, ale bylo to hezké gesto hlavně vůči Hance Mandlíkové. Dlouho ji mrzelo, co se tehdy stalo…   

Pro připomenutí mladší generaci čtenářů: utkání mělo více politický než sportovní rozměr. Mandlíková hrála v singlu proti světové hvězdě Martině Navrátilové, která po emigraci reprezentovala Ameriku. Do Československa se vrátila jako hrdinka a fanoušci byli na její straně…     
Hanka to hodně obtížně nesla. Časem pochopila, proč se to stalo, ale v tu dobu to pro ni bylo hodně složité. Nakonec se dočkala zaslouženého potlesku a staré rány se tímto ceremoniálem zahojily.

Martina Navrátilová byla tehdy pro Československo více než sportovní symbol…
Jak ona sama řekla: lidé fandili svobodě. Martina dostala povolení přijet domů po dlouhých 11 letech, takže potlesk od fanoušků byl současně oceněním jejích úspěchů a poděkováním. 

Byla jste se spoluhráčkami v kontaktu i před oficiálním setkáním na Štvanici?
Ne se všemi. Když se jedu podívat na nějaký český turnaj, občas tam potkám Helenu Sukovou. Málo se vídám s Reginou Maršíkovou a Hanku Mandlíkovou jsem neviděla vůbec. 

Prý jste všechny měly obavu, abyste se poznaly…
Ano, ale naštěstí jsme to zvládly (úsměv). Je to sice už 40 let, ale jako bychom se s holkama viděly včera. Okamžitě nám naskočily historky a vzpomínky.

Více v tištěném vydání JL s datem 31. 7.