Rozhovor vznikl v rámci pořadu Otázka pravdy jihlavské rodačky Jany Adámkové, který diváci najdou celý zdarma na YouTube kanálu @otázkapravdy. Pořad otevírá témata, která jdou pod povrch běžného uvažování — směrem k pravdě, která často začíná otázkou.
 

Co je skutečnost? Existuje svět nezávisle na našem vědomí, nebo realitu spoluvytváříme tím, že ji pozorujeme? A je hmota opravdu pevná, jak jsme se učili ve škole, nebo jde spíše o soubor informací, které naše mysl interpretuje jako realitu?
Hostem pořadu Otázka pravdy byl kvantový fyzik profesor Jan Rak, který se dlouhodobě věnuje nejen jaderné fyzice a kvantové mechanice, ale také filozofickým otázkám vědomí a existence. V rozhovoru s Janou Adámkovou místy překračuje hranice klasické vědy směrem k filozofii a spiritualitě, přesto zůstává postavený na otázkách, které si dnes klade stále více vědců i lidí hledajících hlubší porozumění realitě.
“Svět je úplně něco jiného, než jak jsme si zvykli o něm přemýšlet.”

Moderátorka Jana Adámková: Prozraďte nám, je svět skutečně takový, jak ho vidíme?
Jan Rak: Já jsem během života dospěl k závěru, že svět je úplně něco jiného, než jsme si zvykli myslet. A říkám to po desetiletích studia jaderné fyziky, kvantové mechaniky i filozofie. Čím více člověk proniká do struktury reality, tím méně je všechno pevné, jednoznačné a objektivní.
Většina z nás vyrůstá v představě, že svět existuje sám o sobě, nezávisle na nás. Že vesmír vznikl velkým třeskem, postupně vznikaly galaxie, hvězdy a planety a někde úplnou náhodou vznikl život a vědomí. Jenže já si myslím, že ten pohled může být úplně obrácený. Že základním principem existence není hmota, ale vědomí.
Pokud je prvotní vědomí, pak realita nevzniká nezávisle na pozorovateli. Existuje vždy pouze jako prožitek vědomí.
 

Slyšela jsem hypotézu, že hmota je z větší části prázdný prostor. Můžete to více objasnit běžnému člověku?
Ano. Ale já půjdu ještě dál. Když se podíváme na atom, zjistíme, že atomové jádro je proti velikosti celého atomu neuvěřitelně malé. Kdyby měl atom velikost fotbalového stadionu, atomové jádro by bylo asi jako zrnko máku nebo špendlíková hlavička uprostřed hřiště. Většinu prostoru atomu přitom netvoří hmota, ale prázdný prostor. To znamená, že většina toho, co považujeme za pevnou hmotu, je vlastně vakuum.
Jenže kvantová mechanika ukazuje ještě něco mnohem radikálnějšího: objekty neexistují jako pevné věci. Existují jako určité pravděpodobnosti, jako vlnová funkce. A konkrétní realita vzniká až aktem pozorování.
Když se dotknu skleničky, mám pocit, že se moje ruka setkala s pevným objektem. Jenže fyzikálně se nic „nedotklo“. Nervová soustava pouze vyšle elektrické signály a moje vědomí vytvoří interpretaci, které říkáme dotek.
My nikdy nezažíváme přímo objektivní svět. Zažíváme informace.

Vysvětlete mi ale jednu věc. Jak je možné, že dva lidé ve stejné místnosti mají stejnou realitu?
To je velmi důležitá otázka.
Já se domnívám, že vědomí je ve skutečnosti jen jedno. My pouze prožíváme iluzi oddělenosti.
Možná to zní provokativně, ale podobné myšlenky najdete v buddhismu i v mnoha mystických směrech. To, co právě teď skrze mě mluví, a to, co skrze vás poslouchá, je podle mě v hlubší rovině totéž vědomí.
Jen hrajeme hru individuality. A ta hra je mimořádně dokonalá. Máme pocit, že jsme oddělené bytosti, které spolu komunikují, ale ve skutečnosti jsme projevy jednoho vědomí.

