Nejdéle sloužící primář v jihlavské nemocnici Jaroslav Točík požádal o uvolnění z funkce. Na svém postu končí poslední květnový den letošního roku. „Myslím si, že interna je v medicínských oborech jedním z nejnáročnějších,“ uvádí v bilančním rozhovoru pro JL. 
 

Jaká byla vaše cesta k medicíně? 
Dostal jsem prostor k všeobecnému vzdělání. Měl jsem tu možnost jít na tzv. experimentální gymnázium, což byla snaha obnovit víceletá gymnázia. Byly otevřeny dvě třídy, jedna humanitní a jedna matematická. Nastoupili jsme v roce 1968 tady v Jihlavě, a jak začala normalizace, tak se podařilo nás po dvou letech zrušit. 
Pokračovali jsme pod hlavičkou gymnázia, ale byli jsme oficiálně Základní škola Dukelských hrdinů. Do deváté třídy nás doučili profesoři gymnázia - výuku základní školy jsme si tedy odbyli na gymnáziu. 
Potom jsme paradoxně museli znovu udělat přijímací zkoušky na střední školy. 
Část třídy se rozhodla, že už nechce být na gymnáziu, takže spolužáci odešli třeba na průmyslovou školu, ekonomickou atd. Já pokračoval. 
Vždycky mě bavily přírodní vědy. Když jsem budoucnost probíral zprava, zleva, tak volba padla na medicínu. 
Vzor jsem žádný neměl, v rodině jsme lékaře nikdy neměli. 

Přišlo asi velké učení a biflování. 
Bylo to tak. Jedna kolegyně, která nastoupila rok přede mnou, tak říkala, že medicína je dobrá, akorát si ji „musíš vysedět“. 
Studoval jste v Brně, na tehdejší Univerzitě J. E. Purkyně. Byla nějaká zkouška, které jste se bál? 
Výzvou byla určitě anatomie a potom „mýtická“ zkouška patologická fyziologie. 
Tu vedl profesor Vašků, který už v té době vymýšlel umělá srdíčka pro pacienty s poruchou srdeční činnosti. V té době to zkoušel na býčcích. 
Ten byl pro nás takový postrach. Kdo zvládl tuto zkoušku, zvládl medicínu. 

O působení po škole, doma v Jihlavě, jste měl jasno? 
Původní myšlenka byla taková, že zůstanu v Brně a budu se věnovat výzkumné činnosti. Ale práce s lidmi mi byla bližší, tak jsem zvolil Jihlavu a nastoupil pod hlavičkou tehdejšího OÚNZu (pozn. red. Okresní ústav národního zdraví) na internu.

Nelitoval jste nikdy? 
Ne, mně se vždycky v Jihlavě líbilo. Měl jsem tady rodiče, měl jsem a mám tuto oblast Vysočiny rád. 

Původní interní oddělení „staré“ jihlavské nemocnice bylo v prostoru mezi ulicemi Tyršova a třída Legionářů. Je to tak? 
Tam, kde je dnes budova soudu, tak v přízemí byla urologie a dětská chirurgie. V prvním podlaží byla chirurgie, další podlaží byla gynekologie, porodnice a operační sály. 
V suterénu byl rentgen a ARO. V budově, která ještě zůstala u vjezdu do toho areálu, bývalo oční, za tím ještě bylo ORL, patologie. 
A v budově do Tolstého ulice, dnes neobydlené, bývala interna. Měla dvě podlaží. Byla tam také nemocniční lékárna. 

Tam jste v roce 1981 tedy nastoupil? 
Ano, nastoupil jsem do staré nemocnice, ale již v roce 1983 byl otevřen nový interní pavilon stávající nemocnice. Nedávno jsme na oddělení měli pacienta, který to tu stavěl. Ukazoval nám fotky, jak to tady na stavbě vypadalo.
Historicky byly v nemocnici dvě interní oddělení. Nicméně v roce 2004 nás spojili a v roce 2008 se vyčlenila samostatná kardiologie. 

A co vaše cesta na zdejší primariát?
Postavili novou následnou péči, tedy pavilon ODN. A tehdejší vedoucí dialýzy doktor Novák se měl stát ředitelem ODN. A nebyl nikdo na dialýzu, tak mě osud touto cestu na dialýzu zavál. Měl jsem „oživit“ její chod. 
Tehdejší ředitel OÚNZu mi nabídl, ať si udělám atestaci z interního lékařství a nefrologie.  A pak přišla revoluce a ta znamenala přesuny lidí.

Do funkce primáře jste byl jmenován 15. listopadu 1990, to znamená v podstatě rok po sametové revoluci. Což z vás dělá nejdéle sloužícího primáře v jihlavské nemocnici. 
V roce 1990 jsem byl jmenován primářem 2. interního oddělení a v roce 2004 došlo k již zmíněnému slučování interen a tehdy primář Svítil, který dělal šéfa jedničky, odešel do privátu a já jsem udělal konkurz na toho společného primáře. 
 

Více v tištěném vydání JL s datem 29. 5.