V květnu letošního roku byl vystoupením Symfonického orchestru Českého rozhlasu uzavřen první ročník cyklu Vysočina sobě. Řada šesti hudebních podvečerů, které se od listopadu 2025 konaly v Domě kultury v Jihlavě. Až na jednu výjimku se zdejšímu publiku představily profesionální symfonické soubory z Prahy, Brna, Zlína a Bratislavy. Mimochodem, právě vystoupení rozhlasového orchestru z Bratislavy patřilo k nejsvěžejším. 

Lze nově produkovanou koncertní řadu považovat za oživení jihlavské scény klasické hudby? A třeba také za pokus, jak přiblížit dobré prvorepublikové zvyky, kdy pořádání náročnějších hudebních podniků bylo ve městě otázkou prestiže a kdy Jihlava ještě usilovala o místo na hudební mapě republiky? Kdy účast na koncertech patřila k dobrému tónu ve společnosti, a kdy koncertům byly věnovány četné články i polemiky a staly se součástí veřejné rozpravy? Uvidíme. 

Úroveň koncertů 
Dramaturgie cyklu prvního ročníku se zaměřila zejména na symfonická díla 19. století, v němž tato vrcholná hudební forma dospěla k rozkvětu. Kromě skladeb českých autorů (A. Dvořák, B. Smetana) nechala zaznít také díla zástupců vídeňské a rakouské hudební školy (W. A. Mozart, L. van Beethoven, F. Schubert), německých raných i vrcholných romantiků (C. M. von Weber, R. Schumann, F. Mendelssohn-Bartholdy, J. Brahms), F. Liszta jako představitele novoněmecké školy, stejně jako v poslední době u nás méně slýchané ruské autory (M. P. Musorgskij, N. A. Rimskij-Korsakov, P. I. Čajkovskij). 

Jeden z koncertů – předvánoční – nabídl posluchačům naopak hudbu barokní, v podání renomovaného souboru Barocco sempre giovane se sólistou Walterem Hofbauerem. Výběr skladatelů odpovídal zaměření souboru – W. A. Mozart, A. Corelli a v Praze a Drážďanech působící Jan Křtitel Neruda. Příjemným oživením bylo zařazení skladby E. H. Griega, představitele pozdější skandinávské hudby.
Programová skladba cyklu sice zatím příliš nevybočila z běžné koncertní nabídky na Vysočině a zůstala u autorů známých a ověřených. Odlišovala se ale úrovní orchestrů, jejich dirigentů, a především důrazem na vyspělou interpretaci hudebních děl převážně v jejich celkovém znění.  

Zkušení manažeři     
Protože na stránkách Jihlavských listů byly v průběhu sezóny uveřejňovány kritiky, reportážní články či drobné postřehy ke konkrétním koncertům, zaměří se tento text spíše na širší rámec, v němž se první ročník cyklu v Jihlavě uskutečnil. 

Název Vysočina sobě by mohl mást - organizačně a dramaturgicky jsou koncerty řízeny dlouholetými, zkušenými hudebními manažery z Brna a Ostravy. Je ostatně zvláštním paradoxem Jihlavy, že za značnou částí její klasicko-hudební produkce stojí producenti mimojihlavští. Možná to do jisté míry souvisí s peripetiemi, s nimiž se zde nezřídka potýkají.
Prostředí na Vysočině je v kontextu klasické hudby velmi specifické. A místní vazby spletité. Navíc zažité ustáleným pořádkem, který změny a nově příchozí nevítá. 

Miroslav Stehlík z agentury ARS Koncert, spiritus agens cyklu Vysočina sobě, po desetiletí připravoval Mezinárodní hudební festival Petra Dvorského v Jaroměřicích nad Rokytnou. Nyní hudebně přesídlil do Jihlavy a dlužno říct, že záměrem velkých symfonických koncertů si ukousl velké sousto. Neschází mu odvaha riskovat. A rovněž zarputilost, s níž se rozhodl dovést myšlenku k jejímu uskutečnění. 
Je třeba podotknout, že tak činí nikoliv ve shodě s ekonomicko-společensko-politickým prostředím v Jihlavě a na Vysočině, nýbrž jemu navzdory. To jistě stojí za zdůraznění. 

Jihlavský chlad
Organizátoři cyklu, zvyklí na hudební dění v Brně a Ostravě, možná od zdejší veřejnosti očekávali více, než čeho je možné vbrzku dosáhnout. Nicméně po prvním ročníku lze říct, že koncerty se vcelku vydařily, vysloužily si převážně kladné reakce a mohou se vesměs vykázat obstojnou návštěvností (podle vyjádření M. Stehlíka z osmdesáti procent). A to i přes výrazně vyšší nominální cenu vstupného, než je v kraji zvykem.
Vyšší cena v sobě skrývá jisté riziko - může být akceptována i zde, ale spolu s ní budou samozřejmě vzrůstat také nároky na předvedený výkon a účast na koncertech více zvažována. Ostatně pro avizovaný příští ročník má být již cenová hladina pro publikum přístupnější.