To znamená, že oddělenost mezi lidmi je jen iluze?
Ano. A myslím si, že právě tohle je jedna z největších iluzí lidské existence. Na Východě by to nebyla nijak šokující myšlenka. Jen západní civilizace je velmi silně zakořeněná v materialismu a individualismu.

A proč tedy sdílíme podobnou realitu?
Protože sdílíme stejné základní „algoritmy vnímání“. Já tomu někdy říkám algoritmy planety Země.
Abychom spolu mohli komunikovat, musíme být naladěni na podobnou frekvenci reality. Podobně jako rádio — když posloucháme stejnou stanici, slyšíme podobný obsah.
Proto většina lidí vnímá svět podobně. Ale to ještě neznamená, že realita je objektivní v absolutním smyslu.

Jaký smysl má podle vás tato hra existence?
Smyslem je tu hru pochopit. Pochopit, kdo jsme. Pochopit vědomí. Pochopit realitu.
S rozvojem moderní vědy se postupně prosadil obraz světa založený výhradně na hmotě a fyzikálních zákonech. V krajní podobě tento pohled vyústil v nihilismus – pocit, že za existencí člověka ani vesmíru nestojí žádný hlubší smysl či záměr. 
Jenže já si myslím, že existence smysl má. A že smyslem je právě poznání. Poznání toho, že nejsme izolované biologické stroje, ale součást něčeho mnohem většího.

Vy jste zmínil přítomný okamžik. Proč je podle vás tak důležitý?
Protože jediná skutečnost, kterou opravdu máme, je přítomnost. Minulost je vzpomínka. Budoucnost je projekce mysli. Ale skutečný život probíhá jen tady a teď.
Člověk je většinu života uvězněný v mentálních konstrukcích, v obavách, očekáváních a příbězích. Přitom realita se odehrává právě teď.

Každý člověk ale v životě zažívá i velmi těžké chvíle, které mohou být někdy až zcela zdrcující. Jaký mají podle vás smysl?
Já se domnívám, že realita sama o sobě je neutrální. Dobro a zlo vzniká až v interpretaci pozorovatele. Jedna situace může být pro někoho tragédie a pro jiného zásadní životní lekce.
Od dětství jsme vedeni k automatickým reakcím — tohle je špatné, tohle správné, toho se boj, tohle chtěj. Postupně se z nás stávají do určité míry naprogramované bytosti.
Ale člověk může dojít ke svobodě. Může si začít vybírat své reakce vědomě.
A myslím si, že právě v tom spočívá skutečná lidská vyspělost — že člověk přestane být obětí okolností a převezme odpovědnost za své vlastní prožívání.

Dá se tedy podle vás z tohoto „matrixu“ vystoupit?
Ano, ale není to jednoduché. První krok je uvědomit si, že většina našich reakcí není svobodná. Jsou naučené, automatické.
A druhý krok je začít pozorovat sám sebe. Svoje emoce, strachy, reakce, očekávání. Člověk pak začne zjišťovat, že mezi podnětem a reakcí existuje prostor. A právě v tom prostoru vzniká svoboda. To je podle mě jedna z největších životních moudrostí.

Jana Adámková: “Rozhovor s profesorem Janem Rakem není klasickou debatou o fyzice. Je spíše pozváním k pochybnosti — o tom, co považujeme za samozřejmé, pevné a objektivní. Rak propojuje kvantovou mechaniku s otázkami vědomí, lidského prožívání i smyslu existence a připomíná, že možná největší jistotou dnešní doby je právě nejistota.
Ať už člověk jeho pohled přijme, nebo s ním bude polemizovat, jedno je jisté: podobné úvahy nutí zpomalit a znovu si položit otázky, které v každodenním shonu často odsouváme. Kdo jsme? Co je realita? A nakolik je svět kolem nás skutečný — a nakolik je odrazem našeho vlastního vědomí?
Možná totiž, jak v rozhovoru zaznívá, pravda nezačíná odpovědí, ale odvahou položit si správnou otázku.“