Marie Špačková - spisovatelka, zpěvačka, muzikantka, milovnice adrenalinových zážitků. 
Tak by se dala charakterizovat žena, která se rozhodně nenudí. O tom všem vyprávěla při posezení v třebíčské kavárně. Nejprve o poslední knížce, která má příznačný název: Když se daří, tak se daří.
„Jedná se o krátké povídky, zabrousila jsem i do detektivního žánru. A mapuju tam některé příhody ze svého života. Třeba o skákání s padákem. Prostě se chlubím,“ směje se autorka. 

Připomíná předešlé knihy, Peru se s tebou, živote a Neboj, mám to pod kontrolou, v nichž píše o svém boji s alkoholem, což považuje za důležité pro ty, kteří mají podobné problémy. Její kariéra autorky ale začala úplně v jiné kategorii, u pohádek. 

„Ty jsem začala psát před deseti lety, když jsem v osmapadesáti odcházela do důchodu. Seděla jsem na chalupě v Albeři, v jižních Čechách, kde jsem se narodila, a vzpomínala na dětství. Na zvířátka v okolí, na babičku, a prostě najednou mě napadlo, hlavně o těch zvířátkách, napsat pohádkové příběhy,“ vzpomíná Špačková. 

Ilustrace tehdy vytvořila profesionálka, která se podílela i na výrobě Večerníčků. Jmenovala se Šárka Ziková a též měla chalupu v Albeři. 
„Ona mně vysvětlila, jak se taková kniha připravuje, a další knihy už jsme si s manželem vydávali sami. On mi hlavně provádí korektury. Celkem jsem napsala jedenáct pohádkových knížek a teď připravuji další,“ vypráví Špačková. 
Nejedná se jen o pohádky z místa jejího rodiště, ale také je věnuje svému bydlišti, Třebíči. 

Vztah ke knihám
Autorka přiznává, že psaní ji lákalo od dětství, od mala má ke knihám vztah, i díky tatínkovi, který ji nutil číst i historické romány. 
„Ale sama jsem ráda chodila do knihovny. A chodím do ní dodnes. Teď tam jdu vlastně taky, jeden člověk mi napsal, že jsem Charles Bukowski v sukních a já od něj nic nečetla, tak to musím napravit,“ vysvětluje Špačková. 
Dostáváme se k další zálibě, hudbě. Říká, že pokud jde o kytaru, na tu ji první akordy naučil hrát táta. Tehdy jí bylo dvanáct, možná třináct let. Do dneška neumí noty, ale umí zahrát písničku po poslechu. 

„Když mně bylo čtrnáct, vyhrála jsem Puškinův památník a poslali mě do Voroněže na mezinárodní tábor, na tři týdny. Zpívala jsem nějakou ruskou písničku, připravoval mě učitel Cabejšek. V ruštině jsem byla dobrá,“ vzpomíná na další epizodu svého života Špačková.

Pokračuje, že celá výprava cestovala tři dny ve vlaku, kde taky spala. Na táboře se zamilovala do ruského chlapce Volodi; často přemýšlí, zdali ještě žije. Na otázku, zda tam třeba nebyl také Putin, odpovídá se smíchem, že možná ano, ale to si opravdu nepamatuje. 

Se zpíváním do televize
Začínala zpívat v malém souboru, poté přišla nabídka od kapely z Výčap nedaleko Třebíče, nakonec zakotvila ve Swingu 73. Zavzpomínala i na kapelu Garant. 
Nyní vystupuje se svým manželem, který hraje na klávesy a harmoniku, a ona ho doprovází na kytaru a zpívá. Název Jdeme na to vymyslela sama, i když s ním manžel příliš nesouhlasí. 
Zúčastnila se i dvou pěveckých soutěží v televizi, Caruso show a Do-re-mi. 

Tam překvapila moderátora Pavla Trávníčka básničkou, kterou se představila. V té době byla bez práce, což v posledním verši zmínila. 
Po návratu domů se jí ozvali z třebíčského Domova pro seniory, kam měla podanou přihlášku, že ji zvou na pohovor. Okamžitě si řekla, že za tím stojí vystoupení v televizi. 
„Na pohovor jsem se patřičně nechystala, a komisi povídám: ´Vy jste mě patrně viděli v televizi?´ To byl pořádný trapas, protože oni všichni zakroutili hlavou, že nic takového neviděli. Ale protože jsem měla zkušenosti s prací se starými lidmi a protože poznali, že mám pořád dobrou náladu, tak mě vzali,“ doplňuje Špačková. 

Když člověk chce…
Vždy se bála výšek, a aby tenhle komplex překonala, vymyslela si seskok padákem. Do toho šla s dcerou, manžel jen prohodil, ty se zabiješ. 
Zatímco její dcera skákala s borcem, který vlastnil i medaile z tohoto sportu, paní Marie s nováčkem, který měl tři týdny od konce výcviku. Ale všechno dobře dopadlo. 

Do balónu už manžela vzala, on jí to dal k padesátým narozeninám, a opět se přesvědčila, že když člověk chce, mnohé dokáže překonat. 
„Celý život jsem milovala teplou vodu, vůbec nevím, jak mě napadlo se otužovat. Nešlo o to, zda je to zdravé, ale prostě to zkusit. A tak jsem koupání od léta prodlužovala až do úplné zimy. A koupu se ve volné přírodě dodnes,“ uzavírá své vyprávění spisovatelka a milovnice života se vším všudy Marie Špačková.