Co cyklu zatím schází? Společenské zakotvení. Málo platné, jakkoliv může být hudební projev na pódiu živý, koncertní provoz v Jihlavě bývá zpravidla obestřen – a to nikoliv jen u této řady – pověstným jihlavským chladem. Těžko ho popsat, ale poznáte jej. Není to nic nového. Psali o něm v těchto novinách už před sto lety. 
Od té doby se změnilo mnohé, nicméně chlad dosud nevyprchal. Lidé přijdou, hlasitě aplaudují, mnozí obligátně vstávají při závěrečném potlesku. Atmosféra působí vlídně. Ale pak? Obvykle úprk do šaten a domů. Rozhovor, výměnu dojmů či kritických názorů, aby člověk pohledal. Chybí společenská síť a zpětná vazba. 

Větší propagace
Možná k tomu příliš nepřispívá ani dosavadní nízká intenzita komunikace pořadatelů s posluchačskou obcí. Dobrých důvodů, proč naslouchat hudbě z předminulého století, je řada. Nicméně prostředí se proměňuje a s ním i způsoby práce s veřejností. Je v zájmu organizátorů koncertů nezůstávat propagačně v minulosti. Publikum klasických koncertů sice možná bývá poněkud konzervativnější, ale nikoliv zpátečnické.

Organizace koncertů se prozatím daří, jejich propagace však zůstává pozadu. Neběží jen o to, aby „přišli lidi“ a byla naplněna kasa. K ukotvení koncertů v jihlavském kulturním dění patří i širší povědomí o nich a jejich roli. Mimochodem, to by nepochybně povzbudilo i podporovatele ze soukromé sféry, bez jejichž pomoci je produkce podobných podniků obtížně představitelná. Vícezdrojové financování, opřené o veřejné, ale i soukromé zdroje, je nezbytnou podmínkou pro jakýkoliv déletrvající počin.   

Chybí větší podpora 
Cyklu prozatím chybí podpora ze strany zástupců veřejných rozpočtů, zejména jihlavského zastupitelstva a Kraje Vysočina. Nejde přitom o to vydávat peníze navíc. Jde o to, vydávat je účelně a za skutečnou kvalitu. Na první ligu jsou potřeba peníze. To platí o sportu podobně jako o hudbě. 

Je třeba mluvit jasně: město Jihlava i Kraj Vysočina výrazně zaostávají v ochotě podporovat kvalitní klasickou hudbu. V porovnání s jinými srovnatelnými městy a kraji jde o rozdíl třídy. Tam, kde jiní - a mluvíme o krajských městech, nikoliv jen o Praze či Brnu - vydávají každoročně na podporu profesionální klasické hudby osmimístné částky, tj. řád desítek milionů korun, na Vysočině je to o nulu méně. To prostě na vyšší kvalitu nestačí.
Vysočina tím zůstává pověstným územím „hic sunt leones“. Pokud se zdejší politikové s takovým stavem doposud spokojují, je na nás ostatních, abychom s tím my spokojeni nezůstávali. 
K zájmu o věci veřejné patří i zájem o kvalitní kulturní podniky – rozdíl v úrovni je slyšet na vlastní uši. Takto se o něm během cyklu opakovaně přesvědčil hejtman Martin Kukla, radní Kraje Vysočina Jiří Běhounek či vedoucí krajského odboru kultury Ladislav Seidl. 
Jiné známější tváře častěji vidět spíše nebyly. Jmenovaným jejich vícečetné návštěvy hudebních vystoupení slouží ke cti, ale jinak je to z desítek zástupců lidu pohříchu málo. 

Není koncertní sál 
Ke koncertům samotným: na slovní doprovod symfonických vystoupení se názory různí. Některým kultivovaný projev pronášený v lehčím tónu konvenuje, jiní by ho oželeli. Patřím k těm druhým. Souhlasím přitom s moderátorem Jaromírem Javůrkem: více hudby, méně slov. Hudba začíná tam, kde končí síla slov, řečeno slovy Richarda Wagnera. 

Přitom J. Javůrek má jistě co říci. Snad by bylo vhodnějším řešením zavést dramaturgický, resp. lektorský úvod pro zájemce před konáním koncertů. Kdo se chce dozvědět více o hudebním programu nastávajícího večera, může přijít o půl hodinu dříve. Během koncertu pak zbyde více času pro hudbu samotnou a její vnímání.  

Samostatnou kapitolou hudebního dění v Jihlavě (a na Vysočině) je absence odpovídajícího koncertního sálu pro početnější orchestry a představení. Vedení Domu kultury se sice snaží vyjít organizátorům podobných koncertů vstříc, ale možnosti sálu jsou prostě omezené.

Stačí umístit na pódium o harfu navíc a smyčce na kraji jeviště musí držet rovnováhu, aby hráči nepřepadli posluchačům do klína. Jihlavě i Vysočině moderní koncertní sál dosud schází. To ovšem není problém cyklu Vysočina sobě, nýbrž nedostatek domácí a trvalý. 

Vyšší nároky na všechny
Plánovaný program příštího ročníku, představený při posledním koncertu úvodního cyklu, se zdá být spíše pokračováním v dosavadním duchu. Opětovné zahájení koncertní řady Smetanovou Mou vlastí svědčí možná o záměru pořadatelů nechat interpretovat symfonické básně tentokrát jiným orchestrem. Anebo se prostě jen jedná o oblíbené symfonické básně koncertního impresária? 

Možná bude v budoucnu program o něco dramaturgicky plnější a pestřejší – paleta skladatelů symfonické hudby je bohatá, a vedle jmen nejznámějších jsou výjimeční autoři i mezi těmi u nás méně proslulými. 
Nechat zde zaznít hudbu třeba A. Brucknera, J. Sibelia, I. Stravinského, A. Honeggera nebo B. Martinů by bylo osvěžením zaběhlých koncertních pořadů. A vedle tradiční vídeňské klasiky poznávat blíže i zástupce druhé vídeňské školy a hudebního vývoje. A co třeba připomenout Jana Nováka, rodáka z nedaleké Nové Říše? Jeho skladby za uvedení stojí.   

Pokud by se dostalo vedle novější hudby 20. století občas dokonce na autory té současné, pak by program dosáhl vítané hloubky. Ale to je možná spíše hudba budoucnosti (či dalších sezón, pokud vůbec). 
Přejme si širší skladbu programu i hudebních forem. Snad není třeba vycházet při plánování programu natolik vstříc předpokládané poptávce publika.

Koncertnímu provozu v Jihlavě a na Vysočině provedení koncertního cyklu ale prospívá. Klade na všechny zúčastněné větší nároky, než je zde obvyklé. Přivádí do Jihlavy profesionální orchestry a renomované dirigenty, kteří představují interpretační kvalitu. 

Někdy je jejich vystoupení více rutinérské, jindy ukázkou živého projevu. Je i na jihlavském publiku, jaké nároky na hostující orchestry (a organizátory) bude klást a s jakými bude spokojeno. Možnost porovnání je cenná. I proto, že vstup nového hráče do města poněkud rozproudil dosud až příliš sebeuspokojené a stojaté vody.   

Možnost srovnání
Úvodní ročník symfonických koncertů se v Jihlavě představil programem, který usiluje o odlišení od dosavadní zdejší hudební praxe. Zavedený mahlerovský festival Hudba tisíců zařazuje sice rovněž některé symfonie a kompaktní hudební celky, ale jinak se více soustředí na provádění komornějších skladeb, sólových vystoupení či děl sakrálních. 

Do vystoupení častěji zapojuje mládežnické orchestry, zájmové hudebníky a nadané žáky ze ZUŠ. Jeho přínosem je občasné provádění hudebních premiér skladeb přelomu 18. a 19. století. A oživením jsou i díla současné hudby, zejména z autorské produkce Sylvie Bodorové, jako ku příkladu její letos představené oratorium Paulus Speratus. 
Hudebně přitom festival naplňuje jinou část roku, než je obvyklá koncertní sezóna. 

A Filharmonie Gustava Mahlera volí ještě jinou cestu: věnuje pozornost skladbám (či jejich úryvkům) autorů spojených s Vysočinou, slavným vokálně-instrumentálním melodiím světové hudby a posluchačsky oblíbenému potpourri, což je náplň, která části jihlavské veřejnosti konvenuje a je jí vyhledávána. 

Záměrně líbivý či dramaturgicky nenosný program koncertů, ať už jsou pořádány kýmkoliv a kdekoliv, leží ovšem pod limitem podpory ministerstva kultury, které přispívá finančními prostředky na kulturní aktivity profesionální klasické hudby. Ke škodě Jihlavy a Vysočiny - peníze tak často proudí do jiných měst a krajů. A také tedy k jiným posluchačům. Příležitost k vícezdrojovému financování a zvyšování kvality tak zůstává nevyužita (v letošním roce se jednalo o vyšší desítky milionů korun).       

Budiž tedy řečeno ještě jednou – možnost porovnání je cenná a posluchačům symfonický koncertní cyklus obohatil dosud skromnou místní hudební produkci. Zda se mu podaří udržet místo na scéně i v dalších sezónách, zjistíme v blízké budoucnosti. 
Ale tzv. jihlavské hudební stříbro v zaběhlé rutině poněkud ztrácí lesk, mimo jiné i v důsledku omezené podpory veřejné sféry. Štědřejší nabídka i nápomocná ruka by zdejšímu koncertnímu dění jen prospěla